Co je to za blbost... jiná kulturní dimenze? Jasně, že když člověk jede na Taiwan, čeká exotiku, i tu kulturní, a jasně že ji tam najde (Taiwanec ji u nás taky najde - vždycky jde přece o úhel, ze kterého se člověk dívá). Nakonec pro to, aby člověk zažil exotiku, třeba jazykovou, netřeba jezdit nikam daleko, stačí zajet vedle k Maďarům. Nedávno jsem někde četl, že jedno z nejběžnějších klišé je napsat o nějaké zemi, že je to "země kontrastů". Tak prosím, abyste věděli, Taiwan je taky země kontrastů - v létě tam prší, a v zimě taky, což by člověk nečekal, v létě je tam vedro a v zimě není zima, což je teda taky kontrast. Nechci psát o tom, jak mě ta exotika a kontrasty překvapily (a to teda překvapily, jenže člověk se na to nikdy dost nepřipraví, zkuste si doma dopředu nacvičovat používání hůlek místo příboru). Co mě ale fascinovalo byl způsob, jak se dá to této kulturní dimenze proniknout. Přes internet.Chvilku trvalo, než mi došlo, v čem ten fígl vězí. Na Taiwanu se mluví mandarínskou čínštinou a taiwanštinou - což je taky čínština, jenom jiný dialekt, který má s tím mandarínským zvukově pramálo společného (když ovládáte mandarínskou čínštinu, zdaleka nemusíte rozumět taiwanštině a naopak). Velké množství velmi rozdílných dialektů v čínštině byl hlavní problém, se kterým se museli potýkat tvůrci čínského písma. Vyřešili to originálně - obrázky. Většina slov má svůj symbol, odvozený od zjednodušeného obrázku, který často nějakým způsobem ono slovo vyjadřuje. Písmo je významové, ne zvukové - zatímco třeba v češtině při čtení sestavujeme z hlásek slovo, které má nějaký význam (který, pokud neumíte česky, těžko nějak odvodíte), v čínštině má každý obrázek přímo svůj význam - nemusíte umět čínsky, abyste pochopili, co je tam psáno (symbol pro strom vypadá jako strom, symbol pro les jsou tři stromy naměstnané u sebe, některá slova jsou vyjádřena kombinací několika znaků - třeba žena s ústy + další ústa = hádka). Je s tím spojená jedna komplikace, o které píše Störich v Malých dějinách filozofie - totiž to, že při překladech čínských textů (zvláště starších filozofických děl) se často ztrácí jejich myšlenková hloubka, protože abstraktní pojmy, které čínské písmo dokáže vyjádřit doslova "obrazně", se prakticky nedají přeložit- překlad, který potřebuje tvrdě definovaná slova, jen klouže po povrchu. Ztraceno v překladu - ten film jsem neviděl, ale představuju si, že by mohl být právě o překladu z čínštiny třeba do češtiny - to, co je napsáno "mezi řádky", je při překladu ztraceno.
S tím písmem je spojené i to, co jsem chtěl napsat o tom internetu. Ten průnik do jiné dimenze mi totiž zprostředkovala taková maličkost - nainstaloval jsem si na počítači čínštinu, protože jinak se mi na internetových stránkách a v souborech, které jsem si s Taiwanci vyměňoval, objevovaly jenom chuchvalce otazníků. Klávesnice počítače, na kterém pracuje Číňan, resp. Taiwanec, vypadá stejně jako ta naše. Až když mi to ukázali, pochopil jsem, jak se jednotlivé znaky píší - každý znak se dá sestavit z kombinace několika málo jednoduchých symbolů, něco jako tahů tužkou - každá klávesa představuje jeden takový symbol, a když začnete psát, třeba ve Wordu, objeví se malé políčko, do kterého postupně vpisujete jednotlivé tahy, a vedle se vám zobrazují čínské znaky, které daná kombinace tahů vyjadřuje. Pokud je jich víc, musíte si vybrat ten, který jste chtěli napsat - tohle se trochu podobá používání systému automatické tvorby slov při psaní SMS (T9), kdy přepínáte mezi slovy, které vzniknou ze stejné kombinace kláves. Zdá se to být strašně pomalé, ale není, pokud s tím tedy člověk umí. A teď ten slíbený fígl s internetem - když do vyhledávače začnete psát čínsky, najde vám najednou obrovské množství internetových stránek, o kterých by jste se jinak, při používání naší abecedy, neměli možnost vůbec dozvědět. Protože - jak taky? Pokud na té stránce v čínštině není napsáno ani slovo jinak než čínskými znaky, vyhledávač používající naši abecedu o ni nezavadí - nemá o co. Někde v té obrovské síti zvané internet existují milióny internetových stránek, jakoby další dimenze obsahující obrovské množství informací, ale my se na ně nemůžeme dostat - dokud si nenainstalujeme čínštinu. A nenapíšeme v ní něco smysluplného, což je ale zároveň dost nepravděpodobné.
Tak nějak mi z toho myšlenkového procesu vyšlo, že bych se měl naučit číst čínské znakové písmo, které je jednou z hlavních bariér mezi západním a východním myšlením. Podle odhadů má čínština asi 40 tisíc znaků, pro čtení novin prý člověk vystačí s dvěma až třemi tisíci. Takže - do důchodu o zábavu postaráno...
