Páteční kantýna

aspoň jednou za čas servírujou něco optimistickýho... :)

Specializace ≠ úspěch

Narazil jsem na kratičký článek ve Frontiers in Ecology and the Environment, ve kterém analyzovali vztah mezi vědeckou specializací a akademickým úspěchem. Občas přemýšlím nad specializací u kytek a jakou s sebou ekologická specializace nese výhody, a v tomhle kontextu mi ten článek přišel jako zajímavá analogie.

Jak vyjádřit vědeckou specializaci člověka? Autoři článku k tomu použili klíčová slova, která ke článkům jednotlivých autorů přiřadí Web of Science. Klíčová slova by měla vyjadřovat heslovitou podstatu sdělení, o kterém článek je, přičemž použita nejsou klíčová slova vybraná samotnými autory článku (asi proto, že člověk má tendenci vybírat pořád ta samá), ale klíčová slova, která byla k článku přiřazena (moc nevím jak) právě na Web of Science. Pro každého autora se pak spočítá míra, která porovnává součet klíčových slov ze všech článků a počet unikátních klíčových slov v těchto článcích (obrázek a). Čím je vztah strmější (modrá křivka), tím širší vědecký záběr autor má - každý článek je tak trochu o něčem jiném, a autor je spíš vědecký generalista, jack-of-all-traits (česky asi všeuměl, nebo spíš všeználek). Teď ještě jak vyjádřit akademický úspěch člověka. Autoři článku k tomu použili k tomu tzv. H-index, který dává dohromady počet publikací, které vědec vyprodukoval, a jejich ohlas, tedy počet jejich citací. Člověk může psát spousty článků, ale pokud je nikdo nečte (třeba proto, že jsou o ničem), H-index mu to nezvedne.

Studie zahrnula články téměř 4000 ekologů a evolučních biologů z let 1980 až 2000. A výsledek? Vztah mezi mírou vědecké specializace a akademickým úspěchem je unimodální (obrázek b). Interpretace je taková, že pokud se člověk moc specializuje (má úzkou "vědeckou niku", research breath), ostatní jeho článkům moc nerozumí, nečtou je a necitují. Navíc, pokud se člověk moc specializuje, není pro něj jednoduché změnit téma v případě, že to původní už jaksi vyschlo. Na vědecké všeználky pak nejspíš platí pravidlo jack-of-all-traits is master of none, tedy kdo dělá všechno, pořádně nedělá nic (nebo taky "kecá do všeho, ale ve skutečnosti ví houby"). Doporučení, které z toho podle autorů studie plyne, je - správný vědec by se neměl přespříliš specializovat, a pokud už se specializuje, měl by alespoň udržovat kontakty s vědci odjinud, aby si udržoval přehled.

Otázkou teda ještě je, co vlastně přesně je ten akademický úspěch. Je to opravdu H-index? A dá se vlastně akademický úspěch skloubit se štěstím v osobním životě?

A co je to vlastně štěstí? Muška jenom zlatá...

Googlování obrázků

Stačí nahrát obrázek (případně jenom odkaz na něj), zmáčknout čudlík a během chvilky vidíte, kde všude na webu se daný obrázek a jeho různé obměny vyskytují. Původně jsem myslel, že tuhle službu bude určitě nabízet Google - a taky že jo, jenom jim to nějak moc nefunguje a možná ani fungovat nebude (viz http://similar-images.googlelabs.com/). Ale pak jsem našel www.tineye.com, který funguje přesně tak, jak píšu nahoře. Člověk teda nesmí očekávat zázraky - program je schopen najít jenom fotky, které jsou prakticky úplně stejné, případně mají nějakou společnou část - nemůžu tím pádem očekávat, že nahraju svou fotku Eifelovky a vyskočí mi ostatní fotky s Eifelovkou. Není to taky program na rozeznávání podobných obličejů. Ale i tak, je to hračka, kterou se dá zabít spousta času a zjistit spousta zajímavých věcí - třeba že fotka zatmění Slunce, která se objevila ve včerejších zprávách na ihned.cz, je ve skutečnosti už minimálně rok stará, a nemá tím pádem s včerejším ranním šerem nic společného... nebo třeba že tenhle hezoun není ve skutečnosti soused, ale počítačová  simulace sexy mužského obličeje (jak vypadá nejmíň sexy obličej zjistíte na té samé stránce hned vedle).

Artefakt?

Nakonec - proč ne... :)

Ostrůvky acidofilních trávníků na Třebíčsku

O co jde: na Třebíčsku, hlavně v Přírodním parku Třebíčsko (ale zdaleka ne jenom tam), jsou v krajině roztroušeny různě velké ostrůvky acidofilních trávníků - uprostřed polí, kolem cest, na okrajích vesnic nebo na údolních svazích. Za jejich existencí stojí specifická místní geologie, která se odráží i v geomorfologii. Podloží je v této oblasti tvořené žulosyenitem - tmavou horninou s velkými bílými vyrostlicemi živců, které jí dodávají charakteristickou strakatost. Jak tahle hornina vypadá zjistíte snadno třeba při pohledu na třebíčskou baziliku, nebo na staré kamenné stodoly a kamenné plotní sloupky, roztroušené po vesničkách v okolí Třebíče. Žulosyenit zvětrává nerovnoměrně, a vyvíšené pahrbky v polích, které tvoří ony ostrůvky, jsou právě místa, kde zvětrává hůř. Často se na nich vyskytují i různě velké žulosyenitové balvany, někdy nazývané bludné kameny - kdysi dávno se věřilo, že je sem dopravil kontinentální ledovec ze severu, který ale ve skutečnosti až na třebíčsko nezasahoval. Balvany vznikly jako důsledek zvětrávání žulosyenitu a představují špatně zvětrávající odolná jádra, která při zvětrávání okolí postupně "vyplavala" na povrch.

Ostrůvek acidofilního trávníku u Valdíkova (okres Třebíč).

Půda, vzniklá na žulosyenitech, je lehká a písčitá, a na vypouklých pahrbcích navíc poměrně mělká a proto poměrně neúživná. Díky tomu tady člověk narazí na kytky, které jinak v okolní zemědělské krajině přecpané hnojivy nemají šanci. Bezkonkurenčně nejznámější a taky nejatraktivnější jsou koniklece - na jaře, když rozkvetou, se na ně v okolí Ptáčova a Trnavy o víkendech doslova stojí fronty. Koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis) přitom není jediná kytka, která stojí za zmínku. K těm zajímavějším patří například smil písečný (Helichrysum arenarium), žlutá slaměnka, která se na ostrůvcích vyskytuje v malých populacích. Smil za poslední desetiletí z české krajiny rychle vymizel, a na třebíčsku má dnes nejhojnější výskyt v České republice. Ta kytka je pro mě tak nějak záhadná, kolikrát jsem si říkal, že by možná stálo za to sbírat její semena a dosévat ji zkusmo na ostrůvky, kde neroste, aby člověk zjistil, jestli tam neroste čistě kvůli tomu, že se tam nedostala, nebo jí tam prostě něco vadí. Vzácně je na ostrůvcíh možné narazit i na vstavač kukačku (Orchis morio), drobnou purpurově kvetoucí orchidej, která jako jedna z mála orchidejí u nás roste na suchých trávnících. Co moje botanická paměť sahá do minulosti, rostla malá populace kukačky severně od Židlochu na kraji modřínové vysadby. Chodil jsem ji pravidelně okukovat, někdy tam bylo i přes dvacet kytek, někdy jediná. Asi před čtyřmi roky to tam zemědělec z Pocoucova oplotil a začal pást krávy. Nejdřív jsem si říkal fajn, pastva na ty ostrůvky přece patří, kytkám to prospěje. Letos na jaře jsem se tam byl znovu podívat - po kukačce ani památky, trávník zruderalizovaný, koláče kravinců na každém kroku. Nevím přesně kde je chyba - nejspíš se tam prostě pase těch krav moc a navíc už trochu moc dlouho.

Otázkou je, jak vlastně vypadal historický management těchto trávníků a co by se s nima mělo dělat dneska, aby nezarůstaly. A že zarůstají člověku před očima - buď křovím (trnkou a růží), nebo porosty klonálních trav, jako ovsíku, pýru a třtiny křovištní. V rezervacích, které AOPK více méně pravidelně kosí a které třeba právě díky koniklecům prošlápnou výletníci, to zas takový problém není, ale jinde ano. V minulosti se na ostrůvcích páslo, i když asi ne nijak extenzivně - nejspíš ne ovce, protože těch jednak na Třebíčsku moc nebylo, navíc uhlídat ovce na ostrůvcích roztroušených v polích (i když v minulosti pospojovaných mezema) asi nebylo úplně zvládnutelné. Možná tady fungovala individuální pastva, koza a kravka, kterou hlídala děvečka sedící na mezi, a občas někdo místa s vyšší trávou pokosil. Chtělo by to pořádně se poptat pamětníků, co se dělo třeba na Ptáčovském kopečku před druhou světovou válkou, že se tam dodnes udržela největší populace konikleců široko daleko. A otázkou je, co by se mělo na těch ostrůvcích dít v budoucnu, aby úplně nezarostly. Uvažovat o obnově pastvy je asi romantický naivismus. Občas jsem viděl dědu, jak na ostrůvcích kosí trávu - ale těch dědů už taky ubývá. Spoléhat na to, že se o ostrůvky postará ochrana přírody, je nejspíš naivismus ještě větší (nejsou peníze ani lidi, navíc většina ostrůvků není nijak chráněná, a vyjednat jejich individuální ochranu při jejich roztroušenosti napříč katastry je asi nereálné). Možná by ale stačilo zavést jednoduchá pravidla, třeba aby se zemědělci při hnojení polí granulovanými anorganickými hnojivy snažily ostrůvky nezasáhnout, aby na nich nedělali skládku hnoje, aby se na nich páslo jenom extensivně a příležitostně někdo odstraňoval nálet dřevin. Zarůstání klonálními trávami je jiná kapitola a skutečný problém, na který kromě pravidelného kosení nejspíš není jedoduchý recept. Občas si ale říkám, že je vlastně s podivem, že ty trávníky už dávno nezarostly. Zvlášť v okolí Ptáčova a Budišova člověk často narazí na krásné porosty, které evidentně nikdo neudržuje, možná už celá desetiletí. Určitou roli v tom možná hraje pastva "divoké zvěře", hlavně srnčí a zající - není vzácností narazit na zaječí bobky nebo záleh. Netuším, jak podstatný jejich vliv je, ale možná při dnešní přezvěřenosti krajiny ne úplně nepodstatný.

Říční fenomén obecně

Jako území s vyvinutým říčním fenoménem se v České republice chápe hluboké říční údolí, zahloubené do tvrdých metamorfovaných hornin Českého masivu, které svou heterogenitou kontrastuje s okolní plochou nebo mírně zvlněnou krajinou a je od něj oddělené ostrou údolní hranou. Původní definice říčního fenoménu, tak jak ji vymezili Jeník a Slavíková (1964), byla širší a zahrnovala specifika v rámci celého říčního toku, tedy i dolních širokých a mělkých údolních úseků se systémy tůní a mrtvých ramen. V tomto pojetí se říční fenomén blíží ve světě obecně používaným konceptům jako je koncept „říční krajiny“ (riverine landscape, riverscape, např. Ward 1998) nebo funkčně ekosystémový koncept „říčního kontinua“ (river continuum concept, Vannote et al. 1980). Ve svém užším pojetí, zaměřeném pouze na hluboká říční údolí, je používání termínu říční fenomén českou specialitou. Mohou za to zřejmě dva důvody: jedním je samotné používání konceptu krajinných fenoménů, tedy území s nějakou výraznou geomorfologickou nebo geologickou odlišností, které je omezené na střední Evropu pod výrazným německým vlivem; druhým důvodem je zřejmě to, že samotný výskyt hluboce zahloubených říčních údolí v jinak ploché krajině tak, jak se vyskytuje v České republice, je ve světě poměrně ojedinělý.

Údolí řeky Jihlavy (nedaleko Lhánic, okres Třebíč)

Z ekologického hlediska je na říčním fenoménu důležité spojení dvou jevů – řeky, která představuje lineární biokoridor, a vysoká míra topografické heterogenity, vázané na hluboká údolí. Funkce řeky coby lineárního biokoridoru má zásadní význam pro migraci organismů i tok živin. Vysoká míra topografické heterogenity má zase za následek vysokou stanovištní diverzitu, která se odráží v celkově vysoké druhové bohatosti organismů na krajinné úrovni.

Funkce řeky coby lineárního biokoridoru hrála důležitou roli v migraci organismů, a to v minulosti i dnes. Díky propojení hor a nížin, které říční tok zprostředkovává, je pro říční fenomén typický společný výskyt horských a nížinných druhů v těsné blízkosti, ne-li přímo v jednom společenstvu. Říční údolí, především společenstva jejich aluvií, jsou postižena vysokou mírou invadovanosti (Pyšek & Prach 1993) – může za to nejen snadná migrace, ale i vysoká dostupnost živin a občasná disturbance způsobená povodněmi. Vysoká topografická a často i geologická (např. v oblastech pestré série Moldanubika) heterogenita hlubokých říčních údolí, kterou doprovází i heterogenita mikroklimatická (spolu s výskytem typických údolních inverzí) vytváří pestrou a jemnozrnnou mozaiku ekologicky velmi odlišných stanovišť. Vysoká stanovištní pestrost se odráží ve vysoké druhové bohatosti na krajinné úrovni, která je tradičně na říční fenomén vázána. Řeč zde bude o rostlinných společenstvech, i když řada mechanismů má obecnou platnost a platí stejně i pro živočichy. Jedním z důvodů vysoké druhové bohatosti na krajinné úrovni je vysoká betadiverzita společenstev, která je důsledkem vlastní prostorové a ekologické heterogenity. Dalším důvodem je i vyšší alfa diverzita některých vegetačních typů (např. doubrav) v porovnání s jejich analogy mimo říční údolí. Není přesně jasné, co za touto vyšší alfa diverzitou stojí. Může to být buď fakt, že krajina říčních údolí je v porovnání s okolím obecně bazičtější (zřejmě v návaznosti na vyšší erozní aktivitu, která podporuje zvětrávání mateční horniny a rychlejší uvolňování kationtů) a bazičtější stanoviště jsou (ve střední Evropě i jinde) obecně druhově bohatší (Ewald 2003). Nebo to může být důsledek tzv. vicinismu (druhy jsou schopné vytvářet relativně stabilní populace i na ekologicky nepříznivých stanovištích, pokud je zajištěn stálý přísun diaspor z blízkých a stabilních populací na ekologicky příznivých stanovištích; tento mechanismus pak může vést k tomu, že stanoviště v heterogenní krajině obklopené pestrou mozaikou ekologicky odlišných stanovišť podporují výskyt více druhů, než by to bylo v případě stanoviště s homogenním okolím; Zelený 2008). Vysoká prostorová heterogenita má ale za následek i výraznou fragmentaci a izolovanost jednotlivých stanovišť, které mohou naopak ve svém důsledku druhovou bohatost snižovat. Důležitou roli hraje heterogenita i v přežívání vzácných a reliktních druhů, kteří často bývají ekologickými specialisty. Je to zřejmě právě prostorová blízkost ekologicky odlišných stanovišť, která v minulosti hrála klíčovou roli v jejich přežití - druhy, pro které se vlivem klimatických výkyvů stalo jejich stanoviště ekologicky nepříznivé, zde mají vyšší pravděpodobnost, že se v blízkosti vyskytne stanoviště příhodné k jejich přežití.

Oba jevy – lineární biokoridor a vysoká topografická heterogenita - se jinde vyskytují i samostatně, ale právě jejich propojení (lineární migrační koridor s heterogenní vnitřní strukturou) je pro říční fenomén unikátní. Bez napojení na migrační proud by pestrá mozaika stanovišť v heterogenním území zůstala druhově nenasycená, a naopak bez přítomnosti této pestré stanovištní mozaiky by nebyla možná migrace a soužití organismů s tak širokým spektrem ekologických nároků. To, co říční fenomén činí unikátním, je také jeho zasazení do krajinného kontextu – kontrast mezi hlubokými údolími se zbytky přirozené vegetace a mírně zvlněnou kulturní krajinou. V České republice je výskyt říčního fenoménu omezen na oblast Českého masivu, v nadmořských výškách mezi 200-700 m n.m. Podobná říční údolí se v Evropě vyskytují i v jiných oblastech, především těch, které jsou tvořeny zbytky variského horstva, do jejichž erozí vzniklých parovin se následně zahloubily říční údolí – mimo Český masiv například ve francouzském Centrálním masivu. Vzhledem k tomu, že rozpoznání říčního fenoménu jako takového je v podstatě česká specialita, není jeho rozšíření v Evropě (ani ve světě) známé.

Z hlediska ochrany přírody si říční fenomén rozhodně zaslouží svou pozornost. Výstavba přehradních nádrží spolu s intenzivní lesnickou činností podstatně zredukovala původní rozšíření a projevy říčního fenoménu u nás, a tento trend dále umocňuje neřízené využití těchto území pro masovou rekreaci. Říční fenomén je komplexní záležitost, a pokud má mít jeho ochrana smysl, nesmí být zaměřena na jednotlivé lokality nebo populace ohrožených druhů, ale na ochranu říčního fenoménu jako celku.



Literatura

Ewald, J. (2003): The calcareous riddle: why are there so many calciphilous species in the Central European flora? - Folia Geobotanica 38: 357-366.

Jeník J. & Slavíková J. (1964): Střední Vltava a její přehrady z hlediska geobotanického. - In: Jeník J. (ed.), Vegetační problémy při budování vodních děl, NČSAV, Praha pp. 67-100.
Pyšek P. & Prach K. (1993): Plant invasions and the role of riparian habitats: a comparison of four species alien to central Europe. – Journal of Biogeography 20: 413-420.

Vannote R.L., Minshall G.W., Cummins K.W., Sedell J.R. & Cushing C.E. (1980): The river continuum concept. - Canadian Journal of Fisheries and Aquatic Sciences 37: 130-137.

Ward J.V. (1998): Riverine landscapes: biodiversity patterns, disturbance regimes, and aquatic conservation. - Biological Conservation 83: 269-278.

Zelený D. (2008): Patterns of vegetation diversity in deep river valleys of the Bohemian Massif. – Disertační práce [Ms., depon in Společná knihovna AVČR a PřF JU v Českých Budějovicích], http://sci.muni.cz/botany/zeleny/dizertace.php

Poznámka: text jsem původně psal za jiným účelem než je publikování na blogu, ale nakonec jsem ho nepoužil - proto je teď tady...

Animace ordinací

Nechal jsem se inspirovat přednáškou Michaela Greenacra Dynamic transition between multivariate methods na konferenci UseR! 2009, která se letos konala začátkem července ve francouzském městě Rennes. Ukazoval tam animace přechodů mezi různými typy ordinací - například mezi PCA a CA. Ne že by mi zrovna tyhle přechody přišly dvakrát užitečné, napadla mě ale při té příležitosti jiná věc - animovat výpočetní algoritmus některých ordinačních metod, které jsou široce používané ve vegetační ekologii. Zkusil jsem to pro CA, DCA a NMDS, a výsledek docela překvapil - posuďte sami. Není vůbec od věci nakouknout těm metodám trošku pod pokličku, člověk si pak dá větší pozor, když je používá...