9/8/07

Neděle s ředkvičkou

Vstávám o půl osmé. V hlavě mi ještě trochu hučí ta kombinace černohorské vodky, whisky, fernetu a piva, kterou jsme včera s Michalem zapíjeli fakt, že se po x měsících zase vidíme. Za týden odjíždím na dva měsíce pryč, tak splácím poslední sociální resty, ještě pobejt s našima a babičkou a tradá zpátky do Brna.

Je neděle a Bůh zakázal práci, ale já mám smůlu - zakládáme ředkvičkový experiment, něco ve smyslu pěstování ředkviček v půdě z různých stanovišť k porovnání jejich úrodnosti, nekonečnou řadu pytlíků s hlínou je potřeba přehnat přes zednické síto. Škoda Forman je plná přepravek s hlínou, chci spojit příjemné s užitečným, sociální kontakt s prací, budu přesívat u babičky na dvoře. Přijíždím do vsi, je půl jedenácté, Terezka poctivě hlídá barák a vesele mě vítá, beru ji na vyvenčení, nikde ani noha, všichni jsou v kostele v sousední vsi - kdybych jel loupit, nedělní poledne je zaručeně nejlepší volba. Z Terezky postupně vyprchává nadšení běhat za hozeným klackem, vracíme se zpátky, vesnice pořád prázdná, jenom pes štěk. Usedám za vrata, rozkládám si fidlátka, síto, fotomisky, noviny, pytlíky s půdou, a začínám přesívat. Ta práce má nádech jakéhosi rituálu, hroudu mateřské prsti v rukách mnouti, vybírám kameny a kořínky, balzám na nervy, teda aspoň prvních několik pytlíků - pohled na přepravky čekající v řadě mě ale vrací do reality, musím začít makat. Slyším přijíždět traboš spodních sousedů, první vlaštovky se vrací z kostela, soused otevírá bránu a najednou se ozve křik, jeho, pak ječák, sousedky, pak zase jeho a tak na přeskáčku, cosi o měšťácích doprovozené nevypsatelnými slovy. Tentokrát se nás to snad netýká, říkám si, ale pro jistotu to jdu omrknout - soused čeká za brankou, aha, asi na souseda uprostřed, pořád se hádají, tak ne, prostřední soused prošel a nic se nestalo - že by... zamykám barák a chystám se houpnout do auta, abych vyzvedl babičku, která se vrací z kostela, ale už je pozdě - slyším sousedův křik a vidím babičku, jak kvapně zamyká vrata, tak jsem to zase slízla, mě z toho jednou klepne. Jdu se podívat co se stalo - táta o víkendu sekal trávu před vratama a v rozmáchlosti zasekl i zhruba 25 cm na sousedově straně, sice je to všechno obecní, ale tady to znamená, že to patří jim. Soused mi nadává do parchantů a mě nenapadá nic jiného než se usmát, vytáhnout z kapsy mobil a vyfotit si ho - vyjekl, zařval že ho ten .... fotí a zmizel doma, je klid. Už dlouho se nic nedělo, naposledy na mě v zimě přišel s holí, když jsem před naše vrata vyvážel kotouč sněhu ze dvora, podle jeho nejlepšího svědomí a starých německým map totiž náš dům stojí na jeho pozemku, a tím pádem tam nemáme co dělat. Není nic horšího než srážka s volem, sedím, přesívám a přemýšlím nad odvetou, babička kolem nervózně běhá s práškama na uklidnění a čeká co bude, většinou to má dohru, naštěstí (říkám si) jsem tady já. Vymýšlení odvety mě uklidňuje, dospěl jsem k závěru, že se v noci vplížím na jejich zahradu a na fasádu jim nastříkám kosočtverec s vykřičníkem, škoda že mají tři psy. Oběd, slepice na paprice, po obědě sousedka odshora přináší talíř koláčů, že čerstvě napekla a viděla, že má babička návštěvu, tak ať si dáme, koláče jsou vynikající, sousedka je anděl. Dám si další rundu pytlíků s hlínou a vymýšlím program na odpoledne, dostat na chvilku babičku odsuď, pod záminkou odebrání dalších vzorků z jiných trávníků nasedáme do auta a uděláme okruh po kraji, zajdeme i k 600-letému javoru, vrací se nedělní pohoda. Zpátky doma, přesívám poslední bednu, babička posedává na špalku a povídáme si, v tom se vedle strhne hádka mezi sousedem uprostřed a sousedem nahoře, soused uprostřed si pořídil další auto a parkuje před vratama horního, ten se ale nevytočí s traktorem, no ale soused nahoře zase odpoledne vařil brambory a kouř šel přímo do oken souseda uprostřed, kamenem hoď kdož jsi bez viny, nedělní pohoda je vtahu, řvou na sebe přes silnici, až to sousedka shora jde žehlit. Poslední pytlíky, poslední kafe, vajíčka na česneku aby nekručelo v břiše, nakládám přesátou hlínu a vyrážím zpátky do Brna, až za tmy, abych se vyhnul nedělní zácpě. Na dálnici se mi honí hlavou klasické dálniční myšlenky - jak to, že když jedu 130, jsem stejně zaručeně nejpomalejší? U Rosic míjím první kolonu kamionů, už vyjely - kouknu dozadu, čisto, předjíždím, je jich pět, najednou blesk v zrcátku, řítí se ke mně auto a dálkovými světly signalizuje abych vypadl, to stihnu, mačkám z auta co to dá, ale on musí dělat aspoň 200, na poslední chvíli to strhnu do mezery mezi náklaďáky a Fiat přede mnou dělá to samé, černé cosi na vysokých kolech prosviští spokojeně kolem, skvěle, nemusel ani zpomalit. Vzpomínám na to, jak mě v sobotu kontrolovali dva policisté v areálu naší školy jestli zastavím na stopku před vrátnicí. Naštěstí tam stál vrátný - normálně mává, ať jedem a nestavíme, tentokrát ale stál jinak a rukou mi nenápadně ukazoval, ať zastavím, a já koukám, za ním dvě uniformy, zapíchl jsem to přesně na čáře, vrátný na mě spiklenecky mrkl a pustil mě. Chápu, že když mají páni policisté spoustu práce s podobnými kontrolami, na ostatní nezbývá čas ani lidi. Dorážím domů, je pozdě, ale stejně ještě stihnu dozvuky hádky u sousedů, dneska je asi den zúčtování. Na Skype potkávám Woodyho, za týden za ním letím na Taiwan, domlouváme jestli mám vzít stan a vařič, chce poslat nějaké knihy, možná se mi ještě vlezou do baťohu, ve zkratce mu vypovím dnešní ředkvičkovou story, on má ráno, já se toho potřebuju před spaním zbavit, ukazuje mi fotky guláše, co se pokoušel vařit pro rodinu z českého koření, nějak to nedopadlo, prý jim slíbil, že až přijedu já, uvařím lepší. Jenže já umím jenom buřtguláš, tak jdu radši spát.

No comments:

Post a Comment