Zákon ©ykliky

Člověk se probudí, koukne z okna, protáhne se, dobré ráno pane Bože, venku se usmívá Oskar, tělo je osvěžené zaslouženým spánkem, vyběhnu ven, za skládkou udělám pár shybů na borovici, ptáčci zpívají, rozzáření pracující spěchají vstříc dalšímu pracovnímu dni, všechno je optimistické, červené, žluté, bleděmodré, prostě pohodička, pohoda.

Panebože, to už je zase ráno? Venku hnusně, svaly namožený tím včerejším aktivním během odmítají spolupráci, v zrcadle na mě civí čísi zmačkanej ksicht s napuchlýma očima, uklízečka musí naschvál vytírat záchod zrovna když tam sedím a unikám realitě novýho dne, rohlíky na snídani přes noc v otevřeným pytlíku ztvrdly, chleba okoral, salám zezelenal, mlíko se zdrclo, nenávidím všechny na potkání a všichni nenávidí mě, všechno je v háji, černé, nejčernější, pesimismus nejvyšší…

Kamarád. Známe se už od základky, vydrželo nám to celý roky, vycházíme spolu perfektně, když někam vyrazíme, vždycky je o čem si povídat, mlčení neznamená naštvání, ale vědomí, že není třeba slov, večer hrajeme šachy nebo nad láhví Vavřince přemýšlíme, kam na čundr, a kterak v tomto státě uskutečnit ideál demokracie a občanské společnosti…prostě přítel pro život.

Mizera. Člověk přijede domů jednou za tři tejdny a on si nenajde ani chvilku času, všechno je důležitější, a když už, tak o čem se s ním bavit, stejně se furt nevidíme, nechce se mi pořád poslouchat žblebty o tom, jak hrála Třebíč s Pískem, naše přátelství jde pomalu ale jistě do háje, nenaděláš nic…

Pořádek v pokoji. Čerstvě uklizeno, na stole ani flíček, nikde prach, vypucovaná lednička, umyvadlo se leskne, povlečení bílé a voňavé, prostě radost a radost. Postupně se věci navracejí do prapůvodního blaženého stavu kterým je CHAOS, hrneček na čaj chytá labužnickou patinu, knížky jsou všude a hned po ruce, z prostěradla konečně vyčuchla ta děsná vůně laciného pradla, na stole se píše kroužkovaná historie všech vypitých hrnečků kafe. Při pohledu na umyvadlo by jeden vrhl, Žižkův morčecí domeček strašně smrdí, po podlaze putují v průvanu jako stepní běžci chuchvalce vlasů, lednička zavání mrtvolou a za postelí se kupí hromada rozesmrkanejch kapesníků… nedá se svítit - je na čase uklidit…

…a tak je to skoro se vším. Kupuju Mladou frontu x Lidové noviny, baví mě čundrovat x nikam se mi nechce, mám rád kokosové Diskooplatky x nenávidím je, hltám knihu za knihou x nečtu, nejraděj mám léto x zimu x podzim x jaro, rád poslouchám Vlastu Redla x šmárja ať se s tím svojím Eeejdudýýýmojééé jde vycpat, miluju kafe x zvedá se mi z něj žaludek, nespím x zaspávám, miluju x nenávidím, žiju x přežívám. Přijde mi, že to všechno funguje i na vyšších úrovních - třeba lidské chyby, děláme je, bereme si z nich poučení a děláme je zas; názory, objeví se, vyniknou, zapadnou, pak je zas někdo vyšťourá; dějiny, opakují se ve věčné spirále… pravda, tenhle zákon cykliky nefunguje vždycky. Ty čtyři čtyřky, co mi MUDr.Lhotská kdysi tak brutálně vyrvala, už mi nenarostly. Kupodivu. A děda už nikdy nebude vyprávět pohádku o neposlušném zajíčkovi, co na Hradisku, v tom hlubokém lese nad Vlčatínem, utekl mamince a vlčák Ajda souseda Kříže ho málem zakousl. Bohužel. I když občas si tak říkám, co když ten zákon tak nějak funguje i tady…


(Zákon ©ykliky jsem napsal asi před pěti roky. Dokonce jednu dobu visel anonymně na internetu - použil jsem ho, když jsem zkoušel založit vlastní stránky na jakémsi webu zdarma, a už nikdy se mi nepodařilo zjistit, jak ty stránky zrušit. Uklízečku už ráno na záchodě nepotkávám, odstěhoval jsem se z kolejí na privát, a vlasy prořídly, takže jejich chuchvalce coby stepní běžci se už při průvanu pokojem nevalí. Morčák Žižka, o jehož domečku je tam řeč, odpočívá v pokoji ve Vlčatíně na zahradě vzadu u malin, hned vedle vlčáka Ajdy. Dilema jestli kupovat Mladou Frontu nebo Lidové noviny už nemám, nekupuju ani jedno, to budu radši koukat do zdi. Přátelství s mizerou kamarádem i přes několik období Temna vydrželo, a i když trošku zešedlo a polevilo, i přes nepřízeň osudu v podobě omezeného počtu dní dovolené ještě pořád každoročně na čundr vyjedem. Co se nezměnilo? ... snad ten zvyk udržovat v hrnečcích labužnickou čajovou patinu a házet rozesmrkané kapesníky za postel... )

Zem kde se nesouloží

Krásný život pod psa. Překvapilo mě, že autorem knížky s takovým názvem je Jiří Karas, poslanec za KDU-ČSL a třebíčský rodák. Pamatuju si na jeho moralistické sloupky v Třebíčských kozích rozhledech (Horácké noviny) - na téma rozvrácených rodin, potratů, homosexuality... Proslavil se tím, jak tvrdě v těchhle věcech vystupoval v parlamentu. Jeho názory mi vždycky zdravě přilévaly adrenalin do krve, takže když se mi dostala do ruky jeho knížka, bral jsem její čtení jako adrenalinový sport. Zvlášť její druhou část, ve které jsou kapitolky s názvy Ochrana lidského života, Eutanázie, Homosexualita, Feminismus. Ale zklamala mě. Pořád to samé, nic nového, nad čím by se člověk mohl zdravě naštvat. Registrované partnerství usiluje o rozbití tradiční rodiny, homosexuální lobbisté hrozí zkazit naši mládež propagací homosexuality jako něčeho, co je snad normální, hnutí homosexuálů chystají útok nejen na náboženství, ale i na svobodu slova! Opřel jsem tu knihu na poličce o Dům na konci světa od Micheala Cunninghama a sleduju, které z nich se začnou kroutit stránky dřív.

Je Karas homofob? Možná by stálo za to zeptat se ho. Člověk by si dal dokupy jeho názory a shrnul by je pod jedno slovo - prostě homofob. Nevím, jak vypadá takový správný homofob. Klidně to může být třeba moje babička. Homofob mi vlastně nevadí, naopak, oceňuju když si lidé nalepí viditelné nálepky, aby se v nich člověk vyznal. Homofob se předem diskvalifikuje z diskuse s homosexuálem na téma homosexuality, asi jako se nacista diskvalifikuje z diskuse s židem nebo skinhead z diskuse s cigánem. Je to boj mezi prosazením vlastního přesvědčení (homofob, nacista, skinhead) a prosazením vlastní přirozenosti (homosexuál, žid, cigán). Nerovná startovací pozice. Názor se dá změnit, přirozenost těžko.

Asi před rokem mě překvapil názor jednoho věřícího kamaráda. Hlavní problém s homosexualitou je podle něj v tom, že se o ní moc mluví, všichni o ní ví. Kdyby se o ní tolik nemluvilo, tak jak to bylo dřív, lidi by prý ani nepřišli na to, že "to mají". Napadla mě v té chvíli alegorie se svobodou - kdyby se o ní nemluvilo, lidi by třeba ani nepřišli na to, že jim chybí. Kamaráda si vážím, je to rozumnej člověk. Ten názor mě donutil vrátit se na zem z oblaku představ, že naše společnost vyrostla do tolerance. Nevyrostla. Jeden loňský průzkum veřejného mínění zjistil, že tři čtvrtiny Čechů nechce za sousedy cigány a třetina nechce sousedit s homosexuálem. Pořád jsme uvěznění v tom našem malém kráteru a nevidíme přes okraj. Ach, Čechy krásné, Čechy mé...


"... zem opatrnictví a záhybů, zem vojáků, kteří nebojují, zem kde se nesouloží, ale potmě prcá..." (Ivan Diviš / Moje oči musely vidět)