Specializace ≠ úspěch

Narazil jsem na kratičký článek ve Frontiers in Ecology and the Environment, ve kterém analyzovali vztah mezi vědeckou specializací a akademickým úspěchem. Občas přemýšlím nad specializací u kytek a jakou s sebou ekologická specializace nese výhody, a v tomhle kontextu mi ten článek přišel jako zajímavá analogie.

Jak vyjádřit vědeckou specializaci člověka? Autoři článku k tomu použili klíčová slova, která ke článkům jednotlivých autorů přiřadí Web of Science. Klíčová slova by měla vyjadřovat heslovitou podstatu sdělení, o kterém článek je, přičemž použita nejsou klíčová slova vybraná samotnými autory článku (asi proto, že člověk má tendenci vybírat pořád ta samá), ale klíčová slova, která byla k článku přiřazena (moc nevím jak) právě na Web of Science. Pro každého autora se pak spočítá míra, která porovnává součet klíčových slov ze všech článků a počet unikátních klíčových slov v těchto článcích (obrázek a). Čím je vztah strmější (modrá křivka), tím širší vědecký záběr autor má - každý článek je tak trochu o něčem jiném, a autor je spíš vědecký generalista, jack-of-all-traits (česky asi všeuměl, nebo spíš všeználek). Teď ještě jak vyjádřit akademický úspěch člověka. Autoři článku k tomu použili k tomu tzv. H-index, který dává dohromady počet publikací, které vědec vyprodukoval, a jejich ohlas, tedy počet jejich citací. Člověk může psát spousty článků, ale pokud je nikdo nečte (třeba proto, že jsou o ničem), H-index mu to nezvedne.

Studie zahrnula články téměř 4000 ekologů a evolučních biologů z let 1980 až 2000. A výsledek? Vztah mezi mírou vědecké specializace a akademickým úspěchem je unimodální (obrázek b). Interpretace je taková, že pokud se člověk moc specializuje (má úzkou "vědeckou niku", research breath), ostatní jeho článkům moc nerozumí, nečtou je a necitují. Navíc, pokud se člověk moc specializuje, není pro něj jednoduché změnit téma v případě, že to původní už jaksi vyschlo. Na vědecké všeználky pak nejspíš platí pravidlo jack-of-all-traits is master of none, tedy kdo dělá všechno, pořádně nedělá nic (nebo taky "kecá do všeho, ale ve skutečnosti ví houby"). Doporučení, které z toho podle autorů studie plyne, je - správný vědec by se neměl přespříliš specializovat, a pokud už se specializuje, měl by alespoň udržovat kontakty s vědci odjinud, aby si udržoval přehled.

Otázkou teda ještě je, co vlastně přesně je ten akademický úspěch. Je to opravdu H-index? A dá se vlastně akademický úspěch skloubit se štěstím v osobním životě?

A co je to vlastně štěstí? Muška jenom zlatá...