Říční fenomén jinde nemají

Pohled na zříceninu hradu Dívčí kámen nad řekou Vltavou, kousek od Zlaté Koruny v Jižních Čechách. Obraz Ferdinanda Runka, počátek 19. století.

Poznámka na úvod (duben 2019): tento text jsem napsal někdy v roce 2006, když jsem pracoval na disertaci o říčních údolích. Tou dobou jsem měl přednášku na Botanickém semináři Katedry botaniky na PřF MU v Brně se stejným názvem, o tom co to vlastně říční fenomén je. Text jsem nikdy k ničemu nepoužil a kopíruju ho sem v podstatě v původním znění, protože mi tak nějak příjde líto nechat ho zmizet v digitálním propadlišti dějin (asi by se ale vůbec nic nestalo, on mu tak nějak chybí závěr...)

 

Je to taková naše středoevropská specialita, vypichovat z krajiny zvláštnosti, popisovat je a pojmenovávat jako „fenomény“. Mám pocit, jestli to tak nějak nevyplývá z geomorfologické povahy naší země – většina povrchu je tvořená zarovnaným, maximálně mírně zvlněným měkkým reliéfem, pokrytým mocnou vrstvou zvětraliny a „kambizemní nudou“. Jenom tu a tam, k radosti pozorovatelova oka, z té placatosti něco vyčnívá nebo se do ní propadá – a to my hnedka pojmenujeme, takže máme fenomén vrcholový, krasový, karový, fenomén mrazových kotlin, a taky fenomén pískovcový, hadcový, sprašový, slínovcový, neovulkanitový... a taky fenomén říční a údolní. Chybí vlastně už jenom „mezický fenomén“ a systém fenoménů by byl kompletní – a zároveň by úplně ztratil smysl. Takhle smysl má, usnadňuje komunikaci. Když se řekne „tady se projevuje říční fenomén“ a člověk má načteno, není třeba vysvětlovat, co že se to tady vlastně děje. Koncept krajinných fenoménů je záležitost intuitivní – proto se nedá uchopit ho těžkopádným chapadlem vědy a snažit se jednotlivé fenomény rozklasifikovat, hierarchicky a složitě definovat nebo snad vymapovat – nechtěl bych rozhodovat o tom, kde daný fenomén je, kde je trošku, kde už spíš není a kde není určitě a je tam jiný, nebo se snad ty dva překrývají? (ale o tom psal už kdysi Jiří Sádlo – Jak fousatá musí být teta, aby to byl strýc? Vesmír 2000:7).

            Co je tedy ten říční fenomén? Nejlépe ho asi definovat pocitově – hluboká říční údolí prostě na člověka působí jinak, krajina tam má ostřejší a divočejší rysy, na běžné poměry neslýchaně odvážné, a lesy se tady tváří přirozeně a nedostupně jako málokde. A teď trochu teorie. Hluboká údolí modelovaná erozní říční činností začala vznikat někdy od konce třetihor – tenkrát se u sousedů bouřlivě vrásnily Alpy s Karpatami, což se u nás projevilo tím, že Český masiv, do té doby senilní placka, rozpraskal a vyklenul se. Řeky, které se ještě v třetihorách vesele klikatily po rovině a vrstvily si spokojeně svoje třetihorní sedimenty, najednou dostaly spád. Třetihorní terasy nechaly vysoko nad sebou a začaly se zahlodávat hluboko do skály pod sebou. Když půjdete na podzim po rozoraném poli někde na plošině nad údolím, občas tam najdete říční valouny různé velikosti – svědky těchto časů. Dnešní podoba říčních údolí je v podstatě výsledkem dvou protichůdných procesů – říční eroze jako procesu progresivního, který hloubí, a svahových pochodů jako procesu regresívního, který zaobluje a změkčuje vzniklé ostré tvary. Výsledkem je celá škála tvarů našich údolí – od hlubokých kaňonů s prudkými svahy, po otevřená  široká údolí se svahy pozvolně přecházejícími do okolní plošiny. Na tomto gradientu se taky postupně projevy říčního fenoménu vytrácejí.

O říčním fenoménu toho bylo napsáno hodně – nejlíp asi sáhnout ke klasickým článkům, třeba Jana Jeníka nebo Vojena Ložka, a něco si o tom počíst. Vyřknout nějakou krátkou definici jde špatně – zkuste definovat něco tak nehmotného, jako je krajinný fenomén. Je to prostě jinakost, kterou člověk najde právě jenom v hlubokých údolích řek. Ekologické gradienty, které se v placaté krajině líně táhnou, jsou v údolí náhle spleteny dokupy a rychle se mění, na malém prostoru tady najdete vedle sebe místa suchá a vlhká, kontinentální a oceanická, výslunná a stinná, nádeštná a vyfoukávaná, kyselá a bazická. Udělá se tak bohatá mozaika biotopů, nebe a dudy posazené do těsného sousedství. Diverzita biotopů způsobuje i diverzitu bioty, vegetace i fauny, a jsme u první charakteristiky říčního fenoménu: diverzity. Důležitou roli tady hraje také řeka jako migrační koridor, dnes i v minulosti. Propojuje jednotlivé biotopy jako šňůra korálky, teplomilné druhy skáčou po výslunných údolních hranách hluboko do chladných poloh, chladnomily zase po zastíněných svazích a sutích hluboko do tepla. Charakteristika druhá: migrace. Migrace ve spojení s diverzitou stanovišť způsobují i důležitou roli říčních údolí v dobách ledových – některým druhům zde bylo umožněno přežít klimatické výkyvy dob ledových a meziledových, když se oteplilo, chladnomilná kytka si přelezla na chladnější stanoviště, které bylo těsně vedle, a když se pak ochladilo, vrátila se zpátky (jak o tom píše Sádlo a Štorch v Biologii krajiny). Další charakteristika: reliktnost. Reliktnost jednotlivých druhů i celých společenstev. Není třeba suťový les poslední relikt mystického společenstva Quercetum mixtum, lesa, o kterém se u nás uvažuje jako o klimaxu v klimatickém optimu?

Ale pozor na tu reliktnost! Ne všechno co se reliktně tváří, reliktní opravdu je – třeba většina tzv. reliktních borů tak jak se jeví dnes jsou nejspíš jenom pastvou či jinými zásahy člověka degradované acidofilní doubravy. Pozor i na tu přetvářku s přirozeností – člověku by se chtělo věřit, že v těch hlubokých údolí najde přirozenou vegetaci. Vždyť se na ty lesy podívejte! Co lesy, pralesy! Panenský hvozd! Divoké suťové lesy, majestátní jedliny a bučiny, bohatstvím kvetoucí dubohabřiny, rozvolněné a křivolaké doubravy, bory co šumí po skalinách! Svahy jsou prudké, kdo by na ně lezl, tam by snad ani vola nevyhnal. Jenže dnešní představy o nedostupnosti nějakého místa nemusí znamenat, že byly nedostupné i v minulosti. Na řekách se plavilo, o existenci voroplavby na Vltavě existují doklady už z 15. století. Se zlepšováním splavnosti řek se zvyšovalo i množství plaveného dřeva, po kterém byl čím dál větší hlad. Ze 17. století pocházejí zprávy o tom, v jak špatném stavu jsou lesy v blízkosti řek v důsledku příliš intenzivní těžby. V době zoufalé nouze o dřevo se opravdu „nedostupným“ stávaly až extrémní skalnatá stanoviště, kde nakonec už vlastně ani pořádné dřevo není. Likvidace lesů byla navíc intenzivně podporována lesní pastvou – když jsem v rumunských horách viděl dobytek, pasoucí se na prudké a skalnaté karové stěně v horách Lotru, došlo mi, že svoje představy o nedostupnosti nějakého místa pro pastvu musím taky zkorigovat. Na starých malbách a fotografiích jsou často údolní svahy skoro nebo úplně holé. Pozor tedy na soudy o přirozenosti vegetace, která ty svahy porůstá dnes.

Sám jsem si s názorem na přirozenost údolních lesů prošel své. Když jsem začínal říční údolí studovat, byla moje myšlenková konstrukce asi taková: strmé svahy říčních údolí jsou díky své nedostupnosti a neatraktivitě v dnešní krajině prakticky poslední refugia přirozené nebo přirozenosti blízké lesní vegetace. Následovalo rozčarování – z toho, kam všude člověk vleze a co tam pokácí nebo vysadí. Názor na to, co v těch údolích je vlastně přirozený les, se postupně posouval až do extrému, kdy to vypadalo, že tam nezbylo vůbec nic. Tragédie. Prostě nic. Všechno to zprasil člověk. Až časem jsem dosáhl jakéhosi myšlenkového kompromisu a přestal jsem vidět věci tak tragicky.

Jedna z otázek, na které jsem zkoušel najít odpověď, byla: co člověka vlastně vede k tomu, že se u lesa pídí po přirozenosti? Proč v lidech převládá ten pocit, že správný, hezký les by měla být divočina, panenská příroda? Je to výsledek úspěšné ekologické výchovy, která v dnešním člověku vypěstovala pocit, že správné a funkční je to, co je přirozené? (že krásný les je takový, kde si každý ptáček a každá kytička najdou své místo?). Nebo má tahle představa kořeny někde hlouběji v minulosti, třeba v romantismu? Ta představa opravdu zavání romantismem, ale kde se v těch romanticích vzala? Z reality v období romantizmu asi těžko - odlesnění krajiny dosáhlo vrcholu kolem roku 1700 a od té doby lesů přibývá, v podstatě jen kulturních. Inspirovaly se romantici divočinou, kterou poznali na cestách, nebo v opuštěných pohraničních horách? Není nakonec ta představa jenom touha po exotice, něčem co není, ale chtělo by být? Ať u těch romantiků, tak u dnešního člověka? Kdypak se v očích veřejnosti dočká rehabilitace pověst lesníka jako nelidské stvůry, která ty přirozené lesy vymýtila a na jejich místě vysadila ty opelichané seřazené smrčáky, a přijme se alternativní varianta, totiž že lesník v době kritické nouze po dřevě, v době kdy v krajině lesy nebylo dřevo buď vůbec, nebo v podobě prosvětlených vypasených křivolesů, vytrhl lidem trn z paty tím, že začal lesy pěstovat? Pravda, jiná věc je, že ty lesy pěstuje podobným způsobem dodnes, i když se situace přece jen změnila...

Čínská paranoia

K měsíčnímu výletu do Číny jsem přišel tak trochu jako slepý k houslím - přidal jsem se ke skupince Taiwanců, kteří si tam jeli vyměňovat zkušenosti s vegetačním mapováním s čínskými kolegy. Po dvanácti pracovních, "hotelových" dnech, jsme se s Woodym sbalili a vyrazili poznat čínskou realitu na divoko. Odjeli jsme do západního Sečuanu, oblasti, která kulturně i geograficky patří k Tibetu, ale politicky je součástí provincie Sečuan a cizinec s platným čínským vízem tam nepotřebuje povolení ke vstupu (zatímco do Tibetu ano).

Jak jsme postupně zjistili, nemohli jsme si náš výlet načasovat hůř - v červenci 2011 Čína slavila 60. výročí mírového osvobození Tibetu (peaceful liberation of Tibet, jak se o tom psalo v oficiálním anglicky psaném čínském deníku China Daily, který se nedal nikde koupit a byl k dostání jenom v ubytovnách pro cizince, asi proto, aby si ho náhodou nepřečetli i sami Číňani). Tibeťani se bouřili, a Peking se rozhodl celý Tibet uzavřít pro cizince. Oficiálně proto, aby chránil jejich zdraví - tak mi to vysvětlila slečna na informacích na autobusovém nádraží v Chengdu, když mi sdělila, že cizinci do oblasti západního Sečuanu nesmí (když jsem oponoval, proč tam normální Číňan může a já ne, vysvětlila mi, že život cizince je cennější). Neoficiálně se ale vláda zřejmě bála, že by cizinci v oblasti prováděli podvratnou činnost, nebo pronášeli objektivní zpravodajství o tom, co že se tam ve skutečnosti děje. Zpětně, když teď brouzdám na internetu, zpráv o nepokojích jsem našel několik (píše o tom třeba britský Guardian, kopii tohoto článku jsem našel i v diskusi na China Daily - ta je ale součástí americké verze tohoto periodika, která je dostupná jen mimo Čínu). Když jsme ale seděli v Chengdu v hostelu na neskutečně pomalém internetu a snažili se zjistit, co se děje,  nezjistili jsme nic - Google buď vůbec nefungoval, nebo fungoval a nic nenašel, nebo fungoval a něco našel, ale po kliknutí na odkaz všechno spadlo. Nejčastější nápis na monitoru: Error 404: File not found. Tady někde naplno vypukla naše čínská paranoia, která nás opustila až po odletu na Taiwan. A já taky naplno pochopil, jak propastný je rozdíl mezi Taiwanem (který oficiálně většina zemí světa včetně Česka považuje za jednu z mnoha čínských provincií) a Čínou. Na Taiwanu je demokracie, svoboda slova a volný přístup k informacím. V Číně neplatí ani jedno.

Nejvíc jsem byl zvědavý na internetovou cenzůru, o které jsem hodně slyšel z různých stran, ale moc jsem si ji nedovedl představit. Vyzkoušel jsem ji hned při první příležitosti, kdy jsem se dostal v hotelu k internetu, a v různých variantách nás pronásledovala celou dobu. Internet jde všude hrozně pomalu, a chtít si v Číně přečíst email na Googlu, pokud má člověk navíc nastavenou Taiwanskou lokaci, je prakticky nemožné. Co mi nešlo do hlavy je fakt, že na různých místech byla cenzůra různě striktní - v jednom hotelu jsem se nedostal prakticky nikam, a když jsem zkoušel najít stránky na Wikipedii s odkazem na Tiananmen square massacre, internet spadnul a už jsem se na něj vůbec nedostal. Naopak, v hostelu v Chengdu, který byl plný cizinců, se dalo dostat prakticky kamkoliv, dokonce i na Facebook (ne už ale na Youtube) - na počítači byla nainstalován prográmek, který vytvořil virtuální tunel, přes který se nějak obcházely cenzůrovací filtry.

Postupně jsme také dostali pocit, že se "o nás ví". Na začátku pobytu jsme od čínských kolegů dostali SIM karty do telefonu, pro jednodušší komunikaci v případě, že se dostaneme do problémů. Zároveň jsme od začátku naivně celkem otevřeně mluvili o naších plánech dostat se až do městečka Litang, které je kousek od hranic Tibetu, a odsud vyrazit do hor. Když jsme pak začali cestovat na západ a postupně se ukázalo, že to nebude tak snadné, zkoušeli jsme získat ještě další informace od místních. V Chengdu jsme navštívili horolezeckou asociaci, o které jsme se dočetli na internetu a kde jsme doufali získat mapy a další informace. Mladík byl ochotný a dal nám telefon na kolegyni z Litangu, abychom ji kontaktovali a zeptali se na aktuální situaci. Později jsme tam zavolali, abysme zjistili, že celá oblast je pro cizince uzavřená z důvodu bezpečnosti, ale když slečně dáme přesný čas příjezdu autobusu, ona už se postará o organizovanou tůru do hor. Zarážející byl na tom jeden detail - slečna přesně věděla, že jsem Čech, i když jsme to záměrně chlapíkovi z horolezecké asociace neřekli, a věděla i další detaily o naší cestě, o kterých jsme s ním nemluvili. Volala potom ještě jednou, ptala se jak jsme se rozmysleli a kdy přesně a kterým autobusem z Chengdu vyrazíme. O organizovanou a monitorovanou tůru do hor jsme ale zájem neměli, a její informovanost nám naháněla hrůzu - vyndali jsme čínské SIM karty z telefonů a změnili plán.

Nakonec jsme se do západního Sečuanu dostali, i když jenom na okraj - dojeli jsme autobusem do jediného pro cizince otevřeného města Kangding a odsud na černo vyrazili do hor, na osmidenní vejšlap kolem hory Gongga (Minya Konka, 7556 m n.m.). Když odečtu vysokohorskou nemoc, díky které si na tři dny skoro nepamatuju, byl ten výlet jeden z nejlepších zážítků mého života. O tom ale jindy. 

Murakami a recyklace

Haruki Murakami. Četl jsem od něj skoro všechno, co vyšlo v českém překladu, a to zhruba v tomhle pořadí: Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Afterdark, Kafka na pobřeží (té knížky jsem se bál, hlavně proto, že byla tak tlustá - ale když za ni dostal Kafkovu cenu v roce 2006, tak jsem si ji koupil a rozhodně nelitoval), a někde mezi tím Sputnik, má láska. Pokoušel jsem se taky přečíst Hard-Boiled Wonderland and the End of The World, ale neuspěl jsem, možná proto, že anglicky psanou beletrii moc nezvládám (dlouho jsem pak ještě měl tu knížku nachystanou vedle postele, jestli se nechytne, ale odolal jsem). Poslední knížka, kterou jsem od něj otevřel, byla What I Talk About When I Talk About Running. Něco na způsob deníkových zápisků, uvažování o všem možném, hlavně o psaní a taky o běhání. Bylo to v době, kdy jsem sám začal běhat, i když ve srovnáni s Murakamiho běháním je to spíš pobíhání - a v knížce, no přiznejme si to, jsem viděl velkou inspiraci. Bylo to vloni v létě, přesně si na to pamatuju - v letadle s Pittsburghu do Seattlu, letěli jsme s mezipřistáním v Milwaukee, slunce zapadalo nad Michiganským jezerem a já měl pocit, že je to nejlepší knížka po dlouhý době, kterou čtu. Tím to ale skončilo. Už jsem ji nedočetl, a nerozečetl jsem ani žádnou jinou od Murakamiho. Prostě mě to najednou přešlo.

Přemýšlím, k čemu tady vlastně došlo. Napadají mě dvě možnosti. Buď se dostavil efekt nasycení - přesycení, asi jako když měsíc jíte pořád vaše oblíbený jidlo a najednou se vám z něj začne dělat špatně. Nebo jsem Murakamiho načapal při recyklaci sebe sama a to mě zklamalo?

Co se pocitu recyklace týče, něco podobnýho jsem zažil už několikrát. Poprvé snad někdy na gymplu, když jsem začal číst detektivky od Jiřího Švejdy - naši jich měli v knihovně několik, a já si je tak zamiloval, že jsem je konzumoval hltavě jednu za druhou. Jednou jsem takhle hned po dočtení jedné rozečetl další (přijde mi, že v tom textu sjížděl hlavní hrdina autem po serpentinách někde kolem Litvínova a slunce buď vycházelo nebo zapadalo, ale to se možná pletu) a najednou jsem začal mít pocit, že už jsem všechno tohle četl už před tím v jiných jeho knížkách, knížku jsem zavřel a tím Švejda skončil. Časem, ale o hodně později, jsem něco podobného zažil s Milanem Kunderou. Poprvé jsem od něj četl Unbearable Lightness of Being, kterou jsem dostal od kamaráda na Zélandu - knížka byla přeložená do angličtiny, ale ta angličtina byla tak krásně jednoduchá, že jsem ji bez problémů přečetl a úplně mě dostala. Unbearable Lightness of Being - znělo mi to v hlavě pořád dokola, a tou dobou mi to přesně sedlo k tomu, co jsem sám cítil - toulal jsem se po Zélandu a dělal si iluze, že to takhle budu dělat celej život. Zpátky v Čechách jsem pak od Kundery přečetl všechno, na co jsem narazil, včetně nelegálního překladu Totožnosti, kolem kterého se tenkrát strhl takový humbuk - to bylo někdy v roce 2006. Jako poslední jsem četl jeho Nesmrtelnost - a tady jsem začal Kunderu podezřívat z recyklace. Vlastně jsem pak od něj už nic nečetl - nedlouho potom vyšel český překlad Nesnesitelné lehkosti bytí, ale už jsem si ho nekoupil, i když jsem se na něj dřív tak těšil a štvalo mě, že Kundera s jeho vydáním dělá takové cavyky. V roce 2008 pak Respekt přišel s reportáží o údajné spolupráci Kundery s STB. Vlastně doteď nevím, jestli je to pravda nebo ne, a navíc - proč je tolik rachotu kolem něčeho, co možná provedl, když mu bylo dvacet? Člověk přece celý život nemusí pikat za blbiny svého mládí (aspoň já se tím uklidňuju, když ty blbiny dělám). Pak jsem ale slyšel Kunderův rozhovor pro Český rozhlas (nebo Respekt?) - vlastně poprvé, co jsem Kunderu slyšel mluvit (zkoušel jsem na to audio najít odkaz, ale neuspěl jsem - odkaz na Respektu už nefunguje). Pamatuju si na to velké zklamání - čekal jsem, že bude nad věcí, že to vysvětlí, ale on to všechno považoval jen za spiknutí proti němu, které je načasované přesně před vydáním jeho nové knihy. V tom okamžiku pro mě byl Kundera mrtev, a zbyl jenom starej ješita - už nic, co od něj v českém překladu vyšlo, jsem pak nečetl.

On možná efekt recyklace a nasycení/přesycení spolu souvisí. Zřejmě platí, že když člověk čte jednoho autora moc dlouho, dřív nebo později ho začne podezřívat z recyklace sebe sama. Nakonec co je na tom vlastně špatnýho - člověk přece nemůže přicházet pořád s něčím novým. S knihama a jejich autorama je to asi stejný jako s jídlem - když jsem byl na vejšce a jezdil domů na víkendy, mamina vždycky vařila slepici na paprice, protože jsem ji měl nejradši. Díky tomu to jídlo dneska skoro nemůžu vidět. Nebo muzika - kdysi jsem dostal k narozeninám od Zdenky CD s Tracy Chapman. Zamiloval jsem si ji, sehnal od ní i ostatní alba a poslouchal je pořád dokola, hlavně při řízení v autě. Výsledek se dostavil asi po roce - musel jsem všechny její cédéčka z auta vyhodit, protože se mi při poslechu zvedal žaludek. Přitom muzika je to skvělá...

Murakami vydal novou trilogii - 1Q84, v Asii vyšly už všechny tři knihy, v Evropě se očekává vydání anglického překladu třetí knihy někdy za dva měsíce. Z knihy prý byla senzace hned při jejím prvním vydání v Japonsku - vyprodalo se během jednoho dne, a během jednoho měsíce se prodalo milión výtisků (tak to aspoň píše Wikipedie). Trochu mě ty čísla děsí, ale možná je na čase dát mu další šanci. Uvidíme.

Frekvence slov v knihách

O službě Google Books teď člověk slyší hlavně v souvislosti s tím, jak nakladatelé lamentují, že je to od Googlu prachsprostá zlodějina. Těžko říct, možná mají pravdu a možná ne. Nakonec v knihkupectví má přece taky člověk možnost do knihy se nejdřív podívat, než ji koupí, a to ne jenom na obsah a rejstřík na konci, jak to nabízí třeba Amazon. Navíc, myšlenka o možnosti vyhledávat ve všem, co bylo kdy napsáno, má taky svoje kouzlo. S něčím takovým nedávno Google přišel ve svých Google Labs - jmenuje se to Google Ngram Viewer a sleduje frekvenci výskytu nějakého slova v knihách za posledních cca 200 let. Narazil jsem na to při čtení článku v Respektu a souhlasím s jeho autorkou, že je to zábava a taky docela zabiják času...

Častost výskytu slova war v anglické literatuře za posledních 200 let...

Častost výskytu slov gay, queer a lesbian. V minulosti se gay používalo ve smyslu barevný, rozzářený, rozjásaný, křiklavý, prostopášný - nakonec Frank Sinatra v písničce South of the Border zpívá 'Cause it was fiesta and we were so gay'. A queer se používalo ve smyslu divný, podezřelý.

Laptop. Nemají tam ale kolem roku 1900 nějakou chybu? Podobný mikrohrbečky se v těch letech vyskytují i u slov computer nebo cellphone. Že by o tom psal Jules Verne?

Páteční kantýna

aspoň jednou za čas servírujou něco optimistickýho... :)

Specializace ≠ úspěch

Narazil jsem na kratičký článek ve Frontiers in Ecology and the Environment, ve kterém analyzovali vztah mezi vědeckou specializací a akademickým úspěchem. Občas přemýšlím nad specializací u kytek a jakou s sebou ekologická specializace nese výhody, a v tomhle kontextu mi ten článek přišel jako zajímavá analogie.

Jak vyjádřit vědeckou specializaci člověka? Autoři článku k tomu použili klíčová slova, která ke článkům jednotlivých autorů přiřadí Web of Science. Klíčová slova by měla vyjadřovat heslovitou podstatu sdělení, o kterém článek je, přičemž použita nejsou klíčová slova vybraná samotnými autory článku (asi proto, že člověk má tendenci vybírat pořád ta samá), ale klíčová slova, která byla k článku přiřazena (moc nevím jak) právě na Web of Science. Pro každého autora se pak spočítá míra, která porovnává součet klíčových slov ze všech článků a počet unikátních klíčových slov v těchto článcích (obrázek a). Čím je vztah strmější (modrá křivka), tím širší vědecký záběr autor má - každý článek je tak trochu o něčem jiném, a autor je spíš vědecký generalista, jack-of-all-traits (česky asi všeuměl, nebo spíš všeználek). Teď ještě jak vyjádřit akademický úspěch člověka. Autoři článku k tomu použili k tomu tzv. H-index, který dává dohromady počet publikací, které vědec vyprodukoval, a jejich ohlas, tedy počet jejich citací. Člověk může psát spousty článků, ale pokud je nikdo nečte (třeba proto, že jsou o ničem), H-index mu to nezvedne.

Studie zahrnula články téměř 4000 ekologů a evolučních biologů z let 1980 až 2000. A výsledek? Vztah mezi mírou vědecké specializace a akademickým úspěchem je unimodální (obrázek b). Interpretace je taková, že pokud se člověk moc specializuje (má úzkou "vědeckou niku", research breath), ostatní jeho článkům moc nerozumí, nečtou je a necitují. Navíc, pokud se člověk moc specializuje, není pro něj jednoduché změnit téma v případě, že to původní už jaksi vyschlo. Na vědecké všeználky pak nejspíš platí pravidlo jack-of-all-traits is master of none, tedy kdo dělá všechno, pořádně nedělá nic (nebo taky "kecá do všeho, ale ve skutečnosti ví houby"). Doporučení, které z toho podle autorů studie plyne, je - správný vědec by se neměl přespříliš specializovat, a pokud už se specializuje, měl by alespoň udržovat kontakty s vědci odjinud, aby si udržoval přehled.

Otázkou teda ještě je, co vlastně přesně je ten akademický úspěch. Je to opravdu H-index? A dá se vlastně akademický úspěch skloubit se štěstím v osobním životě?

A co je to vlastně štěstí? Muška jenom zlatá...

Googlování obrázků

Stačí nahrát obrázek (případně jenom odkaz na něj), zmáčknout čudlík a během chvilky vidíte, kde všude na webu se daný obrázek a jeho různé obměny vyskytují. Původně jsem myslel, že tuhle službu bude určitě nabízet Google - a taky že jo, jenom jim to nějak moc nefunguje a možná ani fungovat nebude (viz http://similar-images.googlelabs.com/). Ale pak jsem našel www.tineye.com, který funguje přesně tak, jak píšu nahoře. Člověk teda nesmí očekávat zázraky - program je schopen najít jenom fotky, které jsou prakticky úplně stejné, případně mají nějakou společnou část - nemůžu tím pádem očekávat, že nahraju svou fotku Eifelovky a vyskočí mi ostatní fotky s Eifelovkou. Není to taky program na rozeznávání podobných obličejů. Ale i tak, je to hračka, kterou se dá zabít spousta času a zjistit spousta zajímavých věcí - třeba že fotka zatmění Slunce, která se objevila ve včerejších zprávách na ihned.cz, je ve skutečnosti už minimálně rok stará, a nemá tím pádem s včerejším ranním šerem nic společného... nebo třeba že tenhle hezoun není ve skutečnosti soused, ale počítačová  simulace sexy mužského obličeje (jak vypadá nejmíň sexy obličej zjistíte na té samé stránce hned vedle).

Artefakt?

Nakonec - proč ne... :)

Ostrůvky acidofilních trávníků na Třebíčsku

O co jde: na Třebíčsku, hlavně v Přírodním parku Třebíčsko (ale zdaleka ne jenom tam), jsou v krajině roztroušeny různě velké ostrůvky acidofilních trávníků - uprostřed polí, kolem cest, na okrajích vesnic nebo na údolních svazích. Za jejich existencí stojí specifická místní geologie, která se odráží i v geomorfologii. Podloží je v této oblasti tvořené žulosyenitem - tmavou horninou s velkými bílými vyrostlicemi živců, které jí dodávají charakteristickou strakatost. Jak tahle hornina vypadá zjistíte snadno třeba při pohledu na třebíčskou baziliku, nebo na staré kamenné stodoly a kamenné plotní sloupky, roztroušené po vesničkách v okolí Třebíče. Žulosyenit zvětrává nerovnoměrně, a vyvíšené pahrbky v polích, které tvoří ony ostrůvky, jsou právě místa, kde zvětrává hůř. Často se na nich vyskytují i různě velké žulosyenitové balvany, někdy nazývané bludné kameny - kdysi dávno se věřilo, že je sem dopravil kontinentální ledovec ze severu, který ale ve skutečnosti až na třebíčsko nezasahoval. Balvany vznikly jako důsledek zvětrávání žulosyenitu a představují špatně zvětrávající odolná jádra, která při zvětrávání okolí postupně "vyplavala" na povrch.

Ostrůvek acidofilního trávníku u Valdíkova (okres Třebíč).

Půda, vzniklá na žulosyenitech, je lehká a písčitá, a na vypouklých pahrbcích navíc poměrně mělká a proto poměrně neúživná. Díky tomu tady člověk narazí na kytky, které jinak v okolní zemědělské krajině přecpané hnojivy nemají šanci. Bezkonkurenčně nejznámější a taky nejatraktivnější jsou koniklece - na jaře, když rozkvetou, se na ně v okolí Ptáčova a Trnavy o víkendech doslova stojí fronty. Koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis) přitom není jediná kytka, která stojí za zmínku. K těm zajímavějším patří například smil písečný (Helichrysum arenarium), žlutá slaměnka, která se na ostrůvcích vyskytuje v malých populacích. Smil za poslední desetiletí z české krajiny rychle vymizel, a na třebíčsku má dnes nejhojnější výskyt v České republice. Ta kytka je pro mě tak nějak záhadná, kolikrát jsem si říkal, že by možná stálo za to sbírat její semena a dosévat ji zkusmo na ostrůvky, kde neroste, aby člověk zjistil, jestli tam neroste čistě kvůli tomu, že se tam nedostala, nebo jí tam prostě něco vadí. Vzácně je na ostrůvcíh možné narazit i na vstavač kukačku (Orchis morio), drobnou purpurově kvetoucí orchidej, která jako jedna z mála orchidejí u nás roste na suchých trávnících. Co moje botanická paměť sahá do minulosti, rostla malá populace kukačky severně od Židlochu na kraji modřínové vysadby. Chodil jsem ji pravidelně okukovat, někdy tam bylo i přes dvacet kytek, někdy jediná. Asi před čtyřmi roky to tam zemědělec z Pocoucova oplotil a začal pást krávy. Nejdřív jsem si říkal fajn, pastva na ty ostrůvky přece patří, kytkám to prospěje. Letos na jaře jsem se tam byl znovu podívat - po kukačce ani památky, trávník zruderalizovaný, koláče kravinců na každém kroku. Nevím přesně kde je chyba - nejspíš se tam prostě pase těch krav moc a navíc už trochu moc dlouho.

Otázkou je, jak vlastně vypadal historický management těchto trávníků a co by se s nima mělo dělat dneska, aby nezarůstaly. A že zarůstají člověku před očima - buď křovím (trnkou a růží), nebo porosty klonálních trav, jako ovsíku, pýru a třtiny křovištní. V rezervacích, které AOPK více méně pravidelně kosí a které třeba právě díky koniklecům prošlápnou výletníci, to zas takový problém není, ale jinde ano. V minulosti se na ostrůvcích páslo, i když asi ne nijak extenzivně - nejspíš ne ovce, protože těch jednak na Třebíčsku moc nebylo, navíc uhlídat ovce na ostrůvcích roztroušených v polích (i když v minulosti pospojovaných mezema) asi nebylo úplně zvládnutelné. Možná tady fungovala individuální pastva, koza a kravka, kterou hlídala děvečka sedící na mezi, a občas někdo místa s vyšší trávou pokosil. Chtělo by to pořádně se poptat pamětníků, co se dělo třeba na Ptáčovském kopečku před druhou světovou válkou, že se tam dodnes udržela největší populace konikleců široko daleko. A otázkou je, co by se mělo na těch ostrůvcích dít v budoucnu, aby úplně nezarostly. Uvažovat o obnově pastvy je asi romantický naivismus. Občas jsem viděl dědu, jak na ostrůvcích kosí trávu - ale těch dědů už taky ubývá. Spoléhat na to, že se o ostrůvky postará ochrana přírody, je nejspíš naivismus ještě větší (nejsou peníze ani lidi, navíc většina ostrůvků není nijak chráněná, a vyjednat jejich individuální ochranu při jejich roztroušenosti napříč katastry je asi nereálné). Možná by ale stačilo zavést jednoduchá pravidla, třeba aby se zemědělci při hnojení polí granulovanými anorganickými hnojivy snažily ostrůvky nezasáhnout, aby na nich nedělali skládku hnoje, aby se na nich páslo jenom extensivně a příležitostně někdo odstraňoval nálet dřevin. Zarůstání klonálními trávami je jiná kapitola a skutečný problém, na který kromě pravidelného kosení nejspíš není jedoduchý recept. Občas si ale říkám, že je vlastně s podivem, že ty trávníky už dávno nezarostly. Zvlášť v okolí Ptáčova a Budišova člověk často narazí na krásné porosty, které evidentně nikdo neudržuje, možná už celá desetiletí. Určitou roli v tom možná hraje pastva "divoké zvěře", hlavně srnčí a zající - není vzácností narazit na zaječí bobky nebo záleh. Netuším, jak podstatný jejich vliv je, ale možná při dnešní přezvěřenosti krajiny ne úplně nepodstatný.

Říční fenomén obecně

Jako území s vyvinutým říčním fenoménem se v České republice chápe hluboké říční údolí, zahloubené do tvrdých metamorfovaných hornin Českého masivu, které svou heterogenitou kontrastuje s okolní plochou nebo mírně zvlněnou krajinou a je od něj oddělené ostrou údolní hranou. Původní definice říčního fenoménu, tak jak ji vymezili Jeník a Slavíková (1964), byla širší a zahrnovala specifika v rámci celého říčního toku, tedy i dolních širokých a mělkých údolních úseků se systémy tůní a mrtvých ramen. V tomto pojetí se říční fenomén blíží ve světě obecně používaným konceptům jako je koncept „říční krajiny“ (riverine landscape, riverscape, např. Ward 1998) nebo funkčně ekosystémový koncept „říčního kontinua“ (river continuum concept, Vannote et al. 1980). Ve svém užším pojetí, zaměřeném pouze na hluboká říční údolí, je používání termínu říční fenomén českou specialitou. Mohou za to zřejmě dva důvody: jedním je samotné používání konceptu krajinných fenoménů, tedy území s nějakou výraznou geomorfologickou nebo geologickou odlišností, které je omezené na střední Evropu pod výrazným německým vlivem; druhým důvodem je zřejmě to, že samotný výskyt hluboce zahloubených říčních údolí v jinak ploché krajině tak, jak se vyskytuje v České republice, je ve světě poměrně ojedinělý.

Údolí řeky Jihlavy (nedaleko Lhánic, okres Třebíč)

Z ekologického hlediska je na říčním fenoménu důležité spojení dvou jevů – řeky, která představuje lineární biokoridor, a vysoká míra topografické heterogenity, vázané na hluboká údolí. Funkce řeky coby lineárního biokoridoru má zásadní význam pro migraci organismů i tok živin. Vysoká míra topografické heterogenity má zase za následek vysokou stanovištní diverzitu, která se odráží v celkově vysoké druhové bohatosti organismů na krajinné úrovni.

Funkce řeky coby lineárního biokoridoru hrála důležitou roli v migraci organismů, a to v minulosti i dnes. Díky propojení hor a nížin, které říční tok zprostředkovává, je pro říční fenomén typický společný výskyt horských a nížinných druhů v těsné blízkosti, ne-li přímo v jednom společenstvu. Říční údolí, především společenstva jejich aluvií, jsou postižena vysokou mírou invadovanosti (Pyšek & Prach 1993) – může za to nejen snadná migrace, ale i vysoká dostupnost živin a občasná disturbance způsobená povodněmi. Vysoká topografická a často i geologická (např. v oblastech pestré série Moldanubika) heterogenita hlubokých říčních údolí, kterou doprovází i heterogenita mikroklimatická (spolu s výskytem typických údolních inverzí) vytváří pestrou a jemnozrnnou mozaiku ekologicky velmi odlišných stanovišť. Vysoká stanovištní pestrost se odráží ve vysoké druhové bohatosti na krajinné úrovni, která je tradičně na říční fenomén vázána. Řeč zde bude o rostlinných společenstvech, i když řada mechanismů má obecnou platnost a platí stejně i pro živočichy. Jedním z důvodů vysoké druhové bohatosti na krajinné úrovni je vysoká betadiverzita společenstev, která je důsledkem vlastní prostorové a ekologické heterogenity. Dalším důvodem je i vyšší alfa diverzita některých vegetačních typů (např. doubrav) v porovnání s jejich analogy mimo říční údolí. Není přesně jasné, co za touto vyšší alfa diverzitou stojí. Může to být buď fakt, že krajina říčních údolí je v porovnání s okolím obecně bazičtější (zřejmě v návaznosti na vyšší erozní aktivitu, která podporuje zvětrávání mateční horniny a rychlejší uvolňování kationtů) a bazičtější stanoviště jsou (ve střední Evropě i jinde) obecně druhově bohatší (Ewald 2003). Nebo to může být důsledek tzv. vicinismu (druhy jsou schopné vytvářet relativně stabilní populace i na ekologicky nepříznivých stanovištích, pokud je zajištěn stálý přísun diaspor z blízkých a stabilních populací na ekologicky příznivých stanovištích; tento mechanismus pak může vést k tomu, že stanoviště v heterogenní krajině obklopené pestrou mozaikou ekologicky odlišných stanovišť podporují výskyt více druhů, než by to bylo v případě stanoviště s homogenním okolím; Zelený 2008). Vysoká prostorová heterogenita má ale za následek i výraznou fragmentaci a izolovanost jednotlivých stanovišť, které mohou naopak ve svém důsledku druhovou bohatost snižovat. Důležitou roli hraje heterogenita i v přežívání vzácných a reliktních druhů, kteří často bývají ekologickými specialisty. Je to zřejmě právě prostorová blízkost ekologicky odlišných stanovišť, která v minulosti hrála klíčovou roli v jejich přežití - druhy, pro které se vlivem klimatických výkyvů stalo jejich stanoviště ekologicky nepříznivé, zde mají vyšší pravděpodobnost, že se v blízkosti vyskytne stanoviště příhodné k jejich přežití.

Oba jevy – lineární biokoridor a vysoká topografická heterogenita - se jinde vyskytují i samostatně, ale právě jejich propojení (lineární migrační koridor s heterogenní vnitřní strukturou) je pro říční fenomén unikátní. Bez napojení na migrační proud by pestrá mozaika stanovišť v heterogenním území zůstala druhově nenasycená, a naopak bez přítomnosti této pestré stanovištní mozaiky by nebyla možná migrace a soužití organismů s tak širokým spektrem ekologických nároků. To, co říční fenomén činí unikátním, je také jeho zasazení do krajinného kontextu – kontrast mezi hlubokými údolími se zbytky přirozené vegetace a mírně zvlněnou kulturní krajinou. V České republice je výskyt říčního fenoménu omezen na oblast Českého masivu, v nadmořských výškách mezi 200-700 m n.m. Podobná říční údolí se v Evropě vyskytují i v jiných oblastech, především těch, které jsou tvořeny zbytky variského horstva, do jejichž erozí vzniklých parovin se následně zahloubily říční údolí – mimo Český masiv například ve francouzském Centrálním masivu. Vzhledem k tomu, že rozpoznání říčního fenoménu jako takového je v podstatě česká specialita, není jeho rozšíření v Evropě (ani ve světě) známé.

Z hlediska ochrany přírody si říční fenomén rozhodně zaslouží svou pozornost. Výstavba přehradních nádrží spolu s intenzivní lesnickou činností podstatně zredukovala původní rozšíření a projevy říčního fenoménu u nás, a tento trend dále umocňuje neřízené využití těchto území pro masovou rekreaci. Říční fenomén je komplexní záležitost, a pokud má mít jeho ochrana smysl, nesmí být zaměřena na jednotlivé lokality nebo populace ohrožených druhů, ale na ochranu říčního fenoménu jako celku.



Literatura

Ewald, J. (2003): The calcareous riddle: why are there so many calciphilous species in the Central European flora? - Folia Geobotanica 38: 357-366.

Jeník J. & Slavíková J. (1964): Střední Vltava a její přehrady z hlediska geobotanického. - In: Jeník J. (ed.), Vegetační problémy při budování vodních děl, NČSAV, Praha pp. 67-100.
Pyšek P. & Prach K. (1993): Plant invasions and the role of riparian habitats: a comparison of four species alien to central Europe. – Journal of Biogeography 20: 413-420.

Vannote R.L., Minshall G.W., Cummins K.W., Sedell J.R. & Cushing C.E. (1980): The river continuum concept. - Canadian Journal of Fisheries and Aquatic Sciences 37: 130-137.

Ward J.V. (1998): Riverine landscapes: biodiversity patterns, disturbance regimes, and aquatic conservation. - Biological Conservation 83: 269-278.

Zelený D. (2008): Patterns of vegetation diversity in deep river valleys of the Bohemian Massif. – Disertační práce [Ms., depon in Společná knihovna AVČR a PřF JU v Českých Budějovicích], http://sci.muni.cz/botany/zeleny/dizertace.php

Poznámka: text jsem původně psal za jiným účelem než je publikování na blogu, ale nakonec jsem ho nepoužil - proto je teď tady...

Animace ordinací

Nechal jsem se inspirovat přednáškou Michaela Greenacra Dynamic transition between multivariate methods na konferenci UseR! 2009, která se letos konala začátkem července ve francouzském městě Rennes. Ukazoval tam animace přechodů mezi různými typy ordinací - například mezi PCA a CA. Ne že by mi zrovna tyhle přechody přišly dvakrát užitečné, napadla mě ale při té příležitosti jiná věc - animovat výpočetní algoritmus některých ordinačních metod, které jsou široce používané ve vegetační ekologii. Zkusil jsem to pro CA, DCA a NMDS, a výsledek docela překvapil - posuďte sami. Není vůbec od věci nakouknout těm metodám trošku pod pokličku, člověk si pak dá větší pozor, když je používá...

Reportáž z Taiwanu

Už jsem skoro usnul, když se ozvalo mírné zadunění a všechno se zachvělo. Na šalinu je už trochu pozdě, proletí mi hlavou, protože pocit je to hodně podobný tomu, který prožívám pravidelně ve svém brněnském podnájmu. Chvění je ale delší než obvykle, kdepak šalina… Zemětřesení. Než stihnu začít přemýšlet, co mám vlastně dělat, je to pryč. O týden později se to opakuje znovu, pro změnu ale spím ve dvanáctém patře úzkého činžáku a skoro minutu si připadám jak na houpačce. Marná sláva, Taiwan nezapře to, že leží na rozhranní asijské a pacifické litosférické desky, kousek od zemětřesením proslulého Japonska. Dalo by se ale říct, že lidé jsou tady na zemětřesení zvyklí, pokud se tedy dá zvyknout na to, že se vám občas a nepředvídatelně začne třást země pod nohama a sem tam na někoho něco spadne. Když Portugalci v roce 1544 Taiwan objevili, nazvali ho Ilha Formosa – Krásný ostrov. Zlí jazykové praví, že je to jenom proto, že tenkrát na ostrově nepřistáli a jenom ho míjeli zdálky. Číňané ho naopak odpradávna popisovali jako peklo na zemi, zemi bez návratu, s nevypočitatelným počasím, jedovatými hady a otrávenou vodou. Když si člověk k častým zemětřesením přidá ještě několik tajfunů, které každoročně ostrov zasáhnou, dusná letní vedra a těžko dostupnou horskou divočinu, nezbude mu než se přiklonit k čínskému pohledu na věc.

Před čtyřmi roky jsem vůbec netušil, kde Taiwan leží - tuhle kapitolu zeměpisu jsem asi prospal. Postupně jsem zjišťoval, že nejsem sám – slečna ve žluté cestovní kanceláři mi sice správně prodala letenku do Taipei, k ní mi ale vyřídila pojištění do Thajska. Takže pro všechny nevědoucí: Taiwan je ostrov o velikosti zhruba poloviny České republiky, leží asi 150 km východně od pobřeží kontinentální Číny a údajně má tvar sladké brambory. Pokud jste, stejně jako já, sladkou bramboru nikdy před tím neviděli, jeho tvar údajně také připomíná tvar tabákového listu. A pokud jste neviděli ani tabákový list, mě osobně tvarem připomíná buchanku pod binokulárem. Dvacet milionů obyvatel, hlavní město Taipei, nejvyšší hora skoro čtyři tisíce metrů, subtropické klima ovlivňované v létě tajfuny a v různých částech roku monzuny. Taiwan se oficiálně jmenuje Čínská republika a prakticky jde o zemi nezávislou a demokratickou, která má ale tu smůlu, že ji komunistická Čína považuje za svou momentálně trucující provincii. Zbytek světa se k tomuto problému staví pragmaticky - kontinentální Čína je přece jen větší obchodní partner než maličký Taiwan, takže samostatnost ostrova uznává všeho všudy 23 států světa (z Evropy jenom Vatikán). Českou republiku ale Taiwanci považují za nadprůměrně přátelskou, za což asi částečně může Václav Havel, který se v roce 1995 na půdě OSN přimlouval za znovupřijetí Taiwanu do této organizace. Taiwanci také z nějakého důvodu doslova milují Prahu. Pokud na Taiwanu řeknete, že jste z České republiky, lidé moc netuší, kde to je. Jakmile ale řeknete „Praha“, všichni už vědí a buď tam už byli, nebo se tam příští rok s celou rodinou chystají.

Hory

Pokud si chcete udělat obrázek, jak vypadá osídlení Taiwanu, je potřeba k údaji o rozloze (polovina ČR) a počtu obyvatel (dvojnásobek ČR) přidat ještě třetí údaj – totiž že téměř dvě třetiny ostrova tvoří řídce osídlené nebo prakticky nepřístupné hory. Většina populace je tím pádem namačkaná v pásu aglomerací, který se táhne od severu k jihu podél západního pobřeží ostrova. V horách najdete sem tam nějakou vesničku, ve které většinou žijí potomci původních obyvatel, kteří jsou, na rozdíl od v nížinách převládající čínské populace, snědí Polynésané s velkýma tmavýma očima. Ještě hlouběji do hor vedou už jenom úzké klikaté silničky, dost často kvůli sesuvům nesjízdné. Pokud máte auto, je všechno snazší, pokud tedy nemáte půjčenou nízkou Toyotu Corrollu tak jako my, se kterou každou chvíli dřete spodkem. No a pokud auto nemáte, musíte se prostě spolehnout na stopa, přičemž není problém že by vás nikdo nevzal, ale spíš že tam nic nejede.

Naše studovaná oblast leží ve střední části ostrova, blízko dvacáté čtvrté rovnoběžky. Dostat se tam z Taipei znamená řídit tři hodiny po dálnici na západním pobřeží, a pak odbočit na silnici, která vede skrz hory napříč ostrovem. Pokud máte silný žaludek na nekonečné zatáčky a strmé svahy, můžete po ní přejet ze západního pobřeží na východní, což mimo jiné obnáší vystoupat během nějakých sedmi hodin od moře do výšky téměř 3500 metrů a zase zpět. Na východním pobřeží vás za odměnu čeká průjezd úzkým a téměř kilometr hlubokým vápencovým kaňonem Národního parku Taroko, který vážně stojí za to. My ale v nějakých 1500 metrech odbočujeme na malou prašnou silničku, která se klikatí kolem přehradní nádrže až do zastrčené rekreační oblasti Ao-Wanda. Odsuď už se musí pěšky dál proti toku řeky Wanda do jejího horního údolí. Wanda znamená v překladu „rozbahněná řeka“, a na první pohled je jasné proč. Ještě před třemi roky vedl z rekreační oblasti na začátek horského treku lanový mostek, natažený nějakých deset metrů nad řekou. Nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl na fotkách z internetu – my tam totiž poprvé dorazili asi dva týdny po tajfunu, který tuto oblast silně zasáhl. Výsledkem bylo mimo jiné přes deset metů čerstvě nahromaděných sedimentů, které pohřbily most i s hrází nedaleké přehrady. Nezbývá nám tedy než brodit. Na konci září je ještě vody po pás, s blížící se zimou a obdobím sucha je ale vody čím dál míň, takže v prosinci už člověk nemusí ani do trenek. Dál se pokračuje po dřevěných schůdcích vedoucích do prudkého svahu, minete opuštěné toalety, naučné cedule a altánek k romantickému posezení. Pokud víte kde hledat, najdete zarostlou cestu s cedulí Zákaz vstupu a obrázkem jedovatého hada. Dál už pokračují jenom skupinky horolezců, protože za tři dny chůze se dá napojit na trek, vedoucí ve výšce přes 3.000 metrů po hřbetě centrálního masivu. A taky skupinky lovců, veskrze domorodců, kteří si k živobytí přivydělávají občasným lovem všeho, co se v lese šustne.

Lov je samozřejmě nelegální, ale úplně stejně samozřejmě patří i k původní aboriginské kultuře a není úplně jednoduché udělat si na něj jasný názor. Pravdou je, že na konci sezóny 2008, možná i v důsledku začínající hospodářské krize, bylo v lesích pořádně rušno, v noci se často pro samou střelbu nedalo spát. Když lovce potkáte ve dne, má mačetu a nůši na zádech. V noci vytáhne halogenovou čelovku, napájenou z autobaterie na zádech, a úzkým kuželem světla systematicky pročesává les kolem. Hledá oči zvířat, které se nechají ostrým světlem úplně paralyzovat, takže pak jenom sedí, civí a čekají na ránu z brokovnice. Tady někde začíná ten rozpor mezi tím, jak na lovce vlastně koukat. Ano, lov byl součástí jejich kultury tisíce let. Jenže přístup dnešních lovců se posouvá už někam úplně jinam – dřív lovci věděli, kolik zvířat můžou v lese nalovit, aby se uchovala rovnováha a aby se měli kam vracet oni i jejich synové. Dnešní technologie ale došla tak daleko, že na konci sezóny v lese nezbude doslova ani živáčka. Při naší poslední loňské výpravě jsme dokonce narazili na lovce, kteří šli po stopách medvěda. Za ulovení hrozí žalář, jenže – za jednu medvědí tlapu by dostali na černém trhu v přepočtu statisíce korun, a zajistili by tak rodinu na několik let dopředu. Kolik ochranářského cítění by měl člověk požadovat od někoho, kdo byl vychováván v tradiční lovecké kultuře domorodých kmenů a který dnes má na vybranou mezi dojížděním do města za podřadnou prací, nelegálním lovem nebo hledáním útěchy na dně flašky s destilátem z čiroku?

Celá studovaná oblast leží v nadmořské výšce mezi 1500 a 2500 metrů nad mořem, ve které se na Taiwanu vyskytují horské mlžné lesy. A nám jde o to zjistit, jaký vliv má frekvence mlhy na druhové složení vegetace v těchto lesích. Ukazuje se totiž, že mlžné lesy (a nejen na Taiwanu) mají nejen velké druhové bohatství rostlin, ale i vysoké zastoupení endemických druhů. Díky globálnímu oteplování ale mlhy v mlžných lesích ubývá, a otázkou je, co se vlastně s těmi druhy bude dít. Naše oblast leží západně od centrálního masivu, který se táhne od severu k jihu přes skoro celý ostrov a vytváří výrazný předěl mezi vlhkou východní částí ostrova, výrazně ovlivňovanou monzuny a tajfuny, a západní částí, ve které je na podzim a v zimě období sucha. V té době sem proniká vzdušná vlhkost jenom jedním horským sedlem a vytváří se zde tak poměrně výrazný mlžný gradient. My pak podél tohoto gradientu v nadmořské výšce přesně 2000 metrů studujeme vegetaci, instalujeme vlhkostní čidla, odebíráme půdní vzorky a děláme vůbec ledasco. Oblastí v minulosti procházela japonská stezka, kterou používali japonští vojáci za okupace ke kontrole horských domorodých kmenů. Stejnou stezku používali později i lesníci, a kde to šlo, vysazovali kultury cypřišků a kryptomérií japonských. Najít lesy s nedotknutou vegetací znamená vylézt tam, kam nevede žádná cesta. Neocenitelnou pomocí jsou tady lovecké stezky, na které člověk občas v lese narazí. Lovci se kolem sebe při chůzi neustále ohánějí mačetou, a při troše cviku se dá jejich cesta dobře sledovat. Zároveň jsou jediní, kdo oblast dokonale znají, a jejich stezky tak představují nejlepší variantu ze všech možností, kudy se dá lesem projít. Několikrát se nám už podařilo v lesích zoufale zabloudit, a když jsme pak konečně narazili na zářez mačety ve stromě nebo useknutou větev, neskutečně jsme si oddechli. Taiwanské hory jsou ale díky kombinaci specifické geologie, nárazovým srážkám v průběhu tajfunů a častým zemětřesením dost dynamické, a každou chvíli se tak někde objeví větší či menší sesuvy půdy. Často se pak stane, že cesta lesem, kterou jste loni pracně našli, je najednou fuč i s tím lesem.

Spíme buď pod plachtou, nebo v některé ze zastrčených loveckých chajdek, které se v oblasti občas najdou. Jde v podstatě o různě komfortní přístřešek zbudovaný z několika kmenů a potažený igelitovou plachtou. Našli jsme jeden, který vypadá jako čerstvě opuštěný, nebo aspoň minimálně využívaný. Před chajdou roste několik velkých taro a kolem vchodu je nasázený jeden keř z čeledi lilkovitých, který prý jednak odrazuje zvěř, a jednak si z jeho listů lovci balí cigára. Uvnitř je ohniště a místo na spaní, pytle s různým vybavením, spacáky, karimatky, dokonce i nástěnné hodiny, do kterých jsme předloni dali baterku a vloni ještě šly, i když s pětihodinovým zpožděním. Pod střechou jsme našli dokonce i v plachtě zabalenou pušku a pod stolem velké zavařovačky s naloženým tofu, prostě luxus. Večerní oheň je nutnost, protože je potřeba okolní divočině jasně oznámit, že jsme tady, navíc to z chajdy vypudí potenciální hady a hlodavce. Večeře bývá většinou v taiwanském stylu – rýže nebo nudle, a v ní zavařená nějaká zelenina, kterou táhnem v baťohu, čínské houby, nějaké koření a pokud ještě je, tak nějaké maso. Náš český čundrácký styl vaření, založený na instant polévce od Vitany s chlebem, tomu může jen stěží konkurovat, i když někdy dojde i na něj. Chleba v našem smyslu ale na Taiwanu nemají, což je snad jediná věc, která mi opravdu chybí – marná sláva, dát si na svačinu krajíc chleba se sýrem je přece jenom něco jiného než žvýkat sladké krekry se sušeným masem nebo narychlo na prudkém svahu vařit nudle. Než jdeme spát, musíme ještě založit nasbírané kytky do novin, dopsat záznamy k jednotlivým plochám, zazálohovat klimatická data stažená přes den z vlhkostních senzorů a nachystat vercajk na další den. Pokud ještě máme, popíjíme gauleang, silný destilát z čiroku. Bývá většinou dost odporný a člověk při tom nesmí myslet na naši slivovici. Desinfekce je ale desinfekce.

Ještě k té zvířeně. Výhodou horského mlžného lesa v porovnání s tím subtropickým nížinným je, že v něm prakticky nepotkáte jedovaté hady ani pavouky. Z velkých zvířat nejčastěji narazíte na létající veverky a různé ptactvo, občas na partu divočáků a vzácně se korunama stromů prožene skupinka makaků nebo vás ze skály pozoruje kamzík. Z malých potvor občas chytnete klíště, které je v porovnání s tím naším obří a jeho kousnutí bolí jak čert, a někdy vám pije krev malá pijavice. Jednou se nám podařilo utábořit v místě, kde zřejmě před tím nocovali kamzíci, protože nás do rána pokousalo cosi, čemu prý domorodci říkají kamzičí blechy – desítky krvavých pupínků pak neskutečně svědily další dva týdny. Na co si ale člověk musí dát opravdový pozor jsou killer bees, zabijáčtí sršni. Ty větší mají tak pět centimetrů, a když kolem vás proletí, získají si značný respekt. Na podzim hledají místo k přezimování, většinou v okolí sesuvů půdy, ve kterých si budují hnízda pod zemí. Jedno takové bylo přímo na hlavním treku do našich hor, a několik lidí na to zle doplatilo. Štípnutí způsobuje v horším případě dočasné ochrnutí a v úplně nejhorším smrt udušením; pomáhá na ně prý rychlé přiložení kořene taro, pokud teda víte, kde ho honem najít. Domorodci jejich hnízda naopak vyhledávají a loví je – jejich těla naložená v gauleangu platí jako výborná tradiční medicína, jejíž účinky se shrnují jako good for man, dobrý pro chlapy. Zkoušel jsem to a evidentně to funguje – stály mi pak hrůzou i ty vlasy, které už dávno nemám.

Taipei

Donedávna byla Taipei po Tokiu nejhustěji obydlené město na světě. Fakt, že už žebříček v hustotě obyvatel nevede, je sice částečně způsoben zahušťováním jiných, hlavně čínských a indických velkoměst, ale také šikovným tahem místní samosprávy, která nově do výměry města počítá i přilehlé neobydlené sopečné pohoří Yamingshan, a tím se podle tabulkového průměru obyvatelstvo naředilo. V praxi ale ne. Bydlíme ve čtvrti Jong-He v malém domku, který máme na tři měsíce pronajatý. Je to taková vertikální nudle – základy o výměře jen o něco větší než jakou má moje brněnská garsonka, zato ale vytažené do čtyř pater a terasy na střeše, to vše propojené uzoučkým schodištěm. Původně tu stály malé domky, které dostávali vojáci Čankajškovi armády, a které postupně a neorganizovaně narůstaly do výšky. I když bydlíme ve vlastním domě, v podstatě bydlíme všichni dohromady, protože domy nemají prakticky žádnou zvukovou izolaci. Ráno mě pravidelně budí něčí zvracení, i když se mě za celou dobu nedaří zjistit, z které strany se to ozývá, možná pokaždé z jiné. Libo-li snídani? Stačí v papučích sednout na motorku a máte bohatý výběr toho, co si dát, pokud si o to tedy umíte říct nebo se aspoň nestydíte na to ukázat. Oblíbil jsem si jeden snídaňový obchůdek kousek odsuď, už mě tam znají a vaří výborně, postupně jsem se propracoval k tomu, že si snídani objednám i bez taháku s výslovností. S obědem nebo večeří je to ale horší, možností je sice spousta, ale pravděpodobnost, že bez znalosti čínštiny dostanete to, co chcete, je docela nízká. Když už musím jíst sám, zkouším najít restauraci, kde si jídlo sám naberu do misky a pak jenom zaplatím. A na večeři občas zajdu na nedaleký noční trh – otevírá každý den po šesté večer, a při procházení kolem desítek stánků se vším možným i nemožným se nakonec nacpete k prasknutí i bez čínštiny. Úplně v nejhorším zajdu na roh do Seven-Eleven, non stop obchůdku se vším možným, koupím si rýžový závitek s jogurtem a zbaštím ho na stojáka. Taiwanské jídlo a láska taiwanců k jídlu by si zasloužily celou jednu kapitolu, ale radši slintající čtenáře ušetřím, člověk odkázaný na naši českou hospodskou realitu pak totiž snadno dostane hlubokou depresi.

Co se týče organizované a cílevědomé kulturní turistiky, nejsem na to ten správný typ. Lonely Planet jsem si sice půjčil, ale prakticky neotevřel. Ze začátku jsem se i občas dokopal k tomu, že jsem sedl na metro a zajel se podívat třeba na Čankajškův nebo Sunjetsenův památník, většinu času ve městě ale trávím tak nějak „normálně“, jím, spím, sedím za počítačem, nakupuju, chodím do knihovny nebo plavat a připravuju se duševně i prakticky na další výpravu do hor. Brzo jsem zjistil, že tady čas plyne nějak podstatně rychleji než v Čechách, a tím pádem si sice můžete nakrásně něco naplánovat, ale neměli byste počítat s tím, že to nakonec opravdu stihnete. Možná je to tím, že člověk podstatnou část času ve městě stráví přesunem od někud někam. Můžete jet metrem, které je výborně zorganizované, ale neřeší všechno, protože nevede všude. Můžete jet i autobusem, pokud se vám ale podaří zjistit, kam jede, což není z těch čínských nápisů vždycky úplně jasné. Nebo taxíkem, kterých jezdí všude stovky a které nejsou nějak zvlášť drahé, ale zase – musíte být aspoň trochu schopní řidiči vysvětlit, kam že to chcete. Já jsem nakonec propadl jinému, úplně nejběžnějšímu způsobu cestování – na motorce. Mám ji půjčenou od kamarádovy švagrové, malý automatický skůtr, u kterého stačí jenom přidávat plyn a brzdit. Motorku tady má v podstatě každý, a podle toho to taky na silnících vypadá – pokud se vám podaří uvíznout v jedné ze čtyř dopravních zácp denně, to, že sedíte na motorce, vám stejně moc nepomůže. Taiwanský způsob řízení jakéhokoliv dopravního prostředku má jasná pravidla – snaž se být všude první, nikoho nepouštěj a nedávej nikomu přednost, pokud tedy bezpodmínečně nemusíš. Se svým evropským přístupem jsem ze začátku několikrát málem způsobil dopravní nehodu, když jsem třeba v zácpě pouštěl před sebe někoho, kdo přijížděl z vedlejší silnice – zatímco dotyčný nevěřícně kroutil hlavou, řidiči za mnou mohli zešílet. Člověk se ale přizpůsobí rychle. Vymyslel jsem si na to chování i svou teorii, která neplatí jenom na silnicích, ale i třeba v metru – uctivě ohleduplný způsob, kdy pouštíte pořád někoho před sebe a někomu se vyhýbáte, funguje jenom do určité hustoty provozu. Když ale provoz danou míru překročí, nezbývá než se prostě jenom usilovně pořád někam tlačit. Jinak, mimo silnice, jsou totiž Taiwanci fajn – přijímají vás s tradiční asijskou uctivostí a pohostinností. Pokaždé, když kamarádovi z Taiwanu pomáhám v Česku vyřídit vízum na cizinecké policii, ten kontrast mezi chováním Evropanů k Asiatům a Asiatů k Evropanům mi přijde k pláči. To by ale bylo na dlouhé povídání.

Říká se, že obyvatelé Taipei se poznají podle toho, že i při návštěvě příbuzných na venkově vdechují vzduch do plic jen krátce a mělce. Pokud stojíte v Taipei na autobusové zastávce a před vámi je zacpaná silnice se stovkami čmoudících výfuků, začnete vdechovat vzduch úplně stejně. Co se životních podmínek týče, jsou na tom v Taipei opravdu bledě a většina místních si to taky plně uvědomuje. Nejoblíbenějším taiwanským filmem roku 2008 je Cape no. 7, o mladíkovi, který uteče z Taipei na jih ostrova a tam dělá pošťáka. K oblíbenosti filmu prý přispěla hned první scéna, ve které mladík vyjde ze svého bytu, zakřičí něco nepublikovatelného na adresu Taipei, rozmlátí kytaru o sloup pouličního osvětlení, sedne na motorku a odjede na jih. Přesně tohle je sen tisíců mladých lidí, kteří sem přišli za prací a které velkoměsto doslova semlelo. Jenže – pokud se narodíte na venkově a nechcete pracovat na rýžovém poli, musíte za prací do města, a Taipei tady platí za město měst, stát ve státě. Nezbývá než si pronajmout miniaturní byteček v některém z obřích paneláků, pracovní den strávit kombinací dopravní zácpa – práce – dopravní zácpa a o víkendech a státních svátcích odjet z města pryč. Naše česká každodenní realita nemá do té taiwanské zase tak daleko, jen na Taiwanu jde všechno tak nějak víc do extrémů.

Pokud někdy poletíte na Taiwan, nezůstávejte v Taipei. Získali byste pak dost pokřivený obrázek o tom, jaký Taiwan vlastně je. Kdybych měl říct, co mě na Taiwanu nejvíc fascinuje, asi bych to shrnul (možná i díky svojí profesní deformaci) do slova diverzita. Nejen ta přírodní, ale i ta kulturní a sociální. Taiwan je zemí s tisíci barvami, chutěmi, vůněmi, zvuky, pocity. Člověk z toho má zákonitě při prvním setkání obrovský kulturní šok. Pokud ho ale přečkáte, čeká vás nezapomenutelný zážitek. A po návratu do Česka, země smažených sýrů, pak taky hluboká deprese z naší jednobarevné reality.

(redakčně neupravovaná verze textu, který jsem napsal pro Ekolist)

Ne cizinci a zvířata

Pátek. Dostáváme padáka z bytu, majitel se ho rozhodl prodat. Tušil jsem to předem, takže už ve čtvrtek zběžně probírám internet, co se nám tak rýsuje za budoucnost. V pátek je to jasné, všechno začíná naostro - sice máme podle smlouvy dva měsíce na vystěhování, v praxi to ale znamená, že někdy v pondělí přijde realitka udělat fotky a pak sem začnou vodit klienty.

Mám blbou vlastnost, že když něco dělám, pohltí mě to na 100%, ať je to sebevětší pakárna a ať si nadávám jak chci. Sedím na internetu celej večer a hledám, dělám si seznam odkazů, kde se dá co najít, probírám se nekonečnějma fotkama různejch hajzlíků, kredenců, obýváků s příšernejma gaučema, obývacíma stěnama, v kuchyni nové linoleum, v obýváku plovoucí podlaha, luxusní zařízení, s pračkou, bez pračky, s kabelovou televizí, s internetem, majitelka požaduje 1-2 nájemníky, ne zvířata a cizince, ne děti, ne studenty, ano děti, ne cizince, ano děti a zvířata, ne cizince, cizinci vítání, ale nájem 9500 Kč za měsíc plus inkaso, plocha 40 metrů čtverečních, ale do toho počítají obří sklep a dva balkony, takže ve výsledku je to místnůstka narvaná gaučema a k tomu pidikuchyňka, z bytu je ale krásný výhled a celkově je to klidná lokalita, hned vedle supermarketu Lidl. Je pátek odpoledne, máme první prohlídku - Řečkovice, 1+1, nezařízený, čekáme na makléře realitní agentury, nemám s tím vůbec žádnou zkušenost, nevím jestli tu realitku platíme my nebo majitel toho bytu, ale tuším, že zadarmo to celé nebude, byt nevypadá špatně, respektive vůbec nic v něm není, kromě nelogicky umístěné police vedle koupelny, do které se nejdřív praští makléř, pak já. Situace je jasná - my jsme dva, z toho jeden cizinec, situace se tím komplikuje, makléř s malinou na vizitce nám nic nezakrývá, majitel bytu je podle svých vlastních slov rasista a bude to chtít trochu se přimluvit, deset tisíc na ruku by to ale mělo vyřešit, samozřejmě nikdo nic neslibuje, kdyby jsme na ty peníze chtěli stvrzenku, bude to o daň dražší. Vypoklonkujeme se, ani jednomu z nás se ten byt stejně nelíbí, je v přízemí hned vedle chodníku, jak má člověk větrat aniž by měl jistotu, že někdo nepřijde oknem na kafe, navíc lešení na sousedním bloku dává tušit, že rekonstrukce je blízko, i když v inzerátu bylo už vizionářsky napsáno, že dům je zrekonstruovaný a s plastovými okny. Není. Tak tudy ne. Zkusíme to bez realitky, celej šťastněj najdu inzerát „Kohoutovice bez RK", vypadá to na fajn místo, pronajímá přímo příbuzná majitele, ještě večer se jedeme podívat kde to tak je, je to dost do kopce, přemejšlím jak se člověk nadře jezdit nahoru na kole z práce, ale aspoň zhubnem. Neděle, jedeme se na byt podívat, a všechno je fajn, byt malej, ale útulnej, s pračkou a ledničkou, skříně v obýváku po babičce, ale dají se do nich dát knihy, výhled z okna na město, hned vedle baráku les, obří univerzálová skříň v pokoji bude trochu překážet, ale aspoň bude kam dávat věci, idylka. Plácneme si, jedeme do Tesca koupit nejdražší slivovici na oslavu, na večeři je lepší varianta špaget ze sklenice, slivovice teče proudem, do toho telefon, nezlobte se, musím vás zklamat, ale je to problém, na rovinu, byt pronajímáme na černo, majitel s cizincem v bytě nesouhlasí, potřebujete notářsky ověřenou smlouvu kvůli cizinecké policii, jenže když je to na černo, tak do toho prostě nepůjdem, tak se nezlobte, je to hloupý, dobrou noc. Tak všechno znovu.

Snažím se na to jít sofistikovaně, odhadnout, co může být na černo a co ne, a dohodnem se, že ač neradi, zaplatíme za realitku, snad lidi nebudou pronajímat byt na černo a ještě přes realitku, to dá rozum. Z hledání ideálního bytu v ideální lokalitě, odkud není daleko nikam a kde je přitom klid a dá se zaparkovat a uskladnit kola, se stává hledání majitele, kterej nemá nic proti cizincům a nepronajímá to na černo. Čtvrtek, začíná další tour po kamrdlíkách v Brně. 1+1 u Výstaviště, čekáme na slečnu makléřku, obcházíme dům, je hned vedle bordelu, vysvětluju Woodymu, že červená lucerna čouhající z fasády a nápis Red house, to je prostě tutovka bordel, přijíždí majitelka i slečna makléřka, zároveň přicházejí i další zájemci, byt je dlouhá nůdle s vysokými stropy, rozhodně nevypadá na 47 metrů čtverečních z inzerátu, aha, patří k němu i obří sklep, tak to jo. Byt se mi nelíbí, Woodymu taky ne, vysvětlujeme majitelce situaci, potřebujeme notářsky ověřenou nájemní smlouvu kvůli cizinecké polici, no tak to je problém, samozřejmě že to dělám na černo, kdo by dneska platil daně, do toho bych nešla, proč bych šla tou složitější cestou, když můžu jít jednodušší, řekla to naprosto přesně. Slečna z realitky je trochu překvapená, do telefonu se mi dušovala, že paní majitelka je právnička a že s bytem nebude rozhodně problém, a vida, poklonkujeme se ven, nakonec v nůdli fakt bydlet nechci, slečna makléřka ještě vymýšlí, jakou právní smyčkou by to šlo udělat, aby mohl cizinec bydlet v bytě pronajímaném na černo a nikdo na to nepřišel, ale mě stačí pohled majitelky, která koukla na svou sestru a směrem k Woodymu udělala poznámku ve smyslu „však vidíš že ten není od nás". Tak sem ne. Odpoledne, jih Brna, stojíme venku před barákem v miniparčíku plným psích hoven a čekáme na makléře, barák vypadá příšerně, podle atypických oken je mi hned jasné, o který dům a patro jde, hned vedle rušné křižovatky, zaparkovat tady nejde, soused nahoře má v oknech pověšené deky, to ten náš soused v garsonce na Lesné má taky, obden buší do papundelkového jádra a křičí nereprodukovatelné nadávky, tohle taky nevidím. Makléř je sympaťák, dům je nájemní, správce vypadá jako správnej správce, byt smrdí zatuchlejma kobercema, ale místnosti jsou obří, má to opravdu 47 metrů čtverečních, špajzku, balkón s dvojitýma dveřma, je nově vymalováno, ale jinak je to ruina. Byt je legální, na balkóně se dá sedět a je tam výhled na dvorek, smradlavej koberec v chodbě se dá vyhodit, v místnosti není topení, ale wafky z kuchyně při otevřenejch dveřích by to měly vytopit. Začínám mít pocit, že to není špatný, ale máme ještě bejvák na Lesný, přejezd stíháme tak tak, na místě už na nás čekají dvě různé realitky, nechápu to, ale nějak se tady sešly a teď není asi ani jim úplně jasný, ke komu vlastně patříme, takže do toho jdeme všichni čtyři, první patro, syn s otcem zrovna malujou kuchyň a spárujou linku, všechno tip ťop, je to malý, ale útulný, sklep není, ale to nevadí, tak budem dávat kola na balkon, koberec je novej, gauč se může vyhodit, byt je v osobním vlastnictví a vlastník platí daně, alespoň se dušoval, takže se smlouvou snad nebude problém, ale mám pocit, že majitel se na to moc netváří, makléři mu slíbili pár, jenže ten prej vybouchl a máme akorát tohle, stojíme tam a provinile se usmíváme, no jo, jenom tohle, to jsme my. Tak to prej nebude problém, ale najednou se ukazuje, že vlastně včera tady byli zájemci, kteří se úplně nevyjádřili, takže když nám to nebude vadit, dali by nám vědět zítra, až se zájemci vyjádří, vřele se loučíme, počkáme do zítra, ano ano, děkujeme děkujeme, je mi to jasné, prostě ne, nakonec, když jsem viděl, jak se tatík se synem na nás koukali, měl jsem pocit, jako bych se měl stěhovat do vězení, když jsem otevíral balkón, klika málem odřela čerstvě vymalovanou zeď, tatík po mě hodil pohled, který mluvil za všechno. Volám zpátky na adresu smradlavého koberce na jihu Brna, je to ještě volné, v noci sepisujeme smlouvu, ještě to není na sto procent, ale když se majitel domu vrací, souhlasí a my můžeme slavit, tentokrát teče proudem fernet a medovina, zpětně tu kombinaci moc nedoporučuju. Celkově to byla zkušenost k nezaplacení, je mi z toho všeho mírně na blití, ne jenom z kombinace fernet medovina, spíš ze všech těch majitelů bytů s luxusním zařízením nebo aspoň krásným výhledem a zánovní sedačkou v obýváku, kteří jdou jednodušší cestou a neplatí daně, protože kdo by dneska platil, když neplatí nikdo... Dovezem matraci, starej kuchyňskej stůl od babičky, vyhodíme smradlavej koberec, do obýváku přišroubujem žárovku, otevřem dveře, aby se to vytopilo - a budem bydlet!

'Selfish' HOF response curves

Generally speaking, when searching for most suitable model describing relationship between variables, two types of criteria have to be taken into consideration - criterion of 'goodness' from statistical point of view and criterion if interpretability from ecological point of view. When these criteria go against each other, we have to face the decision: which of them to prefer?

Modeling species response curves (describing shape of species response along particular ecological gradient) represents quite special statistical problem. These curves are usually examined in terms to answer these questions: Where is the optimum of species (if any) along gradient? What is the species tolerance (or width of niche, respectively) along this gradient? And, what's the shape of species response - is it monotonous, symmetric or asymmetric?

Not all modeling strategies are suitable for answering these questions - e.g. most commonly used models - GLM and GAM - gives often quite inappropriate and unrealistic response curves (see Oksanen & Minchin, 2002a). A promising option seems to be Huisman-Olff-Fresco (HOF) models, which were designed specially with respect to flexibly express species response along gradient in ecologically meaningful and interpretable way (Huisman et al., 2003). They constitute a hierarchical set of five models with increasing complexity in terms of number of parameters and shape of resulting response curve (see Fig. 1, taken from Huisman et al., 2003). For fitting these models, Jari Oksanen wrote the program HOF and also developed library 'gravy' for R statistical environment (for more info, see website of Jari Oksanen). The algorithm of the model fitting is in these routines based on maximum likelihood method and selection between models can be done using criterion of deviance or some of more complex criteria (AIC or BIC).

However, flexibility of HOF models goes too far, causing in some cases the fail of ecological interpretability of resulting curves. Problem is with existence of 'sharp shapes', which can be produced by these models (see Fig. 2, comparing response curve of Alchemilla vulgaris along gradient of pH, as drawn by GAM and HOF). HOF model 'V' was selected on the base of the lowest 'AIC' criterion from all HOF models, which means that from statistical point of view is it the most suitable model. However, the species optimum is unrealistically shifted to the extreme position.

More detailed inspection of this problem reveals the reason. Fig. 3 shows cumulative deviances for particular curves; at the end of gradient, HOF 'V' model will have the lowest deviance, which results from the flat section of its cumulative curve in final stage. Its flatness is caused by the ability of response curve to produce fast decline from maximum to zero and to stop further increase of deviance. This sharp shape is enabled by the parametric nature of the models and occurs, when some of the four equation parameters rise to extreme values (over 100 and more). This represents the selfish behavior of HOF response curve - it gives way to lowering of deviance even in cost of unrealistic shift of optimum and losing ecological interpretability.

'Correction for sharp shapes', as introduced in JUICE procedure for species response models

'gravy' package is susceptible to produce these 'sharp shapes' in HOF model 'III' and 'V'. According to my personal communication with Jari Oksanen, this behavior is caused due to improvement of fitting mechanism - fitting of model 'V' starts with symmetric model 'IV' and moves position of optimum in terms of minimizing log-likelihood, and this improvement enables to shift optimum to more extreme position than previous, less effective algorithm published in Oksanen & Minchin (2002b). It means that the older algorithm is far less susceptible to produce 'sharp shapes' and from this point of view seem to me to be more appropriate for fitting of HOF models.

'Correction of sharp shapes', as introduced here, is a simple mechanism removing sharp shapes. 'gravy' package is used for fitting of curve and selection of the best model (based on AIC criterion). If any of the four parameters (a, b, c, d) included in model equation exceeds value 100, curve is regarded to be too sharp. In this case, fitting is processed again using older algorithm for particular model. If even the older algorithm results into sharp curve shape, correction procedures search between other HOF models for the one with nearest higher AIC value and non-sharp shape. It needs to be said, that the way how the correction is done is not too 'pretty' - but works.

This is example, how this correction works. Models calculated from bootstrap selection from original data are included in graphs (black color is for curve based on original data, different colors are used for different models based on bootstrap data). The idea of bootstrapping the data was invented to me by J. Oksanen.

For more information about species response curves in JUICE see http://sci.muni.cz/botany/zeleny/hof.php

References

Huisman, J., Olff, H., Fresco, L.F.M., 1993. A hierarchical set of models for species response analysis. J. Veg. Sci. 4, 37-46.

Oksanen J., Minchin P.R., 2002a. Continuum theory revisited: what shape are species responses along ecological gradients? Ecological Modelling 157: 119-129.

Oksanen J., Minchin P.R., 2002b. Non-linear maximum likelihood estimation of Beta and HOF response models. URL: http://cc.oulu.fi/~jarioksa/softhelp/hof3.pdf

Neděle s ředkvičkou

Vstávám o půl osmé. V hlavě mi ještě trochu hučí ta kombinace černohorské vodky, whisky, fernetu a piva, kterou jsme včera s Michalem zapíjeli fakt, že se po x měsících zase vidíme. Za týden odjíždím na dva měsíce pryč, tak splácím poslední sociální resty, ještě pobejt s našima a babičkou a tradá zpátky do Brna.

Je neděle a Bůh zakázal práci, ale já mám smůlu - zakládáme ředkvičkový experiment, něco ve smyslu pěstování ředkviček v půdě z různých stanovišť k porovnání jejich úrodnosti, nekonečnou řadu pytlíků s hlínou je potřeba přehnat přes zednické síto. Škoda Forman je plná přepravek s hlínou, chci spojit příjemné s užitečným, sociální kontakt s prací, budu přesívat u babičky na dvoře. Přijíždím do vsi, je půl jedenácté, Terezka poctivě hlídá barák a vesele mě vítá, beru ji na vyvenčení, nikde ani noha, všichni jsou v kostele v sousední vsi - kdybych jel loupit, nedělní poledne je zaručeně nejlepší volba. Z Terezky postupně vyprchává nadšení běhat za hozeným klackem, vracíme se zpátky, vesnice pořád prázdná, jenom pes štěk. Usedám za vrata, rozkládám si fidlátka, síto, fotomisky, noviny, pytlíky s půdou, a začínám přesívat. Ta práce má nádech jakéhosi rituálu, hroudu mateřské prsti v rukách mnouti, vybírám kameny a kořínky, balzám na nervy, teda aspoň prvních několik pytlíků - pohled na přepravky čekající v řadě mě ale vrací do reality, musím začít makat. Slyším přijíždět traboš spodních sousedů, první vlaštovky se vrací z kostela, soused otevírá bránu a najednou se ozve křik, jeho, pak ječák, sousedky, pak zase jeho a tak na přeskáčku, cosi o měšťácích doprovozené nevypsatelnými slovy. Tentokrát se nás to snad netýká, říkám si, ale pro jistotu to jdu omrknout - soused čeká za brankou, aha, asi na souseda uprostřed, pořád se hádají, tak ne, prostřední soused prošel a nic se nestalo - že by... zamykám barák a chystám se houpnout do auta, abych vyzvedl babičku, která se vrací z kostela, ale už je pozdě - slyším sousedův křik a vidím babičku, jak kvapně zamyká vrata, tak jsem to zase slízla, mě z toho jednou klepne. Jdu se podívat co se stalo - táta o víkendu sekal trávu před vratama a v rozmáchlosti zasekl i zhruba 25 cm na sousedově straně, sice je to všechno obecní, ale tady to znamená, že to patří jim. Soused mi nadává do parchantů a mě nenapadá nic jiného než se usmát, vytáhnout z kapsy mobil a vyfotit si ho - vyjekl, zařval že ho ten .... fotí a zmizel doma, je klid. Už dlouho se nic nedělo, naposledy na mě v zimě přišel s holí, když jsem před naše vrata vyvážel kotouč sněhu ze dvora, podle jeho nejlepšího svědomí a starých německým map totiž náš dům stojí na jeho pozemku, a tím pádem tam nemáme co dělat. Není nic horšího než srážka s volem, sedím, přesívám a přemýšlím nad odvetou, babička kolem nervózně běhá s práškama na uklidnění a čeká co bude, většinou to má dohru, naštěstí (říkám si) jsem tady já. Vymýšlení odvety mě uklidňuje, dospěl jsem k závěru, že se v noci vplížím na jejich zahradu a na fasádu jim nastříkám kosočtverec s vykřičníkem, škoda že mají tři psy. Oběd, slepice na paprice, po obědě sousedka odshora přináší talíř koláčů, že čerstvě napekla a viděla, že má babička návštěvu, tak ať si dáme, koláče jsou vynikající, sousedka je anděl. Dám si další rundu pytlíků s hlínou a vymýšlím program na odpoledne, dostat na chvilku babičku odsuď, pod záminkou odebrání dalších vzorků z jiných trávníků nasedáme do auta a uděláme okruh po kraji, zajdeme i k 600-letému javoru, vrací se nedělní pohoda. Zpátky doma, přesívám poslední bednu, babička posedává na špalku a povídáme si, v tom se vedle strhne hádka mezi sousedem uprostřed a sousedem nahoře, soused uprostřed si pořídil další auto a parkuje před vratama horního, ten se ale nevytočí s traktorem, no ale soused nahoře zase odpoledne vařil brambory a kouř šel přímo do oken souseda uprostřed, kamenem hoď kdož jsi bez viny, nedělní pohoda je vtahu, řvou na sebe přes silnici, až to sousedka shora jde žehlit. Poslední pytlíky, poslední kafe, vajíčka na česneku aby nekručelo v břiše, nakládám přesátou hlínu a vyrážím zpátky do Brna, až za tmy, abych se vyhnul nedělní zácpě. Na dálnici se mi honí hlavou klasické dálniční myšlenky - jak to, že když jedu 130, jsem stejně zaručeně nejpomalejší? U Rosic míjím první kolonu kamionů, už vyjely - kouknu dozadu, čisto, předjíždím, je jich pět, najednou blesk v zrcátku, řítí se ke mně auto a dálkovými světly signalizuje abych vypadl, to stihnu, mačkám z auta co to dá, ale on musí dělat aspoň 200, na poslední chvíli to strhnu do mezery mezi náklaďáky a Fiat přede mnou dělá to samé, černé cosi na vysokých kolech prosviští spokojeně kolem, skvěle, nemusel ani zpomalit. Vzpomínám na to, jak mě v sobotu kontrolovali dva policisté v areálu naší školy jestli zastavím na stopku před vrátnicí. Naštěstí tam stál vrátný - normálně mává, ať jedem a nestavíme, tentokrát ale stál jinak a rukou mi nenápadně ukazoval, ať zastavím, a já koukám, za ním dvě uniformy, zapíchl jsem to přesně na čáře, vrátný na mě spiklenecky mrkl a pustil mě. Chápu, že když mají páni policisté spoustu práce s podobnými kontrolami, na ostatní nezbývá čas ani lidi. Dorážím domů, je pozdě, ale stejně ještě stihnu dozvuky hádky u sousedů, dneska je asi den zúčtování. Na Skype potkávám Woodyho, za týden za ním letím na Taiwan, domlouváme jestli mám vzít stan a vařič, chce poslat nějaké knihy, možná se mi ještě vlezou do baťohu, ve zkratce mu vypovím dnešní ředkvičkovou story, on má ráno, já se toho potřebuju před spaním zbavit, ukazuje mi fotky guláše, co se pokoušel vařit pro rodinu z českého koření, nějak to nedopadlo, prý jim slíbil, že až přijedu já, uvařím lepší. Jenže já umím jenom buřtguláš, tak jdu radši spát.