6/7/07

Brno cyklistům

Pravé poledne, vyrážím na kole do města. Beru to zkratkou kolem Tesca, málem si rozbíjím ústo o podélnou ďuru přes cestu, která zbyla po ukradeném kovovém roštu. Na křižovatce u Lužánek je to trochu boj o život, nejsou tam nakreslené pruhy, auto mě při odbočování vytlačuje kamsi doleva, už už jsem na něj chtěl zařvat, když si uvědomuju, že mu vlastně nic jiného nezbývá.

Projíždím Lužánkama a oddechnu si, i když pohled jednoho postaršího pána mi začíná vrtat hlavou, může se do toho parku vůbec kolmo? Další křižovatka u Moravského náměstí, úzké pruhy kolem tramvajových ostrůvků, auta mě vytlačují do vydlaždičkovaných krajnic s vyčnívajícími dekly kanálů a perlu tomu dodává řidič zeleného Oplu, který mě nejdřív agresivně předjede, pak na to dupne a začně couvat, aby zaparkoval, a já radši slejzám z kola a pokračuju dál po chodníku. Uzrává ve mě předsevzetí, že hned po příchodu domů napíšu na brněnský magistrát, jenom nevím co a komu... marná sláva, jsem zhejčkán skoro desetiletím stráveným v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý cyklista, a to nejen proto, že je to město úplně placatý... Dojíždím k rektorátu, vyřizuju cesťák a nechávám kolo zamčené před budovou - dál už musím pěšky, protože cestou na Svoboďák je všude vjezd pro kola přes den zakázán. Úspěšně prokličkuju mezi všema, kteří na České něco nabízejí, rozdávají nebo vybírají a mám trošku špatný svědomí, že jsem zase na nic nepříspěl. Co má vlastně člověk říct smysluplného, když ho třikrát někdo odchytne a chce příspěvek na děti v dětských domovech, boj proti rakovině nebo na stavbu domu pro mentálně postižené? Člověk by měl dávat část peněz někomu, kdo je potřebuje, už jenom proto, že třeba jednou bude potřebovat sám - jenže jak to dělat tak, aby se to neminulo účinkem a aby je dostal opravdu ten, kdo ty peníze potřebuje? Kolik z peněz, které ty holky v potištěných tričkách a kšiltovkách vyberou na České na darech, se vlastně dostane tomu, pro koho je to všechno určené, a kolik zblajzne vlastní propagace, práce všech těch, co oslovují kolemjdoucí, tisk propagačních materiálů, potisk triček... vždycky když nad tím takhle začnu přemýšlet, dojdu k tomu, že nejlepší bude prostě jednorázově poslat z konta peníze na konto nějaké charity a úplně ten cirkus obejít. A pak, když dojde na věc, tak to stejně neudělám. Nebylo teda vlastně lepší dát padesátikorunu do kasičky na Svoboďáku než si vygenerovat předsevzetí a pak nedat nic? Procházím dál a zastavuje mě mladík s visačkou Hnutí Duha na krku. Představí, co že vlastně Hnutí duha je a co dělá, recyklace odpadů, ochrana lesa atd., a nakonec mi vysvětlí, že vzhledem ke statutu neziskové organizace je jejich existence závislá na individuálních darech jednotlivých dárců, stačí vyplnit příkaz k úhradě a za padesát korun měsíčně člověk třikrát do roka dostane jejich propagační časopis a každých tuším čtrnáct dní informační email s novinkama. Nechal jsem ho domluvit a na oplátku mu řekl svoji zkušenost s Hnutím duha - jednak kdysi dávno v Českých Budějovicích, kdy jsem s nima sympatizoval, dokonce několikrát byl i v jejich Budějovické centrále a málem i na blokádě Temelána a šumavských prvních zón. Nějak už nedokážu přesně zrekonstruovat, co mě vlastně tenkrát nakonec od té organizace odradilo - asi pocit, že těm lidem víc záleželo na tom být "v akci" než se snažit nějak vyargumentovat důležitost svého názoru. Viz nekonečné blokády Temelína, které mi teď jako dejavú připomínají svými blokádami hranic rakouští protiatomoví aktivisti - mají názor, o kterém se musí diskutovat, ale v okamžiku kdy kvůli propagaci vlastního názoru omezím osobní svobodu druhého, začíná to být trochu postavené na hlavu. Druhá moje zkušenost s Hnutím Duha je podstatně novodobější, z doby kdy se asi před rokem objevilo Stanovisko k ochraně lesů ČR a následné diskuse o lesním zákoně. Na Stanovisku mě tenkrát fascinovalo, jak jednostranně bylo napsáno a jak dovedlo celou problematiku schematicky zjednodušit a vypíchnout hlavní příčinu "špatného" nebo "katastrofálního" stavu naších lesů - totiž lesníky. Zpětně musím ale uznat jednu věc - Stanovisko tenkrát způsobilo to, že se o celém problému začalo mluvit, a to zrovna v době, kdy se připravoval nový lesnický zákon - v tomhle směru vlastně splnilo účel. Předplatitelem časopisu Hnutí Duha jsem se tedy nestal, ale popřál jsem mladíkovi hodně štěstí v lapání potenciálních Duháků - nakonec, svou práci odvedl dobře. Koupil jsem si kalhoty do lesa a po rizotu v čínské restauraci se vydal zpátky - kolo jsem našel tam, kde jsem ho nechal, což není zas tak úplná samozřejmost, a tak abych to oslavil, koupil jsem si v knihkupectví vedle Moulin Rouge knihu esejů od Martínka - Olej do ohně, a nové číslo Hostu; o Martínkovi jsem četl teď někdy v Respektu, co si budu nalhávat, vlastně jsem se zachoval čistě předvídatelně a po recenzi v novinách jsem si knížku koupil; Host jsem si kdysi občas koupil, a protože je na křídovém papíru a nedají se v něm lisovat kytky, všechna čísla mi pořád ještě zůstala - občas někde některé vykoukne, já ho otevřu a skoro vždycky v něm něco najdu, co se ještě dá číst. Mám v tomhle směru rozdělené noviny na dvě kategorie: rychle čtené a pomalu čtené. Do první patří třeba Respekt: vyjde, já ho za dva tři dny projedu, většinou po večerech na záchodě nebo cestou do práce v šalině, délka článků je k tomu účelu přesně uzpůsobená; po týdnu je potenciál novin vyčerpaný a já je můžu s čistým svědomím vyhodit do sběru nebo v nich vylisovat ty kytky. V druhé kategorii mám třeba Literární noviny, nebo onen Host - když je koupím, prolistuju je, ale málo kdy je přečtu víc jak z 20%; vracím se k nim až za nějaký čas, jako by potřebovaly nejdřív trochu dozrát - nechám je někde ležet, občas do nich kouknu a něco přečtu, nejlíp při takových těch příležitostech, kdy má člověk trpělivost číst i článek, který potřebuje trochu energie na přelouskání - jeho hodnota mi dojde až s mírným zpožděním, ale pak jsem rád, že jsem si ho přečetl. Pak je vlastně ještě třetí kategorie, a to jsou texty na webu. Mám v tomhle trochu komplex - všude člověk píše o neomezených možnostech, které internet přináší, ale když pak hledám něco, co by mě nějak trklo, moc se mi to nedaří - možná jsou ty možnosti dobře schované, nebo prostě nejsou pro mě.

Vracím se Lužánkama zpátky, všude plno lidí, maminek s kočárkama, psů, hrajících si dětí, iluze pohody, nebo že by opravdu pohoda? Kritickou křižovatku u Lužánek tentokrát přetlačím po přechodech, projedu kolem Tesca, dám si pozor na díru po ukradeném roštu a vyšlapu nahoru zpátky na Lesnou. Energie na psaní dopisu se stížností magistrátu, že Brno zapomělo na cyklisty, mě pomalu opouští. Jsem doma, sousedka se sice dívá škaredě, že zamykám kolo v nepoužívaném rohu sklepa, protože od oficiální kolárny má podle domovníka klíč několi set lidí a místnost kvůli tomu nejde pojistit, ale já hraju mrtvého brouka; chci navázat přátelskou konverzaci, tak jí říkám, že jsem si pořídil samozalívací truhlík na rukolu. Začala mi na oplátku vykládat o tom, že mladí před náma taky pěstovaly kytky, pak je hodili na chodbu a zmizeli, ona se o ně starala, a pak se mladí najednou odkudsi vrátili a odstěhovali se i s těma kytkama, o které se celou dobu starala, aniž by aspoň poděkovali! Umím já si ale naběhnout na vidle...