7/15/09

Animace ordinací

Nechal jsem se inspirovat přednáškou Michaela Greenacra Dynamic transition between multivariate methods na konferenci UseR! 2009, která se letos konala začátkem července ve francouzském městě Rennes. Ukazoval tam animace přechodů mezi různými typy ordinací - například mezi PCA a CA. Ne že by mi zrovna tyhle přechody přišly dvakrát užitečné, napadla mě ale při té příležitosti jiná věc - animovat výpočetní algoritmus některých ordinačních metod, které jsou široce používané ve vegetační ekologii. Zkusil jsem to pro CA, DCA a NMDS, a výsledek docela překvapil - posuďte sami. Není vůbec od věci nakouknout těm metodám trošku pod pokličku, člověk si pak dá větší pozor, když je používá...


















5/5/09

Reportáž z Taiwanu

Už jsem skoro usnul, když se ozvalo mírné zadunění a všechno se zachvělo. Na šalinu je už trochu pozdě, proletí mi hlavou, protože pocit je to hodně podobný tomu, který prožívám pravidelně ve svém brněnském podnájmu. Chvění je ale delší než obvykle, kdepak šalina… Zemětřesení. Než stihnu začít přemýšlet, co mám vlastně dělat, je to pryč. O týden později se to opakuje znovu, pro změnu ale spím ve dvanáctém patře úzkého činžáku a skoro minutu si připadám jak na houpačce. Marná sláva, Taiwan nezapře to, že leží na rozhranní asijské a pacifické litosférické desky, kousek od zemětřesením proslulého Japonska. Dalo by se ale říct, že lidé jsou tady na zemětřesení zvyklí, pokud se tedy dá zvyknout na to, že se vám občas a nepředvídatelně začne třást země pod nohama a sem tam na někoho něco spadne. Když Portugalci v roce 1544 Taiwan objevili, nazvali ho Ilha Formosa – Krásný ostrov. Zlí jazykové praví, že je to jenom proto, že tenkrát na ostrově nepřistáli a jenom ho míjeli zdálky. Číňané ho naopak odpradávna popisovali jako peklo na zemi, zemi bez návratu, s nevypočitatelným počasím, jedovatými hady a otrávenou vodou. Když si člověk k častým zemětřesením přidá ještě několik tajfunů, které každoročně ostrov zasáhnou, dusná letní vedra a těžko dostupnou horskou divočinu, nezbude mu než se přiklonit k čínskému pohledu na věc.

Před čtyřmi roky jsem vůbec netušil, kde Taiwan leží - tuhle kapitolu zeměpisu jsem asi prospal. Postupně jsem zjišťoval, že nejsem sám – slečna ve žluté cestovní kanceláři mi sice správně prodala letenku do Taipei, k ní mi ale vyřídila pojištění do Thajska. Takže pro všechny nevědoucí: Taiwan je ostrov o velikosti zhruba poloviny České republiky, leží asi 150 km východně od pobřeží kontinentální Číny a údajně má tvar sladké brambory. Pokud jste, stejně jako já, sladkou bramboru nikdy před tím neviděli, jeho tvar údajně také připomíná tvar tabákového listu. A pokud jste neviděli ani tabákový list, mě osobně tvarem připomíná buchanku pod binokulárem. Dvacet milionů obyvatel, hlavní město Taipei, nejvyšší hora skoro čtyři tisíce metrů, subtropické klima ovlivňované v létě tajfuny a v různých částech roku monzuny. Taiwan se oficiálně jmenuje Čínská republika a prakticky jde o zemi nezávislou a demokratickou, která má ale tu smůlu, že ji komunistická Čína považuje za svou momentálně trucující provincii. Zbytek světa se k tomuto problému staví pragmaticky - kontinentální Čína je přece jen větší obchodní partner než maličký Taiwan, takže samostatnost ostrova uznává všeho všudy 23 států světa (z Evropy jenom Vatikán). Českou republiku ale Taiwanci považují za nadprůměrně přátelskou, za což asi částečně může Václav Havel, který se v roce 1995 na půdě OSN přimlouval za znovupřijetí Taiwanu do této organizace. Taiwanci také z nějakého důvodu doslova milují Prahu. Pokud na Taiwanu řeknete, že jste z České republiky, lidé moc netuší, kde to je. Jakmile ale řeknete „Praha“, všichni už vědí a buď tam už byli, nebo se tam příští rok s celou rodinou chystají.


Hory

Pokud si chcete udělat obrázek, jak vypadá osídlení Taiwanu, je potřeba k údaji o rozloze (polovina ČR) a počtu obyvatel (dvojnásobek ČR) přidat ještě třetí údaj – totiž že téměř dvě třetiny ostrova tvoří řídce osídlené nebo prakticky nepřístupné hory. Většina populace je tím pádem namačkaná v pásu aglomerací, který se táhne od severu k jihu podél západního pobřeží ostrova. V horách najdete sem tam nějakou vesničku, ve které většinou žijí potomci původních obyvatel, kteří jsou, na rozdíl od v nížinách převládající čínské populace, snědí Polynésané s velkýma tmavýma očima. Ještě hlouběji do hor vedou už jenom úzké klikaté silničky, dost často kvůli sesuvům nesjízdné. Pokud máte auto, je všechno snazší, pokud tedy nemáte půjčenou nízkou Toyotu Corrollu tak jako my, se kterou každou chvíli dřete spodkem. No a pokud auto nemáte, musíte se prostě spolehnout na stopa, přičemž není problém že by vás nikdo nevzal, ale spíš že tam nic nejede.

Naše studovaná oblast leží ve střední části ostrova, blízko dvacáté čtvrté rovnoběžky. Dostat se tam z Taipei znamená řídit tři hodiny po dálnici na západním pobřeží, a pak odbočit na silnici, která vede skrz hory napříč ostrovem. Pokud máte silný žaludek na nekonečné zatáčky a strmé svahy, můžete po ní přejet ze západního pobřeží na východní, což mimo jiné obnáší vystoupat během nějakých sedmi hodin od moře do výšky téměř 3500 metrů a zase zpět. Na východním pobřeží vás za odměnu čeká průjezd úzkým a téměř kilometr hlubokým vápencovým kaňonem Národního parku Taroko, který vážně stojí za to. My ale v nějakých 1500 metrech odbočujeme na malou prašnou silničku, která se klikatí kolem přehradní nádrže až do zastrčené rekreační oblasti Ao-Wanda. Odsuď už se musí pěšky dál proti toku řeky Wanda do jejího horního údolí. Wanda znamená v překladu „rozbahněná řeka“, a na první pohled je jasné proč. Ještě před třemi roky vedl z rekreační oblasti na začátek horského treku lanový mostek, natažený nějakých deset metrů nad řekou. Nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl na fotkách z internetu – my tam totiž poprvé dorazili asi dva týdny po tajfunu, který tuto oblast silně zasáhl. Výsledkem bylo mimo jiné přes deset metů čerstvě nahromaděných sedimentů, které pohřbily most i s hrází nedaleké přehrady. Nezbývá nám tedy než brodit. Na konci září je ještě vody po pás, s blížící se zimou a obdobím sucha je ale vody čím dál míň, takže v prosinci už člověk nemusí ani do trenek. Dál se pokračuje po dřevěných schůdcích vedoucích do prudkého svahu, minete opuštěné toalety, naučné cedule a altánek k romantickému posezení. Pokud víte kde hledat, najdete zarostlou cestu s cedulí Zákaz vstupu a obrázkem jedovatého hada. Dál už pokračují jenom skupinky horolezců, protože za tři dny chůze se dá napojit na trek, vedoucí ve výšce přes 3.000 metrů po hřbetě centrálního masivu. A taky skupinky lovců, veskrze domorodců, kteří si k živobytí přivydělávají občasným lovem všeho, co se v lese šustne.

Lov je samozřejmě nelegální, ale úplně stejně samozřejmě patří i k původní aboriginské kultuře a není úplně jednoduché udělat si na něj jasný názor. Pravdou je, že na konci sezóny 2008, možná i v důsledku začínající hospodářské krize, bylo v lesích pořádně rušno, v noci se často pro samou střelbu nedalo spát. Když lovce potkáte ve dne, má mačetu a nůši na zádech. V noci vytáhne halogenovou čelovku, napájenou z autobaterie na zádech, a úzkým kuželem světla systematicky pročesává les kolem. Hledá oči zvířat, které se nechají ostrým světlem úplně paralyzovat, takže pak jenom sedí, civí a čekají na ránu z brokovnice. Tady někde začíná ten rozpor mezi tím, jak na lovce vlastně koukat. Ano, lov byl součástí jejich kultury tisíce let. Jenže přístup dnešních lovců se posouvá už někam úplně jinam – dřív lovci věděli, kolik zvířat můžou v lese nalovit, aby se uchovala rovnováha a aby se měli kam vracet oni i jejich synové. Dnešní technologie ale došla tak daleko, že na konci sezóny v lese nezbude doslova ani živáčka. Při naší poslední loňské výpravě jsme dokonce narazili na lovce, kteří šli po stopách medvěda. Za ulovení hrozí žalář, jenže – za jednu medvědí tlapu by dostali na černém trhu v přepočtu statisíce korun, a zajistili by tak rodinu na několik let dopředu. Kolik ochranářského cítění by měl člověk požadovat od někoho, kdo byl vychováván v tradiční lovecké kultuře domorodých kmenů a který dnes má na vybranou mezi dojížděním do města za podřadnou prací, nelegálním lovem nebo hledáním útěchy na dně flašky s destilátem z čiroku?

Celá studovaná oblast leží v nadmořské výšce mezi 1500 a 2500 metrů nad mořem, ve které se na Taiwanu vyskytují horské mlžné lesy. A nám jde o to zjistit, jaký vliv má frekvence mlhy na druhové složení vegetace v těchto lesích. Ukazuje se totiž, že mlžné lesy (a nejen na Taiwanu) mají nejen velké druhové bohatství rostlin, ale i vysoké zastoupení endemických druhů. Díky globálnímu oteplování ale mlhy v mlžných lesích ubývá, a otázkou je, co se vlastně s těmi druhy bude dít. Naše oblast leží západně od centrálního masivu, který se táhne od severu k jihu přes skoro celý ostrov a vytváří výrazný předěl mezi vlhkou východní částí ostrova, výrazně ovlivňovanou monzuny a tajfuny, a západní částí, ve které je na podzim a v zimě období sucha. V té době sem proniká vzdušná vlhkost jenom jedním horským sedlem a vytváří se zde tak poměrně výrazný mlžný gradient. My pak podél tohoto gradientu v nadmořské výšce přesně 2000 metrů studujeme vegetaci, instalujeme vlhkostní čidla, odebíráme půdní vzorky a děláme vůbec ledasco. Oblastí v minulosti procházela japonská stezka, kterou používali japonští vojáci za okupace ke kontrole horských domorodých kmenů. Stejnou stezku používali později i lesníci, a kde to šlo, vysazovali kultury cypřišků a kryptomérií japonských. Najít lesy s nedotknutou vegetací znamená vylézt tam, kam nevede žádná cesta. Neocenitelnou pomocí jsou tady lovecké stezky, na které člověk občas v lese narazí. Lovci se kolem sebe při chůzi neustále ohánějí mačetou, a při troše cviku se dá jejich cesta dobře sledovat. Zároveň jsou jediní, kdo oblast dokonale znají, a jejich stezky tak představují nejlepší variantu ze všech možností, kudy se dá lesem projít. Několikrát se nám už podařilo v lesích zoufale zabloudit, a když jsme pak konečně narazili na zářez mačety ve stromě nebo useknutou větev, neskutečně jsme si oddechli. Taiwanské hory jsou ale díky kombinaci specifické geologie, nárazovým srážkám v průběhu tajfunů a častým zemětřesením dost dynamické, a každou chvíli se tak někde objeví větší či menší sesuvy půdy. Často se pak stane, že cesta lesem, kterou jste loni pracně našli, je najednou fuč i s tím lesem.

Spíme buď pod plachtou, nebo v některé ze zastrčených loveckých chajdek, které se v oblasti občas najdou. Jde v podstatě o různě komfortní přístřešek zbudovaný z několika kmenů a potažený igelitovou plachtou. Našli jsme jeden, který vypadá jako čerstvě opuštěný, nebo aspoň minimálně využívaný. Před chajdou roste několik velkých taro a kolem vchodu je nasázený jeden keř z čeledi lilkovitých, který prý jednak odrazuje zvěř, a jednak si z jeho listů lovci balí cigára. Uvnitř je ohniště a místo na spaní, pytle s různým vybavením, spacáky, karimatky, dokonce i nástěnné hodiny, do kterých jsme předloni dali baterku a vloni ještě šly, i když s pětihodinovým zpožděním. Pod střechou jsme našli dokonce i v plachtě zabalenou pušku a pod stolem velké zavařovačky s naloženým tofu, prostě luxus. Večerní oheň je nutnost, protože je potřeba okolní divočině jasně oznámit, že jsme tady, navíc to z chajdy vypudí potenciální hady a hlodavce. Večeře bývá většinou v taiwanském stylu – rýže nebo nudle, a v ní zavařená nějaká zelenina, kterou táhnem v baťohu, čínské houby, nějaké koření a pokud ještě je, tak nějaké maso. Náš český čundrácký styl vaření, založený na instant polévce od Vitany s chlebem, tomu může jen stěží konkurovat, i když někdy dojde i na něj. Chleba v našem smyslu ale na Taiwanu nemají, což je snad jediná věc, která mi opravdu chybí – marná sláva, dát si na svačinu krajíc chleba se sýrem je přece jenom něco jiného než žvýkat sladké krekry se sušeným masem nebo narychlo na prudkém svahu vařit nudle. Než jdeme spát, musíme ještě založit nasbírané kytky do novin, dopsat záznamy k jednotlivým plochám, zazálohovat klimatická data stažená přes den z vlhkostních senzorů a nachystat vercajk na další den. Pokud ještě máme, popíjíme gauleang, silný destilát z čiroku. Bývá většinou dost odporný a člověk při tom nesmí myslet na naši slivovici. Desinfekce je ale desinfekce.

Ještě k té zvířeně. Výhodou horského mlžného lesa v porovnání s tím subtropickým nížinným je, že v něm prakticky nepotkáte jedovaté hady ani pavouky. Z velkých zvířat nejčastěji narazíte na létající veverky a různé ptactvo, občas na partu divočáků a vzácně se korunama stromů prožene skupinka makaků nebo vás ze skály pozoruje kamzík. Z malých potvor občas chytnete klíště, které je v porovnání s tím naším obří a jeho kousnutí bolí jak čert, a někdy vám pije krev malá pijavice. Jednou se nám podařilo utábořit v místě, kde zřejmě před tím nocovali kamzíci, protože nás do rána pokousalo cosi, čemu prý domorodci říkají kamzičí blechy – desítky krvavých pupínků pak neskutečně svědily další dva týdny. Na co si ale člověk musí dát opravdový pozor jsou killer bees, zabijáčtí sršni. Ty větší mají tak pět centimetrů, a když kolem vás proletí, získají si značný respekt. Na podzim hledají místo k přezimování, většinou v okolí sesuvů půdy, ve kterých si budují hnízda pod zemí. Jedno takové bylo přímo na hlavním treku do našich hor, a několik lidí na to zle doplatilo. Štípnutí způsobuje v horším případě dočasné ochrnutí a v úplně nejhorším smrt udušením; pomáhá na ně prý rychlé přiložení kořene taro, pokud teda víte, kde ho honem najít. Domorodci jejich hnízda naopak vyhledávají a loví je – jejich těla naložená v gauleangu platí jako výborná tradiční medicína, jejíž účinky se shrnují jako good for man, dobrý pro chlapy. Zkoušel jsem to a evidentně to funguje – stály mi pak hrůzou i ty vlasy, které už dávno nemám.

Taipei

Donedávna byla Taipei po Tokiu nejhustěji obydlené město na světě. Fakt, že už žebříček v hustotě obyvatel nevede, je sice částečně způsoben zahušťováním jiných, hlavně čínských a indických velkoměst, ale také šikovným tahem místní samosprávy, která nově do výměry města počítá i přilehlé neobydlené sopečné pohoří Yamingshan, a tím se podle tabulkového průměru obyvatelstvo naředilo. V praxi ale ne. Bydlíme ve čtvrti Jong-He v malém domku, který máme na tři měsíce pronajatý. Je to taková vertikální nudle – základy o výměře jen o něco větší než jakou má moje brněnská garsonka, zato ale vytažené do čtyř pater a terasy na střeše, to vše propojené uzoučkým schodištěm. Původně tu stály malé domky, které dostávali vojáci Čankajškovi armády, a které postupně a neorganizovaně narůstaly do výšky. I když bydlíme ve vlastním domě, v podstatě bydlíme všichni dohromady, protože domy nemají prakticky žádnou zvukovou izolaci. Ráno mě pravidelně budí něčí zvracení, i když se mě za celou dobu nedaří zjistit, z které strany se to ozývá, možná pokaždé z jiné. Libo-li snídani? Stačí v papučích sednout na motorku a máte bohatý výběr toho, co si dát, pokud si o to tedy umíte říct nebo se aspoň nestydíte na to ukázat. Oblíbil jsem si jeden snídaňový obchůdek kousek odsuď, už mě tam znají a vaří výborně, postupně jsem se propracoval k tomu, že si snídani objednám i bez taháku s výslovností. S obědem nebo večeří je to ale horší, možností je sice spousta, ale pravděpodobnost, že bez znalosti čínštiny dostanete to, co chcete, je docela nízká. Když už musím jíst sám, zkouším najít restauraci, kde si jídlo sám naberu do misky a pak jenom zaplatím. A na večeři občas zajdu na nedaleký noční trh – otevírá každý den po šesté večer, a při procházení kolem desítek stánků se vším možným i nemožným se nakonec nacpete k prasknutí i bez čínštiny. Úplně v nejhorším zajdu na roh do Seven-Eleven, non stop obchůdku se vším možným, koupím si rýžový závitek s jogurtem a zbaštím ho na stojáka. Taiwanské jídlo a láska taiwanců k jídlu by si zasloužily celou jednu kapitolu, ale radši slintající čtenáře ušetřím, člověk odkázaný na naši českou hospodskou realitu pak totiž snadno dostane hlubokou depresi.

Co se týče organizované a cílevědomé kulturní turistiky, nejsem na to ten správný typ. Lonely Planet jsem si sice půjčil, ale prakticky neotevřel. Ze začátku jsem se i občas dokopal k tomu, že jsem sedl na metro a zajel se podívat třeba na Čankajškův nebo Sunjetsenův památník, většinu času ve městě ale trávím tak nějak „normálně“, jím, spím, sedím za počítačem, nakupuju, chodím do knihovny nebo plavat a připravuju se duševně i prakticky na další výpravu do hor. Brzo jsem zjistil, že tady čas plyne nějak podstatně rychleji než v Čechách, a tím pádem si sice můžete nakrásně něco naplánovat, ale neměli byste počítat s tím, že to nakonec opravdu stihnete. Možná je to tím, že člověk podstatnou část času ve městě stráví přesunem od někud někam. Můžete jet metrem, které je výborně zorganizované, ale neřeší všechno, protože nevede všude. Můžete jet i autobusem, pokud se vám ale podaří zjistit, kam jede, což není z těch čínských nápisů vždycky úplně jasné. Nebo taxíkem, kterých jezdí všude stovky a které nejsou nějak zvlášť drahé, ale zase – musíte být aspoň trochu schopní řidiči vysvětlit, kam že to chcete. Já jsem nakonec propadl jinému, úplně nejběžnějšímu způsobu cestování – na motorce. Mám ji půjčenou od kamarádovy švagrové, malý automatický skůtr, u kterého stačí jenom přidávat plyn a brzdit. Motorku tady má v podstatě každý, a podle toho to taky na silnících vypadá – pokud se vám podaří uvíznout v jedné ze čtyř dopravních zácp denně, to, že sedíte na motorce, vám stejně moc nepomůže. Taiwanský způsob řízení jakéhokoliv dopravního prostředku má jasná pravidla – snaž se být všude první, nikoho nepouštěj a nedávej nikomu přednost, pokud tedy bezpodmínečně nemusíš. Se svým evropským přístupem jsem ze začátku několikrát málem způsobil dopravní nehodu, když jsem třeba v zácpě pouštěl před sebe někoho, kdo přijížděl z vedlejší silnice – zatímco dotyčný nevěřícně kroutil hlavou, řidiči za mnou mohli zešílet. Člověk se ale přizpůsobí rychle. Vymyslel jsem si na to chování i svou teorii, která neplatí jenom na silnicích, ale i třeba v metru – uctivě ohleduplný způsob, kdy pouštíte pořád někoho před sebe a někomu se vyhýbáte, funguje jenom do určité hustoty provozu. Když ale provoz danou míru překročí, nezbývá než se prostě jenom usilovně pořád někam tlačit. Jinak, mimo silnice, jsou totiž Taiwanci fajn – přijímají vás s tradiční asijskou uctivostí a pohostinností. Pokaždé, když kamarádovi z Taiwanu pomáhám v Česku vyřídit vízum na cizinecké policii, ten kontrast mezi chováním Evropanů k Asiatům a Asiatů k Evropanům mi přijde k pláči. To by ale bylo na dlouhé povídání.

Říká se, že obyvatelé Taipei se poznají podle toho, že i při návštěvě příbuzných na venkově vdechují vzduch do plic jen krátce a mělce. Pokud stojíte v Taipei na autobusové zastávce a před vámi je zacpaná silnice se stovkami čmoudících výfuků, začnete vdechovat vzduch úplně stejně. Co se životních podmínek týče, jsou na tom v Taipei opravdu bledě a většina místních si to taky plně uvědomuje. Nejoblíbenějším taiwanským filmem roku 2008 je Cape no. 7, o mladíkovi, který uteče z Taipei na jih ostrova a tam dělá pošťáka. K oblíbenosti filmu prý přispěla hned první scéna, ve které mladík vyjde ze svého bytu, zakřičí něco nepublikovatelného na adresu Taipei, rozmlátí kytaru o sloup pouličního osvětlení, sedne na motorku a odjede na jih. Přesně tohle je sen tisíců mladých lidí, kteří sem přišli za prací a které velkoměsto doslova semlelo. Jenže – pokud se narodíte na venkově a nechcete pracovat na rýžovém poli, musíte za prací do města, a Taipei tady platí za město měst, stát ve státě. Nezbývá než si pronajmout miniaturní byteček v některém z obřích paneláků, pracovní den strávit kombinací dopravní zácpa – práce – dopravní zácpa a o víkendech a státních svátcích odjet z města pryč. Naše česká každodenní realita nemá do té taiwanské zase tak daleko, jen na Taiwanu jde všechno tak nějak víc do extrémů.

Pokud někdy poletíte na Taiwan, nezůstávejte v Taipei. Získali byste pak dost pokřivený obrázek o tom, jaký Taiwan vlastně je. Kdybych měl říct, co mě na Taiwanu nejvíc fascinuje, asi bych to shrnul (možná i díky svojí profesní deformaci) do slova diverzita. Nejen ta přírodní, ale i ta kulturní a sociální. Taiwan je zemí s tisíci barvami, chutěmi, vůněmi, zvuky, pocity. Člověk z toho má zákonitě při prvním setkání obrovský kulturní šok. Pokud ho ale přečkáte, čeká vás nezapomenutelný zážitek. A po návratu do Česka, země smažených sýrů, pak taky hluboká deprese z naší jednobarevné reality.

(redakčně neupravovaná verze textu, který jsem napsal pro Ekolist)