Přecílkováno

Napadlo mě to v Budějovickém knihkupectví, co je na Lanovce takhle po pravé straně když se jde od nádraží. Vlevo vzadu tam mají regál, kde koncentrují knihy týkající se krajiny. Procházel jsem se všemi těmi tituly s názvy (skoro) jako Tajemné kameny okolí Horní Lhoty, Záhadná místa Střední Lhoty a Posvátná krajina Dolnolhotska, a přemýšlel, co se to stalo, že se tyhle knížky tak vyrojily. Krajina a genius loci - dřív jsem skupovával všechny knížky, které aspoň náznakem slibovaly nějak se dotknout jednoho nebo rovnou obou z těch pojmů, a hltal k tomu všechny články rozeseté všude možně. Pamatuju si třeba na rozčarování z Duše krajiny Radana Květa; ne z knížky - ta je nakonec fajn, dotýká se sítě pradávných stezek a metod, jak je v krajině "přečíst" - ale z názvu. Ten mohl klidně znít Odkryté stezky dávnověku nebo tak nějak, ale Duše krajiny - od knihy s takovým názvem bych čekal něco podstatně silnějšího, něco... co? Kundera kdesi psal, že jeho Nesmrtelnost by se měla správně jmenovat Nesnesitelná lehkost bytí, ale protože takhle už pojmenoval jednu knížku před tím, nedá se s tím nic dělat. Možná je vlastně dobře, že název Duše krajiny už je vyplácaný. Když vyšel Cílkův Makom a autor v úvodu psal, že je to teprve druhá knížka z plánované trilogie, trochu jsem se bál, že by se jeho třetí knížka mohla jmenovat právě Duše krajiny a tím by to všechno definitivně pohřbila...

Jo. Krajina a genius loci. Přijde mi, že nastala inflace v používání těchhle dvou pojmů. Jejich používání je teď IN (asi od doby, co se na Cílkových Krajinách vnitřních a vnějších objevila přeložka s nápisem Nejčtenější kniha roku) a začíná dosahovat momentu nasycení a přesycení, pro které jsem začal používat interní pojem "přecílkováno". (Doslova. Cíleně jsem četl od Cílka skoro všechno co napsal, a nad nedočteným Makomem jsem si uvědomil, že bych si měl dát pauzu. Přitom Cílek za to vlastně vůbec nemůže, píše skvěle... ale moc a o kde čem. Jeho smůla možná spočívá v tom, že ho začal číst kde kdo, získal přezdívku "filozofující geolog" a je přizván, aby se vyjádřil ke kde čemu. Myslím, že to tak sám ani nechtěl.) Vlastně, nikdy jsem nevěřil, že něco jako "móda" a spontánní proces "vycházení z módy" existuje - utvrzovaly mě v tom takové ty televizní módní přehlídky, ve kterých "přední světoví" módní návrháři vykládali o tom, jaké že jsou módní trendy na příští sezónu, co bude IN a co OUT, a člověk nevěřil tomu, že by se někdo v tom, co má příští sezónu frčet, mohl objevit v Třebíči na náměstí. Ale teď si říkám, že možná opravdu něco jako trendy existuje - možná je to založeno na nějaké síti podprahových impulzů, které v člověku vyvolají právě to nasycení a přesycení něčím a nutkavou touhu po změně, po skoku někam dál. U mě to je momentálně mimo jiné i nasycení a přesycení pojmy krajina a genius loci - a vida. Koupil jsem si nový Analogon 44-45/2005 (surrealismus - psychoanalýza - antropologie - příčné vědy), který je věnován tématu Genius loci - imaginace prostoru, a narazil v něm na články Václava Cílka a Jirky Sádla - autorů, kteří podle mě tu pozvolnou inflaci obou pojmů odstartovali sérií inteligentních textů o krajině (můj abych tak řekl "osobní vývoj" v tomhle směru kdysi dost ovlivnil Sádlův článek ve Vesmíru Krajina jako interpretovaný text a nakonec právě i ty Cílkovy Krajiny vň. vň.). Cílkův článek se jmenuje Genius loci jako otázka sublimace kultu mrtvých a začíná takto: "Z některých dříve milovaných pojmů, jako je krajina nebo genius loci, se mi už pomalu začíná dělat stejně špatně jako ze slov "smysluplný", "lidská práva" či "občanská společnost". Děje se tak se všemi pozitivními širokými slovy, které si přivlastňuje kdejaký verbální vekslák, mě (občas) nevyjímaje." Sádlův článek Synchronicita ve velkých heterogenních soustavách začíná podobně, jen přeloženo do sádlovštiny: "Zas už? Současný humbuk s krajinou leze krkem. Téma je rozpůjčováno a dnes už s ním hauzíruje každý švec. O krajině mělo naposledy smyl mluvit tak kolem roku 1992-1995, dokud ji předem nerozsajrajtovaly kongresy humanitních inženýrů".

Že by ten proces nasycení a přesycení opravdu fungoval, a to docela spontánně? A jakpak dlouho to asi tak potrvá, než bude veřejně ohlášeno, že pojmy "krajina" a "genius loci" vyšly z módy? Třeba se o nich pak bude dát zase normálně psát a číst...

PS - poznámka k Sádlovu textu: asi 20 až 30 procentům jeho textu nějak nerozumím (zkusím to přečíst za čas znovu, třeba to bude jinak). Dřív se mi to nestávalo, to jsem mu rozuměl víc... že by tohle byl ten surrealismus?