12/20/04

Člověk neví, jak se zachová

Název pro tenhle list z notesu jsem ukradl z nadpisu rozhovoru s generálporučíkem Tomášem Sedláčkem z jednoho listopadového čísla Respektu. Výstřižek s ním mi leží na stole už asi čtrnáct dní, a jak kolem něj chodím, pokaždé si pro sebe říkám - jojo, člověk fakt neví, jak se zachová. Kdysi na to téma byla nějaká anketa kdesi, ptali se myslím na to, co dotyčný dotázaný udělá, když najde peněženku s dvaceti tisíci a občankou. Připojená byla řada anketních odpovědí, kde dotyční dotázaní detailně popisovali, jak velké úsilí vyvinou k tomu, aby dotyčného majitele kontaktovali a peněženku mu vrátili, samozřejmě bez nároku na odměnu, nebo naopak co všechno si dotyční dotázaní za obnos, který jim zrovna zázračně spadl z nebe do klína, pořídí sobě a svým pěti dětem. Zaujala mě tam jediná odpověď - slečna, asi v mých letech, řekla cosi ve smyslu - víte, je snadné vám tady teďka říct, že bych peněženku samozřejmě vzala a majiteli doručila. Přála bych si, aby to tak bylo. Ale mám strach, že v okamžiku, kdy bych byla před takovou situaci postavená, zachovala bych se úplně jinak... Mluvila mi z duše.
V souvislosti s listopadovýma oslavama výročí pádu komunismu jsem kolikrát přemýšlel nad tím, jak by můj život vypadal, kdyby režim nepadl. Zařadil bych se do šedivý masy pracujících, kteří se nikam nehnali, nikde se moc neukazovali, protože kdo nic nedělá, nic nepokazí... nebo bych byl odpůrce režimu, demonstroval bych, přepisoval samizdat a účastnil se disidentských večírků... nebo bych byl vášnivý komunista, s touhou po funkci a moci? Byl jsem pionýr, jezdil na pionýrské srazy, účastnil se různejch oddílovejch soutěží, přísahal český pionýrský... někde v pátý třídě jsem byl zvolen předsedou pionýrské organizace v naší třídě, nějak nevím proč, asi proto že jsem byl bezkonfliktní šprt se samejma jedničkama, všichni mi k tomu gratulovali, jeli jsme za odměnu do Brna na slet pionýrů a zpíval nám tam Pavel Horňák... nevadilo mi to, proč? Po letech jsem se pohádal s jedním spolužákem, se kterým jsme byli kdysi v jednom pionýrským oddíle, když v mírném ovínění rozkřikoval, že on nikdy pionýr nebyl, vždycky byl totiž proti režimu... Z domu jsem si žádnou protirežimní výchovu nepřinesl, táta řadovej komunista, kterej si dodělával vejšku a byl rád, že je rád, máma bez politickýho názoru, babička sice na bolševika nadávala a oprašovala schovanej obrázek Masaryka, ale z toho člověk moc rozumu nepobral. Z informací, co se člověk dovídal ve škole, v televizi i z četby (Neználek na Měsíci a ve Sluneční městě) jsem měl celkem jasnou a homogenní představu o tom, jaký ráj na zemi pro lidi představuje socialismus a že jedinou jeho hrozbou je rozpínavý, prohnilý a válkychtivý imperialistický kapitalismus. Pak byla revoluce. Celý podzim 89' jsme se učili nazpaměť brožuru s životopisem Lenina na jakousi soutěž - něco ve smyslu Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít - jenže soutěž po listopadu z nějakýho důvodu zrušili a tím nás všechny naštvali. Místo "soudružko učitelko" jsme nějakou dobu říkali "paní souško učitelko", než jsme se dostali ke kýženému "paní učitelko". A místo ruštiny jsme se začali učit angličtinu, na kterou nás měla naše ruštinářka - tipnul bych si, že byla tak dvě lekce před náma. První zájezd do Rakouska, do Vídně, obchody přeplněné věcma, které jsme si stejně nemohli koupit, a nápisy v supermarketech "Češi, nekrást tady"...
Vadí mi paušalizování. Kdo říká "všichni komunisti jsou svině" si podle mě nevidí na špičku vlastního nosu. Moc nechápu taky názor typu "za to, jak to u nás teďka vypadá, můžou komunisti". Patnáct let po revoluci? Cože, a že v posledních volbách zase komunisti posílili? Strhla se kolem toho diskuze, že je na čase tu stranu konečně zakázat, začíná být nebezpečná... není to demokracie postavená na hlavu? Nebyl by zákaz komunistů trochu jako léčení nemoci Brufenem? Potlačím nejbolestivější příznaky a nezajímá mě, že bolest a celá nemoc má kořeny někde úplně jinde... jestli by se politici, kteří volají po zákazu komunistů, neměli spíš podívat sami na sebe - jestli celý problém není v tom, že sami třeba nenabízejí pražádnou alternativu... Nedávno se vášnivě debatovalo nad tím, když prezident Klaus kdesi u příležitosti státního svátku řekl, že je třeba udělat tlustou čáru za minulostí, aby nám nezpůsobovala neurózu. Šel jsem do zdrojů a Klausův projev si přečetl - a i když nemám Klause z různých důvodů zrovna v lásce, musel jsem se ho v duchu sám před sebou zastat. Nevolal po žádné tlusté čáře, jak to kdosi kdesi překroutil - mluvil o smíření, smíření s náma samýma a s naší minulostí. Dělat tlustou čáru je ošemetná věc - jako by tím někdo říkal: nebuď trapnej a už se v tom nehrab, přestaň vytahovat kostlivce ze skříně a starej se sám o sebe. Smířit se znamená něco dočista jiného: co se stalo, nedá se odestát, smiř se s tím, klidně nad tím přemýšlej a diskutuj o tom, ale jinak koukej spíš před sebe, přestaň plakat nad mlíkem rozlitým před čtyřiceti lety a starej se spíš o to, abys to mlíko pořádně utřel a nesmrdělo tady další půlstoletí.
V souvislosti s děláním tlusté čáry za minulostí mě vždycky napadne ještě jedna naše historická záležitost, dost neoblíbená a nerada vzpomínaná - poválečný odsun Němců. Tahle událost mi trochu kazí zdravou mysl, když přemýšlím nad důvody pro moje vlastenectví a hrdost z toho, že jsem Čech (tedy respektive Moravák). Já vím - zvěrstva a křivdy, které se při odsunu děly, se kvantitou nedají srovnat se zvěrstvama a křivdama, které Němci dělali za války na nás. Když si ale o tom odsunu člověk čte, jde na něj hrůza z toho, čeho všeho jsou mírumilovní chudáčci Češi (respektive Moraváci) ve jménu spravedlivé odplaty schopní. Je správné na jedné straně vesele inkasovat peníze od Němců jako rehabilitaci jejich válečných zločinů, a na druhé straně veřejně prohlašovat, že za poválečným odsunem je potřeba konečně udělat tlustou čáru? Smrdí to pokrytectvím - jako by jsme se báli, že - když se bude veřejně mluvit o tom, že to co se tenkrát dělo nebylo zrovna košér - mohl by po nás někdo něco chtít - třeba omluvu, nebo nedejbože nějaké rehabilitace... Kdysi mi jeden můj německej kamarád říkal, že trpí čímsi jako syndromem "být Němcem" - pocitem, že by se měl stydět za to, co jeho předci ve světě provedli, a že když cestuje po světě, má tak nějak divně provinilej pocit - ze svého němectví. Když jsme se o tom pak bavili dál, došli jsme k tomu, že část jeho rodiny pochází ze Sudet, odkud byli odsunutí po válce... ptal jsem se sám sebe, jestli bych vlastně taky neměl trpět syndromem "být Čechem"...
Suma sumárum, abych se dostal k tomu co jsem vlastně chtěl říct: jsem rád, že mě revoluce připravila o nutnost rozhodnout se, jestli se komunistou stanu, nebo nestanu. Celkem jednoduše teď můžu prohlašovat, že bych samozřejmě komunista nebyl, protože je mi jasný, že ten režim byl špatnej, že bych proti němu určitě bojoval... jenže zároveň se bojím, že nepadnout komunismus, bylo by to možná všechno jinak. Jsem tak vlastně potenciální komunista... suďte mě za to!
Omlovám se za délku a rádobymoralistickej tón... nějak jsem si nemohl pomoct.

7/10/04

Smrt prokrastinaci!

Prokrastinace. Odpudivý to zvyk, který neznepříjemňuje život ani tak jeho nositeli, jako spíš nositelově okolí. Prokrastinace = chorobné odkládání věcí na příště. Co nemusíš udělat hned, odlož na pozítří a máš rázem dva dny volna. Výsledek: člověk před sebou jako hrdobec koulí kuličku odložené práce, na kterou se pak postupně nabaluje další a další odložená práce, až hrozí, že koule takto nabalená hrdobce zavalí. Už tisíckrát jsem si dal předsevzetí, že nebudu věci odkládat na příště a deníky i zápisníky si popisuju revolučním heslem Smrt prokrastinaci! Teď jenom přemýšlím, jestli taky neexistuje nějaký odborný termín pro chorobné ukládání předsevzetí a jejich ještě chorobnější neplnění...

7/8/04

Postkonzumní doba

prý se objevila v některých západních zemích. Lidi tam údajně na první místo začali stavět jiné hodnoty než peníze a věci.. třeba hodnotu volného času, relaxace, času na rodinu, starost o životní prostředí, kulturu... a obchodní společnosti, které stojí a padají s konzumem, se musely chtě nechtě začít stěhovat jinam. Kam? Třeba k nám - a my jim to radostně baštíme i s navijákem. Jak dlouho ještě? Ještě dlouho...

6/5/04

Nastala globalizace lidského těla

jak o ní (jinými slovy) píše Vaculík v Sekyře. Dřív se život člověka odehrával v koloběhu, který nepřesahoval jednu dědinu, nebo třeba jedno údolí. Voda z potoka, který tekl z kopců nad dědinou, úroda z políčka za humnama, jablka ze zahrady, mléko od krávy která se pásla na louce u potoka... atomy, které skládají tělo, pocházely z blízkého okolí místa, kde člověk celý život žil. Dneska? Nemusíte cestovat po světě, svět cestuje za váma. V Brně v Kauflandu koupíte mlíko z jižních čech, v Českých Budějovicích (kde by chtěl žít každý) pro změnu Jesenické máslo, brokolici a jahody ze Španělska, a pozor, dokonce i jablka dovezená z Jižní Ameriky! Můžeme být zaprdělí maloměšťáčci, ale naše těla, rozebraná na atomy a molekuly, jsou dokonale světová!

6/3/04

Největší tragédií vědy je, že ošklivá fakta zabíjejí krásné hypotézy! (T.A.Huxley)

Každá teorie má životnost patnáct, sedmnáct, maximálně dvacet let, málokdy déle. Řekl to tuším Ibsen a řekl to asi jinak, ale to je celkem jedno, stejně tak je celkem jedno že to ten dotyčný řekl se značnou nadsázkou a kdoví o čem. Člověk by to heslo měl mít v hlavě, když nad něčím přemýšlí a celou myšlenkovou konstrukci staví na tom, co vymysleli ti před ním. Ono to marná sláva ani jinak nejde než stavět myšlenky na myšlenkách druhých, ale člověk by měl vědět, jakou kvalitu mají stavební kameny, ze kterých základy celé konstrukce staví (takhle napsáno to zní jako do nebe volající domýšlivost, nejdřív suď sebe, pak ostatní, jenže sebereflexe vlastních myšlenek jde blbě, od toho je diskuse). Poslední dobou na to pořád narážím ve vegetační ekologii. Dogmata, teorie které se táhnou řadu let, a i když se tak nějak tuší, že s nima není něco v pořádku, z úcty ke stáří badatelů, kteří je zplodili, se recyklují pořád dál. Nejhorší je lpět na vlastním názoru desítky let a nepřipouštět diskusi o tom, že by to mohlo být jinak... nakonec, jak říkal jeden můj kamarád (ale taky možná už někdo před ním a jinak) - názory nemění jenom vůl a mrtvej. Kategorii ať si každý, koho se to týká, zvolí sám.

5/19/04

Patnáct deka tlačenky

Začínám se trochu děsit toho, co bude za rok, až vypadnu ze skleníku vysokoškolského studia a vlezu do reality všedního dne. S kamarádem, co shání marně práci, jsem nedávno vyrazil do terénu, protože v porovnáním s ním jsem držka nevymáchaná, navíc mi o nic nešlo, tak jsem se o to víc snažil vnucovat. Cíl: jistý velký podnik v jistém nevelkém městě, němci, tři velké závody, čtvrtý ve výstavbě, proslýchá se že tam berou spoustu lidí, a navíc i vysokoškoláka tam zaměstnají u pásu nebo ve vrátnici. Z jedné vrátnice nás poslali pryč, že personální záležitosti se vyřizují v tom jiném závodě, a pan vrátnej byl moc ochotnej, na rovinu řekl, že to stejně nemá cenu, že sice berou spoustu lidí, ale jedinej způsob, jak to místo sehnat, je přes známý, no prostě tlačenka. Vrátnej na té správné vrátnici říkal v podstatě to stejný: Sháníte práci? Tamhle vyplňte ty papíry a hoďte do tý schránky. Že už jste to udělal dvakrát, no jo, ono je to stejně k ničemu, co se s těma papírama děje nikdo neví, ne, na personální vás pustit nemůžu, to my nesmíme, jo to musíte přijít ve středu mezi jednou a třetí, to se tady scházijou lidi se zájmem o zaměstnání, ale nedělá se v podstatě nic jinýho než že se vyplňujou ty papíry a házijou do tej bedny, no jo, nemá to moc cenu, no já vám poradím... tlačenka.... tlačenka... tlačenka. Když jsem odcházel, měl jsem sto chutí sehnat ve městě patnáct deka tlačenky a rozmáznout mu ji po pleši... Holt, západní kapitál, německé nápisy, preciznost a čistota, jenže co je to platný, když se to nainstaluje na naše starý dobrý český poměry...

5/10/04

Štafeta

Tak jsem zjistil, že má škodárna slouží díky mírně popelnicóznímu stavu jako samoobsluha s náhradníma dílama, otevřeno nonstop, teda hlavně přes noc. Když jsem k ní tuhle ráno přišel na parkoviště před kolejema, koukám, že se do ní někdo vloupl, vytržené obložení u okýnka, vytažená zápatka. Ale nic neukradl. Nějak jsem to nechápal, sakra nevloupnu se přece někomu do auta abych tam nic neukradl, aspoň mohl vzít kanystr s benzínem, nebo vercajk, nebo příručku Údržba Škody 120 svépomocí, ale ono nic… ani uříznutá hlava mrtvý kočky tam nebyla narafičená jako rituální pomsta za to, že ničím životní prostředí benzínovejma splodinama. Tak jsem vyrazil do provozu, za chvilku smrad, zastavím, z motoru se kouří, a zjistil jsem co chybí - takovej ten špunt, co je na tom drátek a měří se tím olej v motoru. Když špunt chybí, olej šplíchá ven, a na rozpáleným motoru se připaluje a smrdí. Zkoušel jsem tam nacpat gumovej špunt, co jsem vysomroval od algologů, ale vyletěl hned při nastartování, tak nakonec nezbylo než shánět novou olejovou měrku… chlapík v autodílech mi vysvětlil, že jsem se stal účastníkem štafety - někomu někdo tu měrku ukradl, tak on vycvakl škodárnu hned vedle a ukradl ji mě, no a já že jsem trouba, protože jsem měl předat štafetu dál. Tak asi budu muset začít trénovat… na takovou štafetu člověk nepotřebuje svaly z ocele, musí na to mít akorát žaludek…