7/23/05

Temporálie

Píše o nich Hana Librová ve své knize Vlažní a váhaví. Temporálie. Příjemné zbytečnosti, neužitečné činnosti které v duši zanechávají neformulovatelnou, ale důležitou stopu. Těžko to slovo vlastně přeložit, možná to ani nejde a možná to ani není třeba. Ležet na mezi, chodit se psem, jezdit na kole nikam, listovat v nějaké knize jen tak, číst básničky, psát si deník, vystřihovat články z novin, koukat na hvězdy, koukat do blba - to jsou podle mě temporálie. Vlažní a váhaví je fajn kniha, která rozhodně stojí za přečtení - sympaticky skeptický, pragmatický a zároveň optimistický a humorný pohled na "zelené" myšlení, pojmy jako dobrovolná skromnost, ekologický luxus, konzumerismus, devět dimenzí jednoduchosti. Kapitola o temporáliích se mi přesně trefila do momentálního mentálního rozpoložení - prázdniny, pohoda, a přesto nejsem schopný vypnout a užívat si. Typický byl v tomhle minulý týden strávený doma u rodičů - sobota, počítač a povinnosti práce daleko, ideální příležitost zalézt si s knížkou do nory nebo vypadnout někam ven... ne, celou sobotu jsem strávil nervózní jak pes, pobíháním po malém bytě přeplněném velkými maličkostmi a štěkáním na všechny strany s pocitem, že mi někde něco utíká, snad práce či co, prostě jsem ve špatný čas na špatném místě. Uklidnilo mě až posečení kousku odkvetlého trávníku na babiččině zahradě. Rozhodl jsem se. Zkusím se naučit pěstovat temporálie. Začal jsem hned včera. Vstal jsem jako vždycky, ale místo rychlého ranního kafe a úprku do laborky s dvěma koblihy v ruce jsem si uvařil kotel čaje, udělal si dobrou snídani, skočil si do pekařství pro koblížky, poslechl ranní zprávy, snědl koblížky, uvařil si kafe, přečetl kapitolu o baroku z Krajiny a revoluce, vypil kafe, vyměnil těsnící gumičku v benzínovém vařiči, dal vyprat prádlo a schválně nastavil místo quick programu program standardní, který trvá přes dvě hodiny (pračka taky vyznává temporálie, údajně je to účel, prodloužení doby praní dokáže ušetřit až dvě třetiny množství vody). Plynule jsem přešel k vaření oběda, brambory jsem uvařil nasporo a fish-fingers jsem poprvé v životě nepřipálil. Při obědě jsem koukal na dokument o žížalách, který spolukomentoval Ivan Mládek a zpíval k tomu o tom, jak žížaly hlínu papají a pak ji kakají. Pak jsem se šel natáhnout. Po dobré jídle si má jít člověk lehnout a po špatném už nevstávat. Vstal jsem ve tři, šel do města, shlédl vystoupení ukrajinského folklórního souboru na budějovickém náměstí a koupil si zmrzlinu a Divišovu sbírku Mé oči musely vidět. Pak jsem teprve došel do práce. Pěšky - za tuhle temporální vymoženost nemůžu, ukradli mi před týdnem kolo. Den plný temporálií, balzám na duši. Pravda, neprovozovatelné každý den, to by se další zápis v notesu jmenoval stejně jako Šimkovo-Grossmannova povídka Jak jsem se stal nezaměstnaný. Ale jednou za čas... Nechám vyklepat kosu a najdu opuštěnou louku, kterou nikdo nekosí. Ze tvaru kosy sálá dávnověk, každý pohyb odkrajuje zelenisko jak máslo, štráfek po štráfku vrací zarostlou a opuštěnou krajinu o vteřinu zpět do její barokní minulosti. Duše se chvěje pokorou a úpí blahem.
Byli jsme v Malé Vrbce na slavnostech zahájení kosení bělokarpatských luk. Novinářka, která nás z nějakého důvodu považovala za odborníky, chtěla vědět, jestli je rozdíl v tom, když se louka kosí kosou nebo třeba traktorovou sekačkou, jestli se to na té louce projeví. V tom okamžiku jsme na nic nepřišli, tak jsme tak nějak vysvětlovali, že hlavní rozdíl je mezi kosit a nekosit než mezi kosit kosou a sekat sekačkou. Od té doby mi to vrtalo hlavou - je v tom vlastně rozdíl? O jednom rozdílu jsem se dočetl - rozdílu pro obojživelníky a obratlovce, kteří na louce žijí, a kteří před kosou stihnou utéct, ale sekačka je dohoní. Teď jsem zase o něco moudřejší. Kosení kosou - to jsou temporálie.