Říční fenomén jinde nemají

Pohled na zříceninu hradu Dívčí kámen nad řekou Vltavou, kousek od Zlaté Koruny v Jižních Čechách. Obraz Ferdinanda Runka, počátek 19. století.

Poznámka na úvod (duben 2019): tento text jsem napsal někdy v roce 2006, když jsem pracoval na disertaci o říčních údolích. Tou dobou jsem měl přednášku na Botanickém semináři Katedry botaniky na PřF MU v Brně se stejným názvem, o tom co to vlastně říční fenomén je. Text jsem nikdy k ničemu nepoužil a kopíruju ho sem v podstatě v původním znění, protože mi tak nějak příjde líto nechat ho zmizet v digitálním propadlišti dějin (asi by se ale vůbec nic nestalo, on mu tak nějak chybí závěr...)

 

Je to taková naše středoevropská specialita, vypichovat z krajiny zvláštnosti, popisovat je a pojmenovávat jako „fenomény“. Mám pocit, jestli to tak nějak nevyplývá z geomorfologické povahy naší země – většina povrchu je tvořená zarovnaným, maximálně mírně zvlněným měkkým reliéfem, pokrytým mocnou vrstvou zvětraliny a „kambizemní nudou“. Jenom tu a tam, k radosti pozorovatelova oka, z té placatosti něco vyčnívá nebo se do ní propadá – a to my hnedka pojmenujeme, takže máme fenomén vrcholový, krasový, karový, fenomén mrazových kotlin, a taky fenomén pískovcový, hadcový, sprašový, slínovcový, neovulkanitový... a taky fenomén říční a údolní. Chybí vlastně už jenom „mezický fenomén“ a systém fenoménů by byl kompletní – a zároveň by úplně ztratil smysl. Takhle smysl má, usnadňuje komunikaci. Když se řekne „tady se projevuje říční fenomén“ a člověk má načteno, není třeba vysvětlovat, co že se to tady vlastně děje. Koncept krajinných fenoménů je záležitost intuitivní – proto se nedá uchopit ho těžkopádným chapadlem vědy a snažit se jednotlivé fenomény rozklasifikovat, hierarchicky a složitě definovat nebo snad vymapovat – nechtěl bych rozhodovat o tom, kde daný fenomén je, kde je trošku, kde už spíš není a kde není určitě a je tam jiný, nebo se snad ty dva překrývají? (ale o tom psal už kdysi Jiří Sádlo – Jak fousatá musí být teta, aby to byl strýc? Vesmír 2000:7).

            Co je tedy ten říční fenomén? Nejlépe ho asi definovat pocitově – hluboká říční údolí prostě na člověka působí jinak, krajina tam má ostřejší a divočejší rysy, na běžné poměry neslýchaně odvážné, a lesy se tady tváří přirozeně a nedostupně jako málokde. A teď trochu teorie. Hluboká údolí modelovaná erozní říční činností začala vznikat někdy od konce třetihor – tenkrát se u sousedů bouřlivě vrásnily Alpy s Karpatami, což se u nás projevilo tím, že Český masiv, do té doby senilní placka, rozpraskal a vyklenul se. Řeky, které se ještě v třetihorách vesele klikatily po rovině a vrstvily si spokojeně svoje třetihorní sedimenty, najednou dostaly spád. Třetihorní terasy nechaly vysoko nad sebou a začaly se zahlodávat hluboko do skály pod sebou. Když půjdete na podzim po rozoraném poli někde na plošině nad údolím, občas tam najdete říční valouny různé velikosti – svědky těchto časů. Dnešní podoba říčních údolí je v podstatě výsledkem dvou protichůdných procesů – říční eroze jako procesu progresivního, který hloubí, a svahových pochodů jako procesu regresívního, který zaobluje a změkčuje vzniklé ostré tvary. Výsledkem je celá škála tvarů našich údolí – od hlubokých kaňonů s prudkými svahy, po otevřená  široká údolí se svahy pozvolně přecházejícími do okolní plošiny. Na tomto gradientu se taky postupně projevy říčního fenoménu vytrácejí.

O říčním fenoménu toho bylo napsáno hodně – nejlíp asi sáhnout ke klasickým článkům, třeba Jana Jeníka nebo Vojena Ložka, a něco si o tom počíst. Vyřknout nějakou krátkou definici jde špatně – zkuste definovat něco tak nehmotného, jako je krajinný fenomén. Je to prostě jinakost, kterou člověk najde právě jenom v hlubokých údolích řek. Ekologické gradienty, které se v placaté krajině líně táhnou, jsou v údolí náhle spleteny dokupy a rychle se mění, na malém prostoru tady najdete vedle sebe místa suchá a vlhká, kontinentální a oceanická, výslunná a stinná, nádeštná a vyfoukávaná, kyselá a bazická. Udělá se tak bohatá mozaika biotopů, nebe a dudy posazené do těsného sousedství. Diverzita biotopů způsobuje i diverzitu bioty, vegetace i fauny, a jsme u první charakteristiky říčního fenoménu: diverzity. Důležitou roli tady hraje také řeka jako migrační koridor, dnes i v minulosti. Propojuje jednotlivé biotopy jako šňůra korálky, teplomilné druhy skáčou po výslunných údolních hranách hluboko do chladných poloh, chladnomily zase po zastíněných svazích a sutích hluboko do tepla. Charakteristika druhá: migrace. Migrace ve spojení s diverzitou stanovišť způsobují i důležitou roli říčních údolí v dobách ledových – některým druhům zde bylo umožněno přežít klimatické výkyvy dob ledových a meziledových, když se oteplilo, chladnomilná kytka si přelezla na chladnější stanoviště, které bylo těsně vedle, a když se pak ochladilo, vrátila se zpátky (jak o tom píše Sádlo a Štorch v Biologii krajiny). Další charakteristika: reliktnost. Reliktnost jednotlivých druhů i celých společenstev. Není třeba suťový les poslední relikt mystického společenstva Quercetum mixtum, lesa, o kterém se u nás uvažuje jako o klimaxu v klimatickém optimu?

Ale pozor na tu reliktnost! Ne všechno co se reliktně tváří, reliktní opravdu je – třeba většina tzv. reliktních borů tak jak se jeví dnes jsou nejspíš jenom pastvou či jinými zásahy člověka degradované acidofilní doubravy. Pozor i na tu přetvářku s přirozeností – člověku by se chtělo věřit, že v těch hlubokých údolí najde přirozenou vegetaci. Vždyť se na ty lesy podívejte! Co lesy, pralesy! Panenský hvozd! Divoké suťové lesy, majestátní jedliny a bučiny, bohatstvím kvetoucí dubohabřiny, rozvolněné a křivolaké doubravy, bory co šumí po skalinách! Svahy jsou prudké, kdo by na ně lezl, tam by snad ani vola nevyhnal. Jenže dnešní představy o nedostupnosti nějakého místa nemusí znamenat, že byly nedostupné i v minulosti. Na řekách se plavilo, o existenci voroplavby na Vltavě existují doklady už z 15. století. Se zlepšováním splavnosti řek se zvyšovalo i množství plaveného dřeva, po kterém byl čím dál větší hlad. Ze 17. století pocházejí zprávy o tom, v jak špatném stavu jsou lesy v blízkosti řek v důsledku příliš intenzivní těžby. V době zoufalé nouze o dřevo se opravdu „nedostupným“ stávaly až extrémní skalnatá stanoviště, kde nakonec už vlastně ani pořádné dřevo není. Likvidace lesů byla navíc intenzivně podporována lesní pastvou – když jsem v rumunských horách viděl dobytek, pasoucí se na prudké a skalnaté karové stěně v horách Lotru, došlo mi, že svoje představy o nedostupnosti nějakého místa pro pastvu musím taky zkorigovat. Na starých malbách a fotografiích jsou často údolní svahy skoro nebo úplně holé. Pozor tedy na soudy o přirozenosti vegetace, která ty svahy porůstá dnes.

Sám jsem si s názorem na přirozenost údolních lesů prošel své. Když jsem začínal říční údolí studovat, byla moje myšlenková konstrukce asi taková: strmé svahy říčních údolí jsou díky své nedostupnosti a neatraktivitě v dnešní krajině prakticky poslední refugia přirozené nebo přirozenosti blízké lesní vegetace. Následovalo rozčarování – z toho, kam všude člověk vleze a co tam pokácí nebo vysadí. Názor na to, co v těch údolích je vlastně přirozený les, se postupně posouval až do extrému, kdy to vypadalo, že tam nezbylo vůbec nic. Tragédie. Prostě nic. Všechno to zprasil člověk. Až časem jsem dosáhl jakéhosi myšlenkového kompromisu a přestal jsem vidět věci tak tragicky.

Jedna z otázek, na které jsem zkoušel najít odpověď, byla: co člověka vlastně vede k tomu, že se u lesa pídí po přirozenosti? Proč v lidech převládá ten pocit, že správný, hezký les by měla být divočina, panenská příroda? Je to výsledek úspěšné ekologické výchovy, která v dnešním člověku vypěstovala pocit, že správné a funkční je to, co je přirozené? (že krásný les je takový, kde si každý ptáček a každá kytička najdou své místo?). Nebo má tahle představa kořeny někde hlouběji v minulosti, třeba v romantismu? Ta představa opravdu zavání romantismem, ale kde se v těch romanticích vzala? Z reality v období romantizmu asi těžko - odlesnění krajiny dosáhlo vrcholu kolem roku 1700 a od té doby lesů přibývá, v podstatě jen kulturních. Inspirovaly se romantici divočinou, kterou poznali na cestách, nebo v opuštěných pohraničních horách? Není nakonec ta představa jenom touha po exotice, něčem co není, ale chtělo by být? Ať u těch romantiků, tak u dnešního člověka? Kdypak se v očích veřejnosti dočká rehabilitace pověst lesníka jako nelidské stvůry, která ty přirozené lesy vymýtila a na jejich místě vysadila ty opelichané seřazené smrčáky, a přijme se alternativní varianta, totiž že lesník v době kritické nouze po dřevě, v době kdy v krajině lesy nebylo dřevo buď vůbec, nebo v podobě prosvětlených vypasených křivolesů, vytrhl lidem trn z paty tím, že začal lesy pěstovat? Pravda, jiná věc je, že ty lesy pěstuje podobným způsobem dodnes, i když se situace přece jen změnila...