Vstávám o půl osmé. V hlavě mi ještě trochu hučí ta kombinace černohorské vodky, whisky, fernetu a piva, kterou jsme včera s Michalem zapíjeli fakt, že se po x měsících zase vidíme. Za týden odjíždím na dva měsíce pryč, tak splácím poslední sociální resty, ještě pobejt s našima a babičkou a tradá zpátky do Brna.
Je neděle a Bůh zakázal práci, ale já mám smůlu - zakládáme ředkvičkový experiment, něco ve smyslu pěstování ředkviček v půdě z různých stanovišť k porovnání jejich úrodnosti, nekonečnou řadu pytlíků s hlínou je potřeba přehnat přes zednické síto. Škoda Forman je plná přepravek s hlínou, chci spojit příjemné s užitečným, sociální kontakt s prací, budu přesívat u babičky na dvoře. Přijíždím do vsi, je půl jedenácté, Terezka poctivě hlídá barák a vesele mě vítá, beru ji na vyvenčení, nikde ani noha, všichni jsou v kostele v sousední vsi - kdybych jel loupit, nedělní poledne je zaručeně nejlepší volba. Z Terezky postupně vyprchává nadšení běhat za hozeným klackem, vracíme se zpátky, vesnice pořád prázdná, jenom pes štěk. Usedám za vrata, rozkládám si fidlátka, síto, fotomisky, noviny, pytlíky s půdou, a začínám přesívat. Ta práce má nádech jakéhosi rituálu, hroudu mateřské prsti v rukách mnouti, vybírám kameny a kořínky, balzám na nervy, teda aspoň prvních několik pytlíků - pohled na přepravky čekající v řadě mě ale vrací do reality, musím začít makat. Slyším přijíždět traboš spodních sousedů, první vlaštovky se vrací z kostela, soused otevírá bránu a najednou se ozve křik, jeho, pak ječák, sousedky, pak zase jeho a tak na přeskáčku, cosi o měšťácích doprovozené nevypsatelnými slovy. Tentokrát se nás to snad netýká, říkám si, ale pro jistotu to jdu omrknout - soused čeká za brankou, aha, asi na souseda uprostřed, pořád se hádají, tak ne, prostřední soused prošel a nic se nestalo - že by... zamykám barák a chystám se houpnout do auta, abych vyzvedl babičku, která se vrací z kostela, ale už je pozdě - slyším sousedův křik a vidím babičku, jak kvapně zamyká vrata, tak jsem to zase slízla, mě z toho jednou klepne. Jdu se podívat co se stalo - táta o víkendu sekal trávu před vratama a v rozmáchlosti zasekl i zhruba 25 cm na sousedově straně, sice je to všechno obecní, ale tady to znamená, že to patří jim. Soused mi nadává do parchantů a mě nenapadá nic jiného než se usmát, vytáhnout z kapsy mobil a vyfotit si ho - vyjekl, zařval že ho ten .... fotí a zmizel doma, je klid. Už dlouho se nic nedělo, naposledy na mě v zimě přišel s holí, když jsem před naše vrata vyvážel kotouč sněhu ze dvora, podle jeho nejlepšího svědomí a starých německým map totiž náš dům stojí na jeho pozemku, a tím pádem tam nemáme co dělat. Není nic horšího než srážka s volem, sedím, přesívám a přemýšlím nad odvetou, babička kolem nervózně běhá s práškama na uklidnění a čeká co bude, většinou to má dohru, naštěstí (říkám si) jsem tady já. Vymýšlení odvety mě uklidňuje, dospěl jsem k závěru, že se v noci vplížím na jejich zahradu a na fasádu jim nastříkám kosočtverec s vykřičníkem, škoda že mají tři psy. Oběd, slepice na paprice, po obědě sousedka odshora přináší talíř koláčů, že čerstvě napekla a viděla, že má babička návštěvu, tak ať si dáme, koláče jsou vynikající, sousedka je anděl. Dám si další rundu pytlíků s hlínou a vymýšlím program na odpoledne, dostat na chvilku babičku odsuď, pod záminkou odebrání dalších vzorků z jiných trávníků nasedáme do auta a uděláme okruh po kraji, zajdeme i k 600-letému javoru, vrací se nedělní pohoda. Zpátky doma, přesívám poslední bednu, babička posedává na špalku a povídáme si, v tom se vedle strhne hádka mezi sousedem uprostřed a sousedem nahoře, soused uprostřed si pořídil další auto a parkuje před vratama horního, ten se ale nevytočí s traktorem, no ale soused nahoře zase odpoledne vařil brambory a kouř šel přímo do oken souseda uprostřed, kamenem hoď kdož jsi bez viny, nedělní pohoda je vtahu, řvou na sebe přes silnici, až to sousedka shora jde žehlit. Poslední pytlíky, poslední kafe, vajíčka na česneku aby nekručelo v břiše, nakládám přesátou hlínu a vyrážím zpátky do Brna, až za tmy, abych se vyhnul nedělní zácpě. Na dálnici se mi honí hlavou klasické dálniční myšlenky - jak to, že když jedu 130, jsem stejně zaručeně nejpomalejší? U Rosic míjím první kolonu kamionů, už vyjely - kouknu dozadu, čisto, předjíždím, je jich pět, najednou blesk v zrcátku, řítí se ke mně auto a dálkovými světly signalizuje abych vypadl, to stihnu, mačkám z auta co to dá, ale on musí dělat aspoň 200, na poslední chvíli to strhnu do mezery mezi náklaďáky a Fiat přede mnou dělá to samé, černé cosi na vysokých kolech prosviští spokojeně kolem, skvěle, nemusel ani zpomalit. Vzpomínám na to, jak mě v sobotu kontrolovali dva policisté v areálu naší školy jestli zastavím na stopku před vrátnicí. Naštěstí tam stál vrátný - normálně mává, ať jedem a nestavíme, tentokrát ale stál jinak a rukou mi nenápadně ukazoval, ať zastavím, a já koukám, za ním dvě uniformy, zapíchl jsem to přesně na čáře, vrátný na mě spiklenecky mrkl a pustil mě. Chápu, že když mají páni policisté spoustu práce s podobnými kontrolami, na ostatní nezbývá čas ani lidi. Dorážím domů, je pozdě, ale stejně ještě stihnu dozvuky hádky u sousedů, dneska je asi den zúčtování. Na Skype potkávám Woodyho, za týden za ním letím na Taiwan, domlouváme jestli mám vzít stan a vařič, chce poslat nějaké knihy, možná se mi ještě vlezou do baťohu, ve zkratce mu vypovím dnešní ředkvičkovou story, on má ráno, já se toho potřebuju před spaním zbavit, ukazuje mi fotky guláše, co se pokoušel vařit pro rodinu z českého koření, nějak to nedopadlo, prý jim slíbil, že až přijedu já, uvařím lepší. Jenže já umím jenom buřtguláš, tak jdu radši spát.
9/8/07
6/7/07
Brno cyklistům
Pravé poledne, vyrážím na kole do města. Beru to zkratkou kolem Tesca, málem si rozbíjím ústo o podélnou ďuru přes cestu, která zbyla po ukradeném kovovém roštu. Na křižovatce u Lužánek je to trochu boj o život, nejsou tam nakreslené pruhy, auto mě při odbočování vytlačuje kamsi doleva, už už jsem na něj chtěl zařvat, když si uvědomuju, že mu vlastně nic jiného nezbývá.
Projíždím Lužánkama a oddechnu si, i když pohled jednoho postaršího pána mi začíná vrtat hlavou, může se do toho parku vůbec kolmo? Další křižovatka u Moravského náměstí, úzké pruhy kolem tramvajových ostrůvků, auta mě vytlačují do vydlaždičkovaných krajnic s vyčnívajícími dekly kanálů a perlu tomu dodává řidič zeleného Oplu, který mě nejdřív agresivně předjede, pak na to dupne a začně couvat, aby zaparkoval, a já radši slejzám z kola a pokračuju dál po chodníku. Uzrává ve mě předsevzetí, že hned po příchodu domů napíšu na brněnský magistrát, jenom nevím co a komu... marná sláva, jsem zhejčkán skoro desetiletím stráveným v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý cyklista, a to nejen proto, že je to město úplně placatý... Dojíždím k rektorátu, vyřizuju cesťák a nechávám kolo zamčené před budovou - dál už musím pěšky, protože cestou na Svoboďák je všude vjezd pro kola přes den zakázán. Úspěšně prokličkuju mezi všema, kteří na České něco nabízejí, rozdávají nebo vybírají a mám trošku špatný svědomí, že jsem zase na nic nepříspěl. Co má vlastně člověk říct smysluplného, když ho třikrát někdo odchytne a chce příspěvek na děti v dětských domovech, boj proti rakovině nebo na stavbu domu pro mentálně postižené? Člověk by měl dávat část peněz někomu, kdo je potřebuje, už jenom proto, že třeba jednou bude potřebovat sám - jenže jak to dělat tak, aby se to neminulo účinkem a aby je dostal opravdu ten, kdo ty peníze potřebuje? Kolik z peněz, které ty holky v potištěných tričkách a kšiltovkách vyberou na České na darech, se vlastně dostane tomu, pro koho je to všechno určené, a kolik zblajzne vlastní propagace, práce všech těch, co oslovují kolemjdoucí, tisk propagačních materiálů, potisk triček... vždycky když nad tím takhle začnu přemýšlet, dojdu k tomu, že nejlepší bude prostě jednorázově poslat z konta peníze na konto nějaké charity a úplně ten cirkus obejít. A pak, když dojde na věc, tak to stejně neudělám. Nebylo teda vlastně lepší dát padesátikorunu do kasičky na Svoboďáku než si vygenerovat předsevzetí a pak nedat nic? Procházím dál a zastavuje mě mladík s visačkou Hnutí Duha na krku. Představí, co že vlastně Hnutí duha je a co dělá, recyklace odpadů, ochrana lesa atd., a nakonec mi vysvětlí, že vzhledem ke statutu neziskové organizace je jejich existence závislá na individuálních darech jednotlivých dárců, stačí vyplnit příkaz k úhradě a za padesát korun měsíčně člověk třikrát do roka dostane jejich propagační časopis a každých tuším čtrnáct dní informační email s novinkama. Nechal jsem ho domluvit a na oplátku mu řekl svoji zkušenost s Hnutím duha - jednak kdysi dávno v Českých Budějovicích, kdy jsem s nima sympatizoval, dokonce několikrát byl i v jejich Budějovické centrále a málem i na blokádě Temelána a šumavských prvních zón. Nějak už nedokážu přesně zrekonstruovat, co mě vlastně tenkrát nakonec od té organizace odradilo - asi pocit, že těm lidem víc záleželo na tom být "v akci" než se snažit nějak vyargumentovat důležitost svého názoru. Viz nekonečné blokády Temelína, které mi teď jako dejavú připomínají svými blokádami hranic rakouští protiatomoví aktivisti - mají názor, o kterém se musí diskutovat, ale v okamžiku kdy kvůli propagaci vlastního názoru omezím osobní svobodu druhého, začíná to být trochu postavené na hlavu. Druhá moje zkušenost s Hnutím Duha je podstatně novodobější, z doby kdy se asi před rokem objevilo Stanovisko k ochraně lesů ČR a následné diskuse o lesním zákoně. Na Stanovisku mě tenkrát fascinovalo, jak jednostranně bylo napsáno a jak dovedlo celou problematiku schematicky zjednodušit a vypíchnout hlavní příčinu "špatného" nebo "katastrofálního" stavu naších lesů - totiž lesníky. Zpětně musím ale uznat jednu věc - Stanovisko tenkrát způsobilo to, že se o celém problému začalo mluvit, a to zrovna v době, kdy se připravoval nový lesnický zákon - v tomhle směru vlastně splnilo účel. Předplatitelem časopisu Hnutí Duha jsem se tedy nestal, ale popřál jsem mladíkovi hodně štěstí v lapání potenciálních Duháků - nakonec, svou práci odvedl dobře. Koupil jsem si kalhoty do lesa a po rizotu v čínské restauraci se vydal zpátky - kolo jsem našel tam, kde jsem ho nechal, což není zas tak úplná samozřejmost, a tak abych to oslavil, koupil jsem si v knihkupectví vedle Moulin Rouge knihu esejů od Martínka - Olej do ohně, a nové číslo Hostu; o Martínkovi jsem četl teď někdy v Respektu, co si budu nalhávat, vlastně jsem se zachoval čistě předvídatelně a po recenzi v novinách jsem si knížku koupil; Host jsem si kdysi občas koupil, a protože je na křídovém papíru a nedají se v něm lisovat kytky, všechna čísla mi pořád ještě zůstala - občas někde některé vykoukne, já ho otevřu a skoro vždycky v něm něco najdu, co se ještě dá číst. Mám v tomhle směru rozdělené noviny na dvě kategorie: rychle čtené a pomalu čtené. Do první patří třeba Respekt: vyjde, já ho za dva tři dny projedu, většinou po večerech na záchodě nebo cestou do práce v šalině, délka článků je k tomu účelu přesně uzpůsobená; po týdnu je potenciál novin vyčerpaný a já je můžu s čistým svědomím vyhodit do sběru nebo v nich vylisovat ty kytky. V druhé kategorii mám třeba Literární noviny, nebo onen Host - když je koupím, prolistuju je, ale málo kdy je přečtu víc jak z 20%; vracím se k nim až za nějaký čas, jako by potřebovaly nejdřív trochu dozrát - nechám je někde ležet, občas do nich kouknu a něco přečtu, nejlíp při takových těch příležitostech, kdy má člověk trpělivost číst i článek, který potřebuje trochu energie na přelouskání - jeho hodnota mi dojde až s mírným zpožděním, ale pak jsem rád, že jsem si ho přečetl. Pak je vlastně ještě třetí kategorie, a to jsou texty na webu. Mám v tomhle trochu komplex - všude člověk píše o neomezených možnostech, které internet přináší, ale když pak hledám něco, co by mě nějak trklo, moc se mi to nedaří - možná jsou ty možnosti dobře schované, nebo prostě nejsou pro mě.
Vracím se Lužánkama zpátky, všude plno lidí, maminek s kočárkama, psů, hrajících si dětí, iluze pohody, nebo že by opravdu pohoda? Kritickou křižovatku u Lužánek tentokrát přetlačím po přechodech, projedu kolem Tesca, dám si pozor na díru po ukradeném roštu a vyšlapu nahoru zpátky na Lesnou. Energie na psaní dopisu se stížností magistrátu, že Brno zapomělo na cyklisty, mě pomalu opouští. Jsem doma, sousedka se sice dívá škaredě, že zamykám kolo v nepoužívaném rohu sklepa, protože od oficiální kolárny má podle domovníka klíč několi set lidí a místnost kvůli tomu nejde pojistit, ale já hraju mrtvého brouka; chci navázat přátelskou konverzaci, tak jí říkám, že jsem si pořídil samozalívací truhlík na rukolu. Začala mi na oplátku vykládat o tom, že mladí před náma taky pěstovaly kytky, pak je hodili na chodbu a zmizeli, ona se o ně starala, a pak se mladí najednou odkudsi vrátili a odstěhovali se i s těma kytkama, o které se celou dobu starala, aniž by aspoň poděkovali! Umím já si ale naběhnout na vidle...
Projíždím Lužánkama a oddechnu si, i když pohled jednoho postaršího pána mi začíná vrtat hlavou, může se do toho parku vůbec kolmo? Další křižovatka u Moravského náměstí, úzké pruhy kolem tramvajových ostrůvků, auta mě vytlačují do vydlaždičkovaných krajnic s vyčnívajícími dekly kanálů a perlu tomu dodává řidič zeleného Oplu, který mě nejdřív agresivně předjede, pak na to dupne a začně couvat, aby zaparkoval, a já radši slejzám z kola a pokračuju dál po chodníku. Uzrává ve mě předsevzetí, že hned po příchodu domů napíšu na brněnský magistrát, jenom nevím co a komu... marná sláva, jsem zhejčkán skoro desetiletím stráveným v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý cyklista, a to nejen proto, že je to město úplně placatý... Dojíždím k rektorátu, vyřizuju cesťák a nechávám kolo zamčené před budovou - dál už musím pěšky, protože cestou na Svoboďák je všude vjezd pro kola přes den zakázán. Úspěšně prokličkuju mezi všema, kteří na České něco nabízejí, rozdávají nebo vybírají a mám trošku špatný svědomí, že jsem zase na nic nepříspěl. Co má vlastně člověk říct smysluplného, když ho třikrát někdo odchytne a chce příspěvek na děti v dětských domovech, boj proti rakovině nebo na stavbu domu pro mentálně postižené? Člověk by měl dávat část peněz někomu, kdo je potřebuje, už jenom proto, že třeba jednou bude potřebovat sám - jenže jak to dělat tak, aby se to neminulo účinkem a aby je dostal opravdu ten, kdo ty peníze potřebuje? Kolik z peněz, které ty holky v potištěných tričkách a kšiltovkách vyberou na České na darech, se vlastně dostane tomu, pro koho je to všechno určené, a kolik zblajzne vlastní propagace, práce všech těch, co oslovují kolemjdoucí, tisk propagačních materiálů, potisk triček... vždycky když nad tím takhle začnu přemýšlet, dojdu k tomu, že nejlepší bude prostě jednorázově poslat z konta peníze na konto nějaké charity a úplně ten cirkus obejít. A pak, když dojde na věc, tak to stejně neudělám. Nebylo teda vlastně lepší dát padesátikorunu do kasičky na Svoboďáku než si vygenerovat předsevzetí a pak nedat nic? Procházím dál a zastavuje mě mladík s visačkou Hnutí Duha na krku. Představí, co že vlastně Hnutí duha je a co dělá, recyklace odpadů, ochrana lesa atd., a nakonec mi vysvětlí, že vzhledem ke statutu neziskové organizace je jejich existence závislá na individuálních darech jednotlivých dárců, stačí vyplnit příkaz k úhradě a za padesát korun měsíčně člověk třikrát do roka dostane jejich propagační časopis a každých tuším čtrnáct dní informační email s novinkama. Nechal jsem ho domluvit a na oplátku mu řekl svoji zkušenost s Hnutím duha - jednak kdysi dávno v Českých Budějovicích, kdy jsem s nima sympatizoval, dokonce několikrát byl i v jejich Budějovické centrále a málem i na blokádě Temelána a šumavských prvních zón. Nějak už nedokážu přesně zrekonstruovat, co mě vlastně tenkrát nakonec od té organizace odradilo - asi pocit, že těm lidem víc záleželo na tom být "v akci" než se snažit nějak vyargumentovat důležitost svého názoru. Viz nekonečné blokády Temelína, které mi teď jako dejavú připomínají svými blokádami hranic rakouští protiatomoví aktivisti - mají názor, o kterém se musí diskutovat, ale v okamžiku kdy kvůli propagaci vlastního názoru omezím osobní svobodu druhého, začíná to být trochu postavené na hlavu. Druhá moje zkušenost s Hnutím Duha je podstatně novodobější, z doby kdy se asi před rokem objevilo Stanovisko k ochraně lesů ČR a následné diskuse o lesním zákoně. Na Stanovisku mě tenkrát fascinovalo, jak jednostranně bylo napsáno a jak dovedlo celou problematiku schematicky zjednodušit a vypíchnout hlavní příčinu "špatného" nebo "katastrofálního" stavu naších lesů - totiž lesníky. Zpětně musím ale uznat jednu věc - Stanovisko tenkrát způsobilo to, že se o celém problému začalo mluvit, a to zrovna v době, kdy se připravoval nový lesnický zákon - v tomhle směru vlastně splnilo účel. Předplatitelem časopisu Hnutí Duha jsem se tedy nestal, ale popřál jsem mladíkovi hodně štěstí v lapání potenciálních Duháků - nakonec, svou práci odvedl dobře. Koupil jsem si kalhoty do lesa a po rizotu v čínské restauraci se vydal zpátky - kolo jsem našel tam, kde jsem ho nechal, což není zas tak úplná samozřejmost, a tak abych to oslavil, koupil jsem si v knihkupectví vedle Moulin Rouge knihu esejů od Martínka - Olej do ohně, a nové číslo Hostu; o Martínkovi jsem četl teď někdy v Respektu, co si budu nalhávat, vlastně jsem se zachoval čistě předvídatelně a po recenzi v novinách jsem si knížku koupil; Host jsem si kdysi občas koupil, a protože je na křídovém papíru a nedají se v něm lisovat kytky, všechna čísla mi pořád ještě zůstala - občas někde některé vykoukne, já ho otevřu a skoro vždycky v něm něco najdu, co se ještě dá číst. Mám v tomhle směru rozdělené noviny na dvě kategorie: rychle čtené a pomalu čtené. Do první patří třeba Respekt: vyjde, já ho za dva tři dny projedu, většinou po večerech na záchodě nebo cestou do práce v šalině, délka článků je k tomu účelu přesně uzpůsobená; po týdnu je potenciál novin vyčerpaný a já je můžu s čistým svědomím vyhodit do sběru nebo v nich vylisovat ty kytky. V druhé kategorii mám třeba Literární noviny, nebo onen Host - když je koupím, prolistuju je, ale málo kdy je přečtu víc jak z 20%; vracím se k nim až za nějaký čas, jako by potřebovaly nejdřív trochu dozrát - nechám je někde ležet, občas do nich kouknu a něco přečtu, nejlíp při takových těch příležitostech, kdy má člověk trpělivost číst i článek, který potřebuje trochu energie na přelouskání - jeho hodnota mi dojde až s mírným zpožděním, ale pak jsem rád, že jsem si ho přečetl. Pak je vlastně ještě třetí kategorie, a to jsou texty na webu. Mám v tomhle trochu komplex - všude člověk píše o neomezených možnostech, které internet přináší, ale když pak hledám něco, co by mě nějak trklo, moc se mi to nedaří - možná jsou ty možnosti dobře schované, nebo prostě nejsou pro mě.
Vracím se Lužánkama zpátky, všude plno lidí, maminek s kočárkama, psů, hrajících si dětí, iluze pohody, nebo že by opravdu pohoda? Kritickou křižovatku u Lužánek tentokrát přetlačím po přechodech, projedu kolem Tesca, dám si pozor na díru po ukradeném roštu a vyšlapu nahoru zpátky na Lesnou. Energie na psaní dopisu se stížností magistrátu, že Brno zapomělo na cyklisty, mě pomalu opouští. Jsem doma, sousedka se sice dívá škaredě, že zamykám kolo v nepoužívaném rohu sklepa, protože od oficiální kolárny má podle domovníka klíč několi set lidí a místnost kvůli tomu nejde pojistit, ale já hraju mrtvého brouka; chci navázat přátelskou konverzaci, tak jí říkám, že jsem si pořídil samozalívací truhlík na rukolu. Začala mi na oplátku vykládat o tom, že mladí před náma taky pěstovaly kytky, pak je hodili na chodbu a zmizeli, ona se o ně starala, a pak se mladí najednou odkudsi vrátili a odstěhovali se i s těma kytkama, o které se celou dobu starala, aniž by aspoň poděkovali! Umím já si ale naběhnout na vidle...
8/25/06
Diskuse kolem "Stanoviska vědců a odborných pracovníků k ochraně lesů v ČR"
V pátek 28. července 2006 se v Průhonicích konala schůzka, po které se volalo od okamžiku, kdy bylo vydáno Stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů. Zjednodušeně šlo o setkání lesníků s biology - dvou skupin, které si po vydání Stanoviska mediálně vjely do vlasů. Schůzka ukázala, že obě skupiny k sobě nemají názorově ani zdaleka tak daleko, jak by se mohlo zdát při četbě novinových článků z poslední doby. Diskuse byla zajímavá, dokonce z ní vylezly i některé dílčí závěry, i když většinou poměrně obecné - krátká zpráva by snad měla časem vyjít v časopise Lesnická práce.
Na úvod krátké shrnutí, o co vlastně jde. Začátkem března 2006 bylo vydáno Stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů, pod kterým se postupně nashromáždilo přes dvě stě podpisů a které bylo představeno a medializováno na tiskové konferenci 10. května. Stručně: jde o kritiku současného stavu našich lesů, které podle autorů Stanoviska chřadnou, jsou ve špatném stavu a jejich stav se bude nejspíš ještě zhoršovat. Můžou za to holoseče, pěstování smrkových monokultur, vápnění, nedostatek rezervací, přezvěření, absence tlejícího dřeva v lesích. Stanovisko vyvolalo poměrně rozporuplné reakce, ze strany lesníků se ozývaly hlasy, že se situace zbytečně dramatizuje, že některé údaje jsou vytrženy z kontextu a použity účelově, a hlavně že vina za špatný stav lesa padá na hlavu lesníků příliš zprudka. Můj vlastní názor na Stanovisko prošel několika fázemi - po prvním přečtení přišlo rozčarování z toho, že text není dvakrát propracovaný a nesnaží se jít do hloubky. Nejdřív jsem autory Stanoviska podezříval, že jenom mírně modifikovali a podepsali text sepsaný aktivisty Hnutí Duha, kterým byla loni zahájena kampaň za reformu lesního zákona; nicméně i když text Stanoviska má nápadně shodnou strukturu, je na rozdíl od textu HD přece jen propracovanější. Taky mě popíchl odstavec Stanoviska, který důsledně požadoval zastavení jakýchkoliv hospodářských aktivit v lesních rezervacích různého stupně - to mě taky vedlo k tomu, že jsem se připojil k sepisování textu Paralelního vyjádření ke stavu lesů, které mimo jiné poukazuje na to, že v některých lesních porostech je hospodářská činnost člověka naopak nutná k udržení jejich diverzity. V druhé fázi názoru na Stanovisko jsem musel uznat, že přes všechny negativa opravdu splnilo svoje poslání - totiž že se o pěstování a ochraně lesů začalo poměrně intenzivně diskutovat, díky okurkové sezóně i v novinách a televizi.
Že diskuse začala nešťastně a od počátku se zbytečně ostře bipolarizovala na dva tábory - lesníci versus biologové - není snad ani tolik záležitostí Stanoviska samotného, které sice kritizuje lesníky za špatné hospodaření v lesích, ale poukazuje i na další příčiny špatného stavu lesů. Média v tom však měla podstatně jasněji, a tak do světa vypluly novinové články typu Vědci: Nejvíce škodí lesníci (Lidové noviny) nebo České lesy vymírají, varují vědci (Mladá Fronta Dnes). Ani Respekt, který - možná mylně - považuji za jedny z mála novin, které se dneska dají ještě číst, se tentokrát moc nevyznamenal a se zpožděním přišel s katastrofickým scénářem v podobě článku Vědci varují: lesy hynou. A zachránit se je zdá tak snadné (pro představu cituji, i když je mi jasné, že vytrženo z kontextu to zní ještě hůř: ...Oslabené a stále nemocnější smrkové porosty nemohou do budoucna vzdorovat změnám klimatu, valnou část jich zničí vichřice a zbytek padne za oběť škůdcům; opuštěnou lesní půdu pak spláchnou záplavy... Šedovlasý muž v bílé košili s pronikavým pohledem působí v záplavě zelených uniforem nepatřičně. Josef Fanta... "Pořád jim nedochází ta cesta do pekel," říká na adresu přítomných. "A vlastně se není proč divit: jsou to špatně vzdělaní lidé, které vede jenom ekonomický kalkul."... Pohrdání přírodou a nevědomost nakonec přivedly české lesy na pokraj zkázy... Pěstitelé katastrof...). Nakonec, jeden z mála textů, který se pokusil o vyvážený pohled, byl článek Jana Stejskala v Ekolistu Vědci: Změňme hospodaření v lesích, a potom rubrika Spor v Literárních novinách, moderovaná Ondřejem Kobzou, kde na otázku Jsou české lesy zdravé? odpovídal Jan Farkač NE a Petr Zahradník ANO. Suma sumárum, sledovat odraz reality v médiích je taková sranda, až by z toho jeden zaplakal (plakat můžete na konci stránky - najdete tam chronologicky uspořádaný seznam odkazů, vztahujících se k tomuto tématu - bez ambice být vyčerpávajícím a úplným).
Vedle mediálního podání celé "kauzy lesy" mě ještě zaujal jiný její aspekt - roli, jakou v celém problému sehráli různí "významní vědci a experti". V článku na serveru aktuálně.cz jsem se dočetl argument, na který jsem narazil už dřív, hlavně v souvislosti s problematikou kůrovce na Šumavě: totiž přeměřování kompetence jednotlivých lidí k vyjadřování se k nějakému problému jejich publikační aktivitou, nejlépe počtem impaktovaných článků dohledatelných na Web of Science. Server aktuálně.cz ve článku České lesy stále trpí, varují vědci k tomu píše: ...[Petr Zahradník, ředitel Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti] zpochybnil i vědeckou erudici autorů a signatářů stanoviska. "Je patrná téměř stoprocentní absence lidí, kteří v oblasti lesního hospodářství vědecky pracují," napsal Zahradník a přirovnal vědce k občanským aktivistům. Jenže ze záznamů v mezinárodně uznávané, celosvětové databázi vědeckých prací (Web of Science) vyplývá, že autoři vědeckého stanoviska zde mají mnohonásobně více "položek" než ředitel Zahradník.Ten má v databázi dva záznamy, ovšem například Jakub Hruška z České geologické služby 29 záznamů, profesor Karel Prach z Biologické fakulty Jihočeské univerzity 35 a profesor Josef Rusek z Ústavu půdní biologie Akademie věd dokonce 41 záznamů... Popravdě řečeno, pokud je podle tohoto metru prof. Rusek ze všech autorů Stanoviska nejkompetentnější k tomu, aby se k problematice vyjadřoval, při diskusi v Průhonicích svým několikerým zmateným vystoupením na téma "nebojte se diverzity" úspěšně přesvědčoval o opaku. V souvislosti s kůrovcem na Šumavě o tomto srovnávání psal kdysi Martin Konvička v Respektu: ...jen málokdo dnes ví, co rozhoduje, zda někdo je či není odborníkem. Nejsou to tituly před jménem - ty vinou bídné kvality mnoha našich vysokých škol znamenají jen málo -, ale výhradně vědecká aktivita dotyčného. Tu lze poměřovat počtem publikací ve vědeckých časopisech nebo citačním indexem, jenž ukazuje, nakolik práce toho kterého autora znají a citují jiní pracovníci. Podívejme se tedy, jak by z hlediska své odbornosti obstáli zastánci a odpůrci kácení... a následuje seznam lidí a počty publikací, ve kterých "vědci" "obyčejné lesníky" zoufale drtí, např. František Sehnal (49/493) versus Vladimír Zatloukal (0/0) (první číslo znamená počet impaktovaných článků, druhé počet ohlasů na ně). Pohled na list publikací profesora Sehnala je skutečně omračující (rozumějte, mluví ze mě holá závist: David Zelený 0/0), při bližším pohledu ale nemám pocit, že by se právě ony impaktované články vztahovaly k diskutované problematice. Nedělám si iluze o úrovni našich lesnických vysokých škol, stejně jako si nedělám iluze o úrovni některých našich vědeckých pracovišť; přesto věřím, že zkušený lesník s dlouholetou praxí má i přes ty dvě nuly v citačních indexech minimálně stejné právo přispět do diskuse se svým názorem, jako renovovaný vědec s 49/493. Mimochodem, výroky profesora Sehnala mě svého času fascinovaly arogantností vědce, vědomého si své "kvalifikační převahy". Systém hodnocení vědecké činnosti skrz brýle impaktovaných článků lesníky nutně hendikepuje, stejně jako zoufale hendikepuje jiné obory s nedostatkem impaktovaných časopisů k publikování článků nebo s větším důrazem na praktickou práci místo odborných výstupů. Navíc, vědecký poznatek, vytržený z kontextu, může sice působit bombasticky, ale sám o sobě nemá valnou hodnotu (zkuste si na www.idnes.cz zadat ve vyhledávání slovo vědci; vedle toho, že "České lesy vymírají, varují vědci" se taky dozvíte, že vědci tvrdí: přísní rodiče mají tlusté děti, sex v těhotenství porod neurychlí, drby upevňují přátelství...). Věda je především diskuse, hledání nových poznatků, které je potřeba promptně zasadit do mozaiky poznatků už známých. Věda nepřináší spasení pro ty, kteří hledají jasnou odpověď na svou otázku; vědci se totiž málokdy shodnou, většinou proti sobě stojí dva nebo více různých, často protichůdných názorů. Není nic snazšího než si z mozaiky názorů vysbírat ty, které nejlépe vyhovují vašim potřebám, poskládat je do přehledné řady a dodat jim punc slovy "renovovaní odborníci v oboru tvrdí"... a nevinná, nicméně úspěšně medializovatelná lež je na světě. Neubráním se pocitu, že způsob, jakým probíhala a ještě probíhá diskuse kolem Stanoviska, má v mnohém paralely právě v diskusi kolem kůrovce na Šumavě, a není proto možná od věci si tu diskusi připomenout - pokud k tomu máte chuť, vřele doporučuji zajímavý text Terezy Stöckelové Příroda jako kolektivní experiment: Případ managementu kůrovce v Národním parku Šumava, hlavně kapitolu 3. Kdo je odborník? Ostatně celá práce stojí za přečtení, hlavně díky vyváženému přístupu k argumentům protistran ve sporu a střízlivým komentářům.
Ale abych se dostal k samotnému setkání v Průhonicích. Zúčastněných bylo - i přes další den s tropickými teplotami - nečekaně hodně, asi šedesátka lidí, a diskutovalo se v poměrně konstruktivním duchu. Po trochu vleklém počátečním sezení, na kterém se četly znovu jednotlivá stanoviska a víceméně se ujasňovalo, kdo je tady za koho a s čím, se rozjela moderovaná diskuse v jednotlivých sekcích. Každá sekce byla zaměřená na jedno téma: diverzita v lesích, zvyšování podílu tlejícího dřeva v lesích, snížení stavu spárkaté zvěře, omezení holosečí a problematika lesních půd. Já se připojil do sekce Biodiverzita lesa, kterou moderoval Radim Hedl; diskuse v podstatě ukázala, že lesníci nemají s biologickým pohledem na diverzitu v lesích zásadní problém. Pro mě osobně jako víceméně pasivního pozorovatele byla nejzajímavější přímá interakce názorů biologa se zkušeností lesníka, totiž - biolog má nějakou ideu, myšlenku, přání, a lesník s praxí tu myšlenku vrátí do reality a přizpůsobí tak, aby vůbec šla uskutečnit. Jako příklad může sloužit pařezení v lesích: co jsem nevěděl je to, že pařezení je v lesním zákoně ukotvené jako jeden z možných způsobů hospodaření, a důvod proč se neprovádí je skutečnost, že není ekonomicky efektivní. Vladimír Zatloukal k tomu ale ještě dodal, že pro menší vlastníky lesů, kteří z lesa vytahují dřevo na otop, může být tento způsob hospodaření výnosný a realizovatelný, možná by stačilo trochu osvěty a mohlo by se pařezit i mimo rezervace. (To, že se nepařezí v rezervacích, není podle všeho problém lesníků, ale problém ochrany přírody - dokud bude ochranářská doktrína operovat s diktátem bezzásahovosti kvůli udržení "přirozených procesů", pařezit se nebude a z druhově bohatých pařezin zůstanou chudé tmavé porosty "přirozených lesů"... vida, když si tu větu po sobě čtu, mám pocit, že začínám být infikován správně "aktivistickým" jazykem). Po skončení diskuse v oddělených sekcích proběhla závěrečná hromadná diskuse, kde se ujasňovalo, k jakým závěrům se vlastně došlo; hlavním závěrem je asi to, že se v podobných setkáních bude pokračovat i v budoucnosti, protože na spoustu věcí nezbyl čas. Shrnuto podtrženo: domů jsem odjel s pocitem, že úplně ztracený čas to nebyl.
Stanoviska, prohlášení, vyjádření, diskusní příspěvky...
24.03.06 Ve "Stanovisku" leccos chybí (reakce Martina Konvičky, Silvarium. cz, převzato Ekolist)
15.05.06 Paralelní vyjádření ke stavu lesů: biologický pohled
01.06.06 Vyjdření M. Košuliče ke kritice SVOL (diskuse na Silvarium. cz)
09.05.06 Jaký je zdravotní stav našich lesů? (vyjádření Ladislava Půlpána z Lesů ČR pro Ekolist)
29.06.06 Stav lesů v ČR z ekologické perspektivy (doplněné původní "Paralelní vyjádření...")
Novinové články
09.05.06 Vědci: Změňme hospodaření v lesích (Ekolist)
12.05.06 České lesy stále trpí, varují vědci (aktuálně. cz)
13.05.06 Vědci: Nejvíce škodí lesníci (Lidové noviny)
15.05.06 České lesy vymírají, varují vědci (Mladá Fronta Dnes)
20.05.06 České lesy potřebují uzdravit (Lidové noviny)
10.07.06 Vědci varují: lesy hynou. A zachránit je se zdá tak snadné (Respekt, převzal Biom. cz)
17.07.06 Jsou české lesy zdravé? (odpovídají Jan Farkač a Petr Zahradník, Literární noviny)
2/21/06
Taiwan - jiná kulturní dimenze
Co je to za blbost... jiná kulturní dimenze? Jasně, že když člověk jede na Taiwan, čeká exotiku, i tu kulturní, a jasně že ji tam najde (Taiwanec ji u nás taky najde - vždycky jde přece o úhel, ze kterého se člověk dívá). Nakonec pro to, aby člověk zažil exotiku, třeba jazykovou, netřeba jezdit nikam daleko, stačí zajet vedle k Maďarům. Nedávno jsem někde četl, že jedno z nejběžnějších klišé je napsat o nějaké zemi, že je to "země kontrastů". Tak prosím, abyste věděli, Taiwan je taky země kontrastů - v létě tam prší, a v zimě taky, což by člověk nečekal, v létě je tam vedro a v zimě není zima, což je teda taky kontrast. Nechci psát o tom, jak mě ta exotika a kontrasty překvapily (a to teda překvapily, jenže člověk se na to nikdy dost nepřipraví, zkuste si doma dopředu nacvičovat používání hůlek místo příboru). Co mě ale fascinovalo byl způsob, jak se dá to této kulturní dimenze proniknout. Přes internet.Chvilku trvalo, než mi došlo, v čem ten fígl vězí. Na Taiwanu se mluví mandarínskou čínštinou a taiwanštinou - což je taky čínština, jenom jiný dialekt, který má s tím mandarínským zvukově pramálo společného (když ovládáte mandarínskou čínštinu, zdaleka nemusíte rozumět taiwanštině a naopak). Velké množství velmi rozdílných dialektů v čínštině byl hlavní problém, se kterým se museli potýkat tvůrci čínského písma. Vyřešili to originálně - obrázky. Většina slov má svůj symbol, odvozený od zjednodušeného obrázku, který často nějakým způsobem ono slovo vyjadřuje. Písmo je významové, ne zvukové - zatímco třeba v češtině při čtení sestavujeme z hlásek slovo, které má nějaký význam (který, pokud neumíte česky, těžko nějak odvodíte), v čínštině má každý obrázek přímo svůj význam - nemusíte umět čínsky, abyste pochopili, co je tam psáno (symbol pro strom vypadá jako strom, symbol pro les jsou tři stromy naměstnané u sebe, některá slova jsou vyjádřena kombinací několika znaků - třeba žena s ústy + další ústa = hádka). Je s tím spojená jedna komplikace, o které píše Störich v Malých dějinách filozofie - totiž to, že při překladech čínských textů (zvláště starších filozofických děl) se často ztrácí jejich myšlenková hloubka, protože abstraktní pojmy, které čínské písmo dokáže vyjádřit doslova "obrazně", se prakticky nedají přeložit- překlad, který potřebuje tvrdě definovaná slova, jen klouže po povrchu. Ztraceno v překladu - ten film jsem neviděl, ale představuju si, že by mohl být právě o překladu z čínštiny třeba do češtiny - to, co je napsáno "mezi řádky", je při překladu ztraceno.
S tím písmem je spojené i to, co jsem chtěl napsat o tom internetu. Ten průnik do jiné dimenze mi totiž zprostředkovala taková maličkost - nainstaloval jsem si na počítači čínštinu, protože jinak se mi na internetových stránkách a v souborech, které jsem si s Taiwanci vyměňoval, objevovaly jenom chuchvalce otazníků. Klávesnice počítače, na kterém pracuje Číňan, resp. Taiwanec, vypadá stejně jako ta naše. Až když mi to ukázali, pochopil jsem, jak se jednotlivé znaky píší - každý znak se dá sestavit z kombinace několika málo jednoduchých symbolů, něco jako tahů tužkou - každá klávesa představuje jeden takový symbol, a když začnete psát, třeba ve Wordu, objeví se malé políčko, do kterého postupně vpisujete jednotlivé tahy, a vedle se vám zobrazují čínské znaky, které daná kombinace tahů vyjadřuje. Pokud je jich víc, musíte si vybrat ten, který jste chtěli napsat - tohle se trochu podobá používání systému automatické tvorby slov při psaní SMS (T9), kdy přepínáte mezi slovy, které vzniknou ze stejné kombinace kláves. Zdá se to být strašně pomalé, ale není, pokud s tím tedy člověk umí. A teď ten slíbený fígl s internetem - když do vyhledávače začnete psát čínsky, najde vám najednou obrovské množství internetových stránek, o kterých by jste se jinak, při používání naší abecedy, neměli možnost vůbec dozvědět. Protože - jak taky? Pokud na té stránce v čínštině není napsáno ani slovo jinak než čínskými znaky, vyhledávač používající naši abecedu o ni nezavadí - nemá o co. Někde v té obrovské síti zvané internet existují milióny internetových stránek, jakoby další dimenze obsahující obrovské množství informací, ale my se na ně nemůžeme dostat - dokud si nenainstalujeme čínštinu. A nenapíšeme v ní něco smysluplného, což je ale zároveň dost nepravděpodobné.
Tak nějak mi z toho myšlenkového procesu vyšlo, že bych se měl naučit číst čínské znakové písmo, které je jednou z hlavních bariér mezi západním a východním myšlením. Podle odhadů má čínština asi 40 tisíc znaků, pro čtení novin prý člověk vystačí s dvěma až třemi tisíci. Takže - do důchodu o zábavu postaráno...
12/25/05
Přecílkováno
Napadlo mě to v Budějovickém knihkupectví, co je na Lanovce takhle po pravé straně když se jde od nádraží. Vlevo vzadu tam mají regál, kde koncentrují knihy týkající se krajiny. Procházel jsem se všemi těmi tituly s názvy (skoro) jako Tajemné kameny okolí Horní Lhoty, Záhadná místa Střední Lhoty a Posvátná krajina Dolnolhotska, a přemýšlel, co se to stalo, že se tyhle knížky tak vyrojily. Krajina a genius loci - dřív jsem skupovával všechny knížky, které aspoň náznakem slibovaly nějak se dotknout jednoho nebo rovnou obou z těch pojmů, a hltal k tomu všechny články rozeseté všude možně. Pamatuju si třeba na rozčarování z Duše krajiny Radana Květa; ne z knížky - ta je nakonec fajn, dotýká se sítě pradávných stezek a metod, jak je v krajině "přečíst" - ale z názvu. Ten mohl klidně znít Odkryté stezky dávnověku nebo tak nějak, ale Duše krajiny - od knihy s takovým názvem bych čekal něco podstatně silnějšího, něco... co? Kundera kdesi psal, že jeho Nesmrtelnost by se měla správně jmenovat Nesnesitelná lehkost bytí, ale protože takhle už pojmenoval jednu knížku před tím, nedá se s tím nic dělat. Možná je vlastně dobře, že název Duše krajiny už je vyplácaný. Když vyšel Cílkův Makom a autor v úvodu psal, že je to teprve druhá knížka z plánované trilogie, trochu jsem se bál, že by se jeho třetí knížka mohla jmenovat právě Duše krajiny a tím by to všechno definitivně pohřbila...
Jo. Krajina a genius loci. Přijde mi, že nastala inflace v používání těchhle dvou pojmů. Jejich používání je teď IN (asi od doby, co se na Cílkových Krajinách vnitřních a vnějších objevila přeložka s nápisem Nejčtenější kniha roku) a začíná dosahovat momentu nasycení a přesycení, pro které jsem začal používat interní pojem "přecílkováno". (Doslova. Cíleně jsem četl od Cílka skoro všechno co napsal, a nad nedočteným Makomem jsem si uvědomil, že bych si měl dát pauzu. Přitom Cílek za to vlastně vůbec nemůže, píše skvěle... ale moc a o kde čem. Jeho smůla možná spočívá v tom, že ho začal číst kde kdo, získal přezdívku "filozofující geolog" a je přizván, aby se vyjádřil ke kde čemu. Myslím, že to tak sám ani nechtěl.) Vlastně, nikdy jsem nevěřil, že něco jako "móda" a spontánní proces "vycházení z módy" existuje - utvrzovaly mě v tom takové ty televizní módní přehlídky, ve kterých "přední světoví" módní návrháři vykládali o tom, jaké že jsou módní trendy na příští sezónu, co bude IN a co OUT, a člověk nevěřil tomu, že by se někdo v tom, co má příští sezónu frčet, mohl objevit v Třebíči na náměstí. Ale teď si říkám, že možná opravdu něco jako trendy existuje - možná je to založeno na nějaké síti podprahových impulzů, které v člověku vyvolají právě to nasycení a přesycení něčím a nutkavou touhu po změně, po skoku někam dál. U mě to je momentálně mimo jiné i nasycení a přesycení pojmy krajina a genius loci - a vida. Koupil jsem si nový Analogon 44-45/2005 (surrealismus - psychoanalýza - antropologie - příčné vědy), který je věnován tématu Genius loci - imaginace prostoru, a narazil v něm na články Václava Cílka a Jirky Sádla - autorů, kteří podle mě tu pozvolnou inflaci obou pojmů odstartovali sérií inteligentních textů o krajině (můj abych tak řekl "osobní vývoj" v tomhle směru kdysi dost ovlivnil Sádlův článek ve Vesmíru Krajina jako interpretovaný text a nakonec právě i ty Cílkovy Krajiny vň. vň.). Cílkův článek se jmenuje Genius loci jako otázka sublimace kultu mrtvých a začíná takto: "Z některých dříve milovaných pojmů, jako je krajina nebo genius loci, se mi už pomalu začíná dělat stejně špatně jako ze slov "smysluplný", "lidská práva" či "občanská společnost". Děje se tak se všemi pozitivními širokými slovy, které si přivlastňuje kdejaký verbální vekslák, mě (občas) nevyjímaje." Sádlův článek Synchronicita ve velkých heterogenních soustavách začíná podobně, jen přeloženo do sádlovštiny: "Zas už? Současný humbuk s krajinou leze krkem. Téma je rozpůjčováno a dnes už s ním hauzíruje každý švec. O krajině mělo naposledy smyl mluvit tak kolem roku 1992-1995, dokud ji předem nerozsajrajtovaly kongresy humanitních inženýrů".
Že by ten proces nasycení a přesycení opravdu fungoval, a to docela spontánně? A jakpak dlouho to asi tak potrvá, než bude veřejně ohlášeno, že pojmy "krajina" a "genius loci" vyšly z módy? Třeba se o nich pak bude dát zase normálně psát a číst...
PS - poznámka k Sádlovu textu: asi 20 až 30 procentům jeho textu nějak nerozumím (zkusím to přečíst za čas znovu, třeba to bude jinak). Dřív se mi to nestávalo, to jsem mu rozuměl víc... že by tohle byl ten surrealismus?
Jo. Krajina a genius loci. Přijde mi, že nastala inflace v používání těchhle dvou pojmů. Jejich používání je teď IN (asi od doby, co se na Cílkových Krajinách vnitřních a vnějších objevila přeložka s nápisem Nejčtenější kniha roku) a začíná dosahovat momentu nasycení a přesycení, pro které jsem začal používat interní pojem "přecílkováno". (Doslova. Cíleně jsem četl od Cílka skoro všechno co napsal, a nad nedočteným Makomem jsem si uvědomil, že bych si měl dát pauzu. Přitom Cílek za to vlastně vůbec nemůže, píše skvěle... ale moc a o kde čem. Jeho smůla možná spočívá v tom, že ho začal číst kde kdo, získal přezdívku "filozofující geolog" a je přizván, aby se vyjádřil ke kde čemu. Myslím, že to tak sám ani nechtěl.) Vlastně, nikdy jsem nevěřil, že něco jako "móda" a spontánní proces "vycházení z módy" existuje - utvrzovaly mě v tom takové ty televizní módní přehlídky, ve kterých "přední světoví" módní návrháři vykládali o tom, jaké že jsou módní trendy na příští sezónu, co bude IN a co OUT, a člověk nevěřil tomu, že by se někdo v tom, co má příští sezónu frčet, mohl objevit v Třebíči na náměstí. Ale teď si říkám, že možná opravdu něco jako trendy existuje - možná je to založeno na nějaké síti podprahových impulzů, které v člověku vyvolají právě to nasycení a přesycení něčím a nutkavou touhu po změně, po skoku někam dál. U mě to je momentálně mimo jiné i nasycení a přesycení pojmy krajina a genius loci - a vida. Koupil jsem si nový Analogon 44-45/2005 (surrealismus - psychoanalýza - antropologie - příčné vědy), který je věnován tématu Genius loci - imaginace prostoru, a narazil v něm na články Václava Cílka a Jirky Sádla - autorů, kteří podle mě tu pozvolnou inflaci obou pojmů odstartovali sérií inteligentních textů o krajině (můj abych tak řekl "osobní vývoj" v tomhle směru kdysi dost ovlivnil Sádlův článek ve Vesmíru Krajina jako interpretovaný text a nakonec právě i ty Cílkovy Krajiny vň. vň.). Cílkův článek se jmenuje Genius loci jako otázka sublimace kultu mrtvých a začíná takto: "Z některých dříve milovaných pojmů, jako je krajina nebo genius loci, se mi už pomalu začíná dělat stejně špatně jako ze slov "smysluplný", "lidská práva" či "občanská společnost". Děje se tak se všemi pozitivními širokými slovy, které si přivlastňuje kdejaký verbální vekslák, mě (občas) nevyjímaje." Sádlův článek Synchronicita ve velkých heterogenních soustavách začíná podobně, jen přeloženo do sádlovštiny: "Zas už? Současný humbuk s krajinou leze krkem. Téma je rozpůjčováno a dnes už s ním hauzíruje každý švec. O krajině mělo naposledy smyl mluvit tak kolem roku 1992-1995, dokud ji předem nerozsajrajtovaly kongresy humanitních inženýrů".
Že by ten proces nasycení a přesycení opravdu fungoval, a to docela spontánně? A jakpak dlouho to asi tak potrvá, než bude veřejně ohlášeno, že pojmy "krajina" a "genius loci" vyšly z módy? Třeba se o nich pak bude dát zase normálně psát a číst...
PS - poznámka k Sádlovu textu: asi 20 až 30 procentům jeho textu nějak nerozumím (zkusím to přečíst za čas znovu, třeba to bude jinak). Dřív se mi to nestávalo, to jsem mu rozuměl víc... že by tohle byl ten surrealismus?
12/13/05
Jak by měl vypadat hezký les?
Seminář Člověk a les, který se konal na začátku listopadu na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně, u mě způsobil malou myšlenkovou poluci na téma, se kterým už nějakou dobu zápasím - přirozenost a ochrana přírody. Pokoušel jsem se k tomu napsat do notesu už jednou, ale dopadlo to špatně, vždycky se někde zaseknu... třeba to tentokrát vyjde.
Nejdřív k tomu semináři - téma i přednášející přitažliví (Komárek, Librová, Stibral a další), diskuse trochu nedemokratická (přednostně se mají ptát studenti doktorandi Mendlovy lesárny, z jejichž projektu byla diskuse financovaná... no jo, jenže lesáci se moc neptali, naopak nutkavou potřebu ptát se jsem měl já, není divu že jsem pak byl taktně ignorován), pro mě zároveň první zkušenost s povídáním o tématu, na které jsem zvyklý koukat z biologického hlediska, s lidmi, kteří biologií a ekologií moc nenačichli (což nemyslím v pejorativním slova smyslu, já zase nenačichl etikou, sociologií a psychologií). Od příspěvku paní prof. Librové jsem začal intenzivně přemýšlet nad otázkou, proč dneska, když se člověk zeptá "Jak by měl vypadat podle vás hezký les?", většina lidí (což nemám potvrzené, ale mám ten pocit) odpoví něco ve smyslu "prales, přirozený les, divočina" - prostě rozhodně ne opelichaný smrčák se stromky vysázenými v řadách. Co mě na tom štve je nejspíš to, že si pod pojmem pěkný les v podstatě představím to samé - ale proč vlastně? To je taky otázka, na kterou jsem se ptal v panelové diskusi - na jakém (historickém, estetickém, psychologickém nebo jiném) základě je vlastně založená naše představa hezkého lesa jako divočiny? Slečna hovořící slovensky mě nepřímo obvinila, že nemůže pochopit, jak člověk s biologickým vzděláním (které jsem tam někde nešťastně zmínil) může nechápat, že pěkný les je přece takový, kde všechno funguje, kde jsou zachovány všechny ekologické funkce a procesy a kde každé zvíře a rostlina najdou své útočiště (simultánně přeloženo do češtiny). Nahrála mi tak vlastně přesně na to, co si myslím a co mě štve, totiž - že moje představa krásných lesů je spojená s představou "správných" neboli funkčních, divokých, "přirozených" lesů a že to vše je nejspíš výsledek intenzivní informační masáže, kterou prodělávám dobře desítku let a která by se dala nejspíš shrnout do pojmu "ekologická výchova". Co jsem ale chtěl bylo dopídit se, jestli pod slupkou vzdělání není ten pravý důvod vedoucí k téhle představě někde jinde, třeba v historii, nebo jestli snad není zakódován přímo v přirozenosti člověka... tak trochu mi na to odpověděl Karel Stibral, který tuhle představu označil za v podstatě odvozenou od romantizmu. Jenže kde vlastně tuhle představu vzali romantici? V obraze reálné krajiny asi těžko - od vrcholného středověku se v intenzivně využívaném prostoru české kotliny té opravdické divočiny (ve smyslu lesa neovlivněného člověkem) vyskytovalo poskrovnu, a pokud vezmeme v úvahu fakt, že úplně největšího odlesnění bylo dosaženo kolem roku 1700, romantici mohli těžko zažít divočinu u nás. Stibral namítl, že romantici hodně cestovali, a tak si možná představu divočiny přivezli odjinud. To by znamenalo, že ta představa je prakticky import - z krajin s jinou historií využití, možná i s jinými přírodními poměry (tropy?), nebo třeba z pohraničních hor, které v té době ještě nebyly tak osídlené a vybízely k toulání. Možná se to má tak, že představa toho co je "krásné" prostě odráží to, co je exotické a co u nás nemáme nebo máme, ale musí se za tím jít hodně daleko a je to obestřeno tajemnem...
Jenže - přirozený les se zachovalými ekologickými funkcemi a procesy (kde si každé zvířátko a rostlinka najdou své útočiště) je věc krásná, ale v naší krajině v minulosti, v současnosti a nejspíš i v budoucnosti dost nepravděpodobná, skoro by se chtělo říct "nepřirozená". Jakou rozlohu má dnes les, který by se dal označit za opravdu přirozený? Podle mě - a vyvraťte mi to - minimální (zapomeňte na všechny ty rezervace, které na cedulích hrdě ohlašují ochranu posledních zbytků přirozené přírody - většina těchto lesů vymezených červenými značkami na stromech má do přirozenosti hodně daleko...). Ve středověku to lepší nebylo, spíš horší, na některých místech našeho malého kráteru (Polabí, jižní Morava) takový les neexistoval, alespoň v tomhle interglaciálu, pravděpodobně nikdy. Na jakém základě tedy stojí obecná představa, že správně by tady měl být přirozený les a správný "ochránce přírody" by měl bojovat o to, aby to tak bylo? Proč se nespokojit s lesem, tak jak ho vidíme dneska - sice antropogenním derivátem, ale marná sláva, jediným co si vlastně můžeme reálně přát...? Spokojit se s tím, že budou rezervace, kde si pro potěchu budeme "pěstovat divočinu", a na zbytku území budou produkční kultury... nakonec i kulturní les může při správné péči vypadat "hezky". Trochu mě v té souvislosti mrzí současná masová antipatie k lesákům coby lobistům kterým jde jenom o peníze, o "produkční" funkci lesa - takových je nejspíš spousta, stejně tak je ale spousta těch, kterým jde opravdu o les a kteří mu rozumí, nakonec možná líp než kdejaký fytocenolog, který to o sobě prohlašuje. Přijde mi, že tahle antipatie tak trochu souvisí i s představou lesníka, který kdysi (mizera) přišel (z Němec), vykácel naše původní (krásné, divoké a přirozené) lesy a na jejich místě (kvůli prachům přece!) začal sázet produkční smrčáky. Jak by se vám líbila jiná pohádka, o tom, že lesnictví u nás začínalo v době, kdy odlesnění sídelní krajiny dosáhlo vrcholu, kdy byla nouze o dřevo, lesy buď nebyly vůbec nebo měly podobu otevřené, vypasené a vyhrabané lesostepi, a lesníci se svým zalesňováním přinášeli spásu a východisko z nouze? Tahle verze má k realitě podstatně blíž...
Ještě jedna věc, která s tím tak nějak souvisí. Definitivně (a vlastně už docela dávno) jsem se rozloučil s označením sebe sama coby "ochránce přírody". Když jsem se ptal Hany Librové na to, kdo je vlastně "ochránce přírody", řekla něco ve smyslu "no my všichni, co se tou přírodou tak nějak zabýváme" - takže vzhledem k tomu že jsem botanik a přírodou se zabývám (řekl bych přímo hmatatelně), měl bych být automaticky ochránce přírody. Nejsem. (Když jsem to prohlásil, totiž že se napříč svému biologickému vzdělání - ach ano, tady byla ta má nešťastná zmínka o mém biologickém vzdělání - necítím jako ochránce přírody, bylo to okomentováno slovy že tím nejsem in, tohle frčelo před pěti lety...). Jako ochránce přírody se necítím z několika důvodů. Nejlacinějším z nich je současná situace ve státní ochraně přírody u nás (lidi a politika) a dogmata (sycená "vědeckými studiemi"), které hrají v ochraně pořád důležitou roli (o dogmatech v ochraně přírody by se dala napsat celá kniha, naštěstí už se o nich začíná mluvit i veřejně). Druhá věc je, že vlastně nevím, jakou přírodu mám chránit. Závidím všem, kteří v tom mají tak jasno! (slečně s útočištěm pro všechna zvířátka a rostlinky dvojnásob). Jasně že mě štve, že se staví supermarkety a dálnice, taky mám pořád ještě někde zakořeněnou takovou tu představu, že krásná krajina by měla vypadat jako z obrázku Josefa Lady, chaloupka s jablůňkou, mez s kozičkou, rozcestí s křížkem, pole louky háj a sem tam nějaká divočina v podobě lesa za humny, aby se bylo čeho bát. Jenže - co tohle má společného s ochranou přírody? Minulá i současná krajina je, marná sláva, lidský produkt, a jako taková reaguje na změnu životního stylu a filozofie člověka - z tohoto pohledu dneska nemá stará krajina naději na přežití. Její poslední relikty se dají jakž takž konzervovat, což vlastně dělá z velké míry právě ta dnešní ochrana přírody (třeba kosí louky, aby nezarostly, protože kdo by je jinak kosil?), v horším případě (okrašlovací spolky) se dají ještě trochu vylepšit. Nic proti tomu - možná je ale na čase začít nazývat věci pravými jmény...
Co si takhle konečně přestat lhát, že přírodu chráníme pro její přirozenost, stabilitu, diverzitu a kdesi cosi, a hromadně si připustit, že prostě chráníme to co se nám líbí a čeho je málo - protože vidíme, že když pro to něco neuděláme, časem to zmizí úplně. Ty termíny jako biodiverzita a přirozenost... co takhle třeba úplně vypustit slovo "přirozený" a "přirozenost" z ochrany přírody? To slovo má silný emoční náboj, a přitom mi přijde že v kontextu s jakým s ním zacházíme nemá opodstatnění, skoro bych řekl že ho prachsprostě zneužíváme ("přirozené porosty tohoto lesa je třeba chránit, aby se zachovala jeho přirozená funkce" - ta věta zní sofistikovaně, ale rozebráno slovo od slova v podstatě nemá smysl... co vlastně říká?). Přirození si představím, ale představit si přirozenost...
Že chráníme přírodu na základě vědeckých poznatků? Způsob, jakým někdy ochrana přírody pracuje s vědeckými studiemi (a jakým jsou některé "vědecké studie" generovány poplatně k užitku "ochrany přírody") občas hraničí s vědomou lží, překrucováním faktu, nebo prostě jenom zamlčením toho, že to může být i jinak. Věta "na základě vědeckých poznatků" je zrádná, vždycky - vědeckých poznatků je spousta a často jdou proti sobě, je jenom na nás, co si z bohaté nabídky vybereme a o čem taktně pomlčíme. Ty tzv. "vědecké poznatky" nám pomáhají k tomu, aby jsme věděli, jak tu ochranu vlastně dělat (když louku poseču, tak je hezká, když pohnojím, tak hnusná) - úplně stejně jako když zaměstnáte vědce aby zjistily, jak udělat jogurt tak, aby se v ledničce nekazil tak rychle. Věda nám může odpovědět na otázku "jak přírodu chránit", aby byla hezká. Nemyslím si ale, že může vyřešit otázku "proč ji chránit" - to si musíme vyřešit sami, a vědu do toho netahejme.
Mám pocit, že ochrana přírody u nás má tak trochu rysy náboženství - ať už proto, že je založená na celé řadě těžko dokazatelných nebo vyvratitelných dogmat, nebo proto, že se vzpírá kritické a racionální diskusi. Diskuse týkající se ochrany přírody jsou skoro vždycky naplněny především emocemi, pak dlouho nic a až potom pádnými argumenty. Těžko tomu může být jinak - když chcete něco chránit, nemůže vám to být putna, emoce jsou tady na místě. Ochrana přírody a "ochránci přírody" by se ale měly přestat považovat za privilegovanou skupinu, která má vždycky pravdu, už jenom z principu. Diskuse o ochraně přírody má často taky dost bipolární charakter - kdo přírodu chrání je klaďas (osvícený ekolog), kdo ji nechrání a nějak ji chce ohrozit je automaticky záporňák (kapitalista ničitel a znečišťovatel). Co když je to ale trochu jinak - co když argumenty ochrany přírody stojí často na vodě a některé kroky jejích úředníků hraničí se zeleným diktátem?
Napadá mě v tomhle ohledu třeba projekt Natura 2000 - jeden ze základních pilířů současných rozhodnutí ochrany přírody; přitom v některých regionech je jeho kvalita katastrofální, a to vinou jak špatných mapovatelů, tak laxních nebo neschopných koordinátorů (byl to fajn džob, sám jsem taky čtyři roky mapoval). Nebo projekty týkající se ÚSESů, Územních systémů ekologické stability. To že se ÚSESy mapují dodnes (a v jejich zadávání a vypracovávání se utopí balíky peněz) považuju za dokonalou ironii - podle mého názoru jsou z hlediska ochrany přírody k ničemu, a i pokud by k něčemu mohly být, jejich mizerná kvalita to nedovolí. I samotné personální obsazení státního aparátu ochrany přírody je parodie, hlavně lidi na vedoucích místech - ale o tom ví každý své. Našly by se taky desítky odstrašujících ukázek, co dokázala intenzivní činnost (resp. nečinnost) ochrany přírody na lokalitách, které se jí podařilo "zachránit" před vlivem člověka (ze slaniska vysoká rákosina, z podmáčené orchideové louky perspektivní olšinka, ze stepi mozaika třtiny a křoví). Obecně se tvrdí, že za to může nedostatek peněz (což se nakonec obecně tvrdí skoro o všem). Není to ale spíš chyba v koncepci, ve vlastní konzervační filozofii ochrany přírody? Na co chránit něco, co ochrana stejně zničí? Ochrana přírody, která nějaké území "zakonzervuje" (aby tím chránila přirozené procesy aneb sukcesi k bučině), způsobuje jenom další utlumení lidské činnosti v krajině, která sama z lidské činnosti vznikla a na lidské činnosti je závislá. Občas si říkám, jestli by se některá místa neměla před "ochranou přírody" spíš chránit... (V tomhle směru třeba nemám jasno, jestli bych vlastně chtěl, aby se z Boletic stalo chráněné území. Jasně že tam nechcu sjezdovku, ani ne proto, že to bude zásah do "přirozeného rázu krajiny" (další fráze, existuje vůbec něco takového? Tenhle barák do přirozeného rázu krajiny zapadá, ale tenhle ne! Aaa, děkuju, to nemuselo být, no teď už zapadl jako ulitý...), hlavně proto, že se mi to tam líbí tak jak to tam je - opuštěná krajina bez lidí, kam se dá při troše štěstí na chvilku proniknout a ztratit. Co se ale stane, když se území ujme mašinérie ochrany přírody? Na(ne)štěstí si při současné politické situaci - a v jižních Čechách zvlášť - nemá cenu nad tím lámat hlavu.)
Tak co s tím? Chtěl bych tady taky mít tu pěknou krajinu a přirozené lesy. Zároveň vím, že paradoxně takový stav je vlastně maximálně nepřirozený. Nevidím z tohoto životního dilematu východisko. Škoda že mám všechny nože tak neskutečně tupý...
P.S. Ten text je trochu nevyvážený. Když člověk kritizuje, měl by i chválit (pokud je co), jinak je ta kritika nefér, a v ochraně přírody jsou lidi, lokality a počiny, které si takovou pochvalu určitě zaslouží. Další nevyváženost kritiky vidím v tom, že když už teda člověk kritizuje, měl by každý výpad náležitě podložit - když třeba ochranu přírody obviňuju ze zeleného diktátu, úplně to volá po argumentech. Tady nutno dodat, že spousta věcí, o kterých tady píšu, je jenom věcí aktuálního pocitu a rozpoložení mojí maličkosti a jsou spíš podmětem k potenciální diskusi než nějakými hotovými tvrzeními. Proto je taky píšu sem (kde si je nikdo nepřečte) a nikam jinam. Amen.
Nejdřív k tomu semináři - téma i přednášející přitažliví (Komárek, Librová, Stibral a další), diskuse trochu nedemokratická (přednostně se mají ptát studenti doktorandi Mendlovy lesárny, z jejichž projektu byla diskuse financovaná... no jo, jenže lesáci se moc neptali, naopak nutkavou potřebu ptát se jsem měl já, není divu že jsem pak byl taktně ignorován), pro mě zároveň první zkušenost s povídáním o tématu, na které jsem zvyklý koukat z biologického hlediska, s lidmi, kteří biologií a ekologií moc nenačichli (což nemyslím v pejorativním slova smyslu, já zase nenačichl etikou, sociologií a psychologií). Od příspěvku paní prof. Librové jsem začal intenzivně přemýšlet nad otázkou, proč dneska, když se člověk zeptá "Jak by měl vypadat podle vás hezký les?", většina lidí (což nemám potvrzené, ale mám ten pocit) odpoví něco ve smyslu "prales, přirozený les, divočina" - prostě rozhodně ne opelichaný smrčák se stromky vysázenými v řadách. Co mě na tom štve je nejspíš to, že si pod pojmem pěkný les v podstatě představím to samé - ale proč vlastně? To je taky otázka, na kterou jsem se ptal v panelové diskusi - na jakém (historickém, estetickém, psychologickém nebo jiném) základě je vlastně založená naše představa hezkého lesa jako divočiny? Slečna hovořící slovensky mě nepřímo obvinila, že nemůže pochopit, jak člověk s biologickým vzděláním (které jsem tam někde nešťastně zmínil) může nechápat, že pěkný les je přece takový, kde všechno funguje, kde jsou zachovány všechny ekologické funkce a procesy a kde každé zvíře a rostlina najdou své útočiště (simultánně přeloženo do češtiny). Nahrála mi tak vlastně přesně na to, co si myslím a co mě štve, totiž - že moje představa krásných lesů je spojená s představou "správných" neboli funkčních, divokých, "přirozených" lesů a že to vše je nejspíš výsledek intenzivní informační masáže, kterou prodělávám dobře desítku let a která by se dala nejspíš shrnout do pojmu "ekologická výchova". Co jsem ale chtěl bylo dopídit se, jestli pod slupkou vzdělání není ten pravý důvod vedoucí k téhle představě někde jinde, třeba v historii, nebo jestli snad není zakódován přímo v přirozenosti člověka... tak trochu mi na to odpověděl Karel Stibral, který tuhle představu označil za v podstatě odvozenou od romantizmu. Jenže kde vlastně tuhle představu vzali romantici? V obraze reálné krajiny asi těžko - od vrcholného středověku se v intenzivně využívaném prostoru české kotliny té opravdické divočiny (ve smyslu lesa neovlivněného člověkem) vyskytovalo poskrovnu, a pokud vezmeme v úvahu fakt, že úplně největšího odlesnění bylo dosaženo kolem roku 1700, romantici mohli těžko zažít divočinu u nás. Stibral namítl, že romantici hodně cestovali, a tak si možná představu divočiny přivezli odjinud. To by znamenalo, že ta představa je prakticky import - z krajin s jinou historií využití, možná i s jinými přírodními poměry (tropy?), nebo třeba z pohraničních hor, které v té době ještě nebyly tak osídlené a vybízely k toulání. Možná se to má tak, že představa toho co je "krásné" prostě odráží to, co je exotické a co u nás nemáme nebo máme, ale musí se za tím jít hodně daleko a je to obestřeno tajemnem...
Jenže - přirozený les se zachovalými ekologickými funkcemi a procesy (kde si každé zvířátko a rostlinka najdou své útočiště) je věc krásná, ale v naší krajině v minulosti, v současnosti a nejspíš i v budoucnosti dost nepravděpodobná, skoro by se chtělo říct "nepřirozená". Jakou rozlohu má dnes les, který by se dal označit za opravdu přirozený? Podle mě - a vyvraťte mi to - minimální (zapomeňte na všechny ty rezervace, které na cedulích hrdě ohlašují ochranu posledních zbytků přirozené přírody - většina těchto lesů vymezených červenými značkami na stromech má do přirozenosti hodně daleko...). Ve středověku to lepší nebylo, spíš horší, na některých místech našeho malého kráteru (Polabí, jižní Morava) takový les neexistoval, alespoň v tomhle interglaciálu, pravděpodobně nikdy. Na jakém základě tedy stojí obecná představa, že správně by tady měl být přirozený les a správný "ochránce přírody" by měl bojovat o to, aby to tak bylo? Proč se nespokojit s lesem, tak jak ho vidíme dneska - sice antropogenním derivátem, ale marná sláva, jediným co si vlastně můžeme reálně přát...? Spokojit se s tím, že budou rezervace, kde si pro potěchu budeme "pěstovat divočinu", a na zbytku území budou produkční kultury... nakonec i kulturní les může při správné péči vypadat "hezky". Trochu mě v té souvislosti mrzí současná masová antipatie k lesákům coby lobistům kterým jde jenom o peníze, o "produkční" funkci lesa - takových je nejspíš spousta, stejně tak je ale spousta těch, kterým jde opravdu o les a kteří mu rozumí, nakonec možná líp než kdejaký fytocenolog, který to o sobě prohlašuje. Přijde mi, že tahle antipatie tak trochu souvisí i s představou lesníka, který kdysi (mizera) přišel (z Němec), vykácel naše původní (krásné, divoké a přirozené) lesy a na jejich místě (kvůli prachům přece!) začal sázet produkční smrčáky. Jak by se vám líbila jiná pohádka, o tom, že lesnictví u nás začínalo v době, kdy odlesnění sídelní krajiny dosáhlo vrcholu, kdy byla nouze o dřevo, lesy buď nebyly vůbec nebo měly podobu otevřené, vypasené a vyhrabané lesostepi, a lesníci se svým zalesňováním přinášeli spásu a východisko z nouze? Tahle verze má k realitě podstatně blíž...
Ještě jedna věc, která s tím tak nějak souvisí. Definitivně (a vlastně už docela dávno) jsem se rozloučil s označením sebe sama coby "ochránce přírody". Když jsem se ptal Hany Librové na to, kdo je vlastně "ochránce přírody", řekla něco ve smyslu "no my všichni, co se tou přírodou tak nějak zabýváme" - takže vzhledem k tomu že jsem botanik a přírodou se zabývám (řekl bych přímo hmatatelně), měl bych být automaticky ochránce přírody. Nejsem. (Když jsem to prohlásil, totiž že se napříč svému biologickému vzdělání - ach ano, tady byla ta má nešťastná zmínka o mém biologickém vzdělání - necítím jako ochránce přírody, bylo to okomentováno slovy že tím nejsem in, tohle frčelo před pěti lety...). Jako ochránce přírody se necítím z několika důvodů. Nejlacinějším z nich je současná situace ve státní ochraně přírody u nás (lidi a politika) a dogmata (sycená "vědeckými studiemi"), které hrají v ochraně pořád důležitou roli (o dogmatech v ochraně přírody by se dala napsat celá kniha, naštěstí už se o nich začíná mluvit i veřejně). Druhá věc je, že vlastně nevím, jakou přírodu mám chránit. Závidím všem, kteří v tom mají tak jasno! (slečně s útočištěm pro všechna zvířátka a rostlinky dvojnásob). Jasně že mě štve, že se staví supermarkety a dálnice, taky mám pořád ještě někde zakořeněnou takovou tu představu, že krásná krajina by měla vypadat jako z obrázku Josefa Lady, chaloupka s jablůňkou, mez s kozičkou, rozcestí s křížkem, pole louky háj a sem tam nějaká divočina v podobě lesa za humny, aby se bylo čeho bát. Jenže - co tohle má společného s ochranou přírody? Minulá i současná krajina je, marná sláva, lidský produkt, a jako taková reaguje na změnu životního stylu a filozofie člověka - z tohoto pohledu dneska nemá stará krajina naději na přežití. Její poslední relikty se dají jakž takž konzervovat, což vlastně dělá z velké míry právě ta dnešní ochrana přírody (třeba kosí louky, aby nezarostly, protože kdo by je jinak kosil?), v horším případě (okrašlovací spolky) se dají ještě trochu vylepšit. Nic proti tomu - možná je ale na čase začít nazývat věci pravými jmény...
Co si takhle konečně přestat lhát, že přírodu chráníme pro její přirozenost, stabilitu, diverzitu a kdesi cosi, a hromadně si připustit, že prostě chráníme to co se nám líbí a čeho je málo - protože vidíme, že když pro to něco neuděláme, časem to zmizí úplně. Ty termíny jako biodiverzita a přirozenost... co takhle třeba úplně vypustit slovo "přirozený" a "přirozenost" z ochrany přírody? To slovo má silný emoční náboj, a přitom mi přijde že v kontextu s jakým s ním zacházíme nemá opodstatnění, skoro bych řekl že ho prachsprostě zneužíváme ("přirozené porosty tohoto lesa je třeba chránit, aby se zachovala jeho přirozená funkce" - ta věta zní sofistikovaně, ale rozebráno slovo od slova v podstatě nemá smysl... co vlastně říká?). Přirození si představím, ale představit si přirozenost...
Že chráníme přírodu na základě vědeckých poznatků? Způsob, jakým někdy ochrana přírody pracuje s vědeckými studiemi (a jakým jsou některé "vědecké studie" generovány poplatně k užitku "ochrany přírody") občas hraničí s vědomou lží, překrucováním faktu, nebo prostě jenom zamlčením toho, že to může být i jinak. Věta "na základě vědeckých poznatků" je zrádná, vždycky - vědeckých poznatků je spousta a často jdou proti sobě, je jenom na nás, co si z bohaté nabídky vybereme a o čem taktně pomlčíme. Ty tzv. "vědecké poznatky" nám pomáhají k tomu, aby jsme věděli, jak tu ochranu vlastně dělat (když louku poseču, tak je hezká, když pohnojím, tak hnusná) - úplně stejně jako když zaměstnáte vědce aby zjistily, jak udělat jogurt tak, aby se v ledničce nekazil tak rychle. Věda nám může odpovědět na otázku "jak přírodu chránit", aby byla hezká. Nemyslím si ale, že může vyřešit otázku "proč ji chránit" - to si musíme vyřešit sami, a vědu do toho netahejme.
Mám pocit, že ochrana přírody u nás má tak trochu rysy náboženství - ať už proto, že je založená na celé řadě těžko dokazatelných nebo vyvratitelných dogmat, nebo proto, že se vzpírá kritické a racionální diskusi. Diskuse týkající se ochrany přírody jsou skoro vždycky naplněny především emocemi, pak dlouho nic a až potom pádnými argumenty. Těžko tomu může být jinak - když chcete něco chránit, nemůže vám to být putna, emoce jsou tady na místě. Ochrana přírody a "ochránci přírody" by se ale měly přestat považovat za privilegovanou skupinu, která má vždycky pravdu, už jenom z principu. Diskuse o ochraně přírody má často taky dost bipolární charakter - kdo přírodu chrání je klaďas (osvícený ekolog), kdo ji nechrání a nějak ji chce ohrozit je automaticky záporňák (kapitalista ničitel a znečišťovatel). Co když je to ale trochu jinak - co když argumenty ochrany přírody stojí často na vodě a některé kroky jejích úředníků hraničí se zeleným diktátem?
Napadá mě v tomhle ohledu třeba projekt Natura 2000 - jeden ze základních pilířů současných rozhodnutí ochrany přírody; přitom v některých regionech je jeho kvalita katastrofální, a to vinou jak špatných mapovatelů, tak laxních nebo neschopných koordinátorů (byl to fajn džob, sám jsem taky čtyři roky mapoval). Nebo projekty týkající se ÚSESů, Územních systémů ekologické stability. To že se ÚSESy mapují dodnes (a v jejich zadávání a vypracovávání se utopí balíky peněz) považuju za dokonalou ironii - podle mého názoru jsou z hlediska ochrany přírody k ničemu, a i pokud by k něčemu mohly být, jejich mizerná kvalita to nedovolí. I samotné personální obsazení státního aparátu ochrany přírody je parodie, hlavně lidi na vedoucích místech - ale o tom ví každý své. Našly by se taky desítky odstrašujících ukázek, co dokázala intenzivní činnost (resp. nečinnost) ochrany přírody na lokalitách, které se jí podařilo "zachránit" před vlivem člověka (ze slaniska vysoká rákosina, z podmáčené orchideové louky perspektivní olšinka, ze stepi mozaika třtiny a křoví). Obecně se tvrdí, že za to může nedostatek peněz (což se nakonec obecně tvrdí skoro o všem). Není to ale spíš chyba v koncepci, ve vlastní konzervační filozofii ochrany přírody? Na co chránit něco, co ochrana stejně zničí? Ochrana přírody, která nějaké území "zakonzervuje" (aby tím chránila přirozené procesy aneb sukcesi k bučině), způsobuje jenom další utlumení lidské činnosti v krajině, která sama z lidské činnosti vznikla a na lidské činnosti je závislá. Občas si říkám, jestli by se některá místa neměla před "ochranou přírody" spíš chránit... (V tomhle směru třeba nemám jasno, jestli bych vlastně chtěl, aby se z Boletic stalo chráněné území. Jasně že tam nechcu sjezdovku, ani ne proto, že to bude zásah do "přirozeného rázu krajiny" (další fráze, existuje vůbec něco takového? Tenhle barák do přirozeného rázu krajiny zapadá, ale tenhle ne! Aaa, děkuju, to nemuselo být, no teď už zapadl jako ulitý...), hlavně proto, že se mi to tam líbí tak jak to tam je - opuštěná krajina bez lidí, kam se dá při troše štěstí na chvilku proniknout a ztratit. Co se ale stane, když se území ujme mašinérie ochrany přírody? Na(ne)štěstí si při současné politické situaci - a v jižních Čechách zvlášť - nemá cenu nad tím lámat hlavu.)
Tak co s tím? Chtěl bych tady taky mít tu pěknou krajinu a přirozené lesy. Zároveň vím, že paradoxně takový stav je vlastně maximálně nepřirozený. Nevidím z tohoto životního dilematu východisko. Škoda že mám všechny nože tak neskutečně tupý...
P.S. Ten text je trochu nevyvážený. Když člověk kritizuje, měl by i chválit (pokud je co), jinak je ta kritika nefér, a v ochraně přírody jsou lidi, lokality a počiny, které si takovou pochvalu určitě zaslouží. Další nevyváženost kritiky vidím v tom, že když už teda člověk kritizuje, měl by každý výpad náležitě podložit - když třeba ochranu přírody obviňuju ze zeleného diktátu, úplně to volá po argumentech. Tady nutno dodat, že spousta věcí, o kterých tady píšu, je jenom věcí aktuálního pocitu a rozpoložení mojí maličkosti a jsou spíš podmětem k potenciální diskusi než nějakými hotovými tvrzeními. Proto je taky píšu sem (kde si je nikdo nepřečte) a nikam jinam. Amen.
7/23/05
Temporálie
Píše o nich Hana Librová ve své knize Vlažní a váhaví. Temporálie. Příjemné zbytečnosti, neužitečné činnosti které v duši zanechávají neformulovatelnou, ale důležitou stopu. Těžko to slovo vlastně přeložit, možná to ani nejde a možná to ani není třeba. Ležet na mezi, chodit se psem, jezdit na kole nikam, listovat v nějaké knize jen tak, číst básničky, psát si deník, vystřihovat články z novin, koukat na hvězdy, koukat do blba - to jsou podle mě temporálie. Vlažní a váhaví je fajn kniha, která rozhodně stojí za přečtení - sympaticky skeptický, pragmatický a zároveň optimistický a humorný pohled na "zelené" myšlení, pojmy jako dobrovolná skromnost, ekologický luxus, konzumerismus, devět dimenzí jednoduchosti. Kapitola o temporáliích se mi přesně trefila do momentálního mentálního rozpoložení - prázdniny, pohoda, a přesto nejsem schopný vypnout a užívat si. Typický byl v tomhle minulý týden strávený doma u rodičů - sobota, počítač a povinnosti práce daleko, ideální příležitost zalézt si s knížkou do nory nebo vypadnout někam ven... ne, celou sobotu jsem strávil nervózní jak pes, pobíháním po malém bytě přeplněném velkými maličkostmi a štěkáním na všechny strany s pocitem, že mi někde něco utíká, snad práce či co, prostě jsem ve špatný čas na špatném místě. Uklidnilo mě až posečení kousku odkvetlého trávníku na babiččině zahradě. Rozhodl jsem se. Zkusím se naučit pěstovat temporálie. Začal jsem hned včera. Vstal jsem jako vždycky, ale místo rychlého ranního kafe a úprku do laborky s dvěma koblihy v ruce jsem si uvařil kotel čaje, udělal si dobrou snídani, skočil si do pekařství pro koblížky, poslechl ranní zprávy, snědl koblížky, uvařil si kafe, přečetl kapitolu o baroku z Krajiny a revoluce, vypil kafe, vyměnil těsnící gumičku v benzínovém vařiči, dal vyprat prádlo a schválně nastavil místo quick programu program standardní, který trvá přes dvě hodiny (pračka taky vyznává temporálie, údajně je to účel, prodloužení doby praní dokáže ušetřit až dvě třetiny množství vody). Plynule jsem přešel k vaření oběda, brambory jsem uvařil nasporo a fish-fingers jsem poprvé v životě nepřipálil. Při obědě jsem koukal na dokument o žížalách, který spolukomentoval Ivan Mládek a zpíval k tomu o tom, jak žížaly hlínu papají a pak ji kakají. Pak jsem se šel natáhnout. Po dobrém jídle si má jít člověk lehnout a po špatném už nevstávat. Vstal jsem ve tři, šel do města, shlédl vystoupení ukrajinského folklórního souboru na budějovickém náměstí a koupil si zmrzlinu a Divišovu sbírku Mé oči musely vidět. Pak jsem teprve došel do práce. Pěšky - za tuhle temporální vymoženost nemůžu, ukradli mi před týdnem kolo. Den plný temporálií, balzám na duši. Pravda, neprovozovatelné každý den, to by se další zápis v notesu jmenoval stejně jako Šimkovo-Grossmannova povídka Jak jsem se stal nezaměstnaný. Ale jednou za čas... Nechám vyklepat kosu a najdu opuštěnou louku, kterou nikdo nekosí. Ze tvaru kosy sálá dávnověk, každý pohyb odkrajuje zelenisko jak máslo, štráfek po štráfku vrací zarostlou a opuštěnou krajinu o vteřinu zpět do její barokní minulosti. Duše se chvěje pokorou a úpí blahem.
Byli jsme v Malé Vrbce na slavnostech zahájení kosení bělokarpatských luk. Novinářka, která nás z nějakého důvodu považovala za odborníky, chtěla vědět, jestli je rozdíl v tom, když se louka kosí kosou nebo třeba traktorovou sekačkou, jestli se to na té louce projeví. V tom okamžiku jsme na nic nepřišli, tak jsme tak nějak vysvětlovali, že hlavní rozdíl je mezi kosit a nekosit než mezi kosit kosou a sekat sekačkou. Od té doby mi to vrtalo hlavou - je v tom vlastně rozdíl? O jednom rozdílu jsem se dočetl - rozdílu pro obojživelníky a obratlovce, kteří na louce žijí, a kteří před kosou stihnou utéct, ale sekačka je dohoní. Teď jsem zase o něco moudřejší. Kosení kosou - to jsou temporálie.
Byli jsme v Malé Vrbce na slavnostech zahájení kosení bělokarpatských luk. Novinářka, která nás z nějakého důvodu považovala za odborníky, chtěla vědět, jestli je rozdíl v tom, když se louka kosí kosou nebo třeba traktorovou sekačkou, jestli se to na té louce projeví. V tom okamžiku jsme na nic nepřišli, tak jsme tak nějak vysvětlovali, že hlavní rozdíl je mezi kosit a nekosit než mezi kosit kosou a sekat sekačkou. Od té doby mi to vrtalo hlavou - je v tom vlastně rozdíl? O jednom rozdílu jsem se dočetl - rozdílu pro obojživelníky a obratlovce, kteří na louce žijí, a kteří před kosou stihnou utéct, ale sekačka je dohoní. Teď jsem zase o něco moudřejší. Kosení kosou - to jsou temporálie.
Subscribe to:
Posts (Atom)