Reportáž z Taiwanu

Už jsem skoro usnul, když se ozvalo mírné zadunění a všechno se zachvělo. Na šalinu je už trochu pozdě, proletí mi hlavou, protože pocit je to hodně podobný tomu, který prožívám pravidelně ve svém brněnském podnájmu. Chvění je ale delší než obvykle, kdepak šalina… Zemětřesení. Než stihnu začít přemýšlet, co mám vlastně dělat, je to pryč. O týden později se to opakuje znovu, pro změnu ale spím ve dvanáctém patře úzkého činžáku a skoro minutu si připadám jak na houpačce. Marná sláva, Taiwan nezapře to, že leží na rozhranní asijské a pacifické litosférické desky, kousek od zemětřesením proslulého Japonska. Dalo by se ale říct, že lidé jsou tady na zemětřesení zvyklí, pokud se tedy dá zvyknout na to, že se vám občas a nepředvídatelně začne třást země pod nohama a sem tam na někoho něco spadne. Když Portugalci v roce 1544 Taiwan objevili, nazvali ho Ilha Formosa – Krásný ostrov. Zlí jazykové praví, že je to jenom proto, že tenkrát na ostrově nepřistáli a jenom ho míjeli zdálky. Číňané ho naopak odpradávna popisovali jako peklo na zemi, zemi bez návratu, s nevypočitatelným počasím, jedovatými hady a otrávenou vodou. Když si člověk k častým zemětřesením přidá ještě několik tajfunů, které každoročně ostrov zasáhnou, dusná letní vedra a těžko dostupnou horskou divočinu, nezbude mu než se přiklonit k čínskému pohledu na věc.

Před čtyřmi roky jsem vůbec netušil, kde Taiwan leží - tuhle kapitolu zeměpisu jsem asi prospal. Postupně jsem zjišťoval, že nejsem sám – slečna ve žluté cestovní kanceláři mi sice správně prodala letenku do Taipei, k ní mi ale vyřídila pojištění do Thajska. Takže pro všechny nevědoucí: Taiwan je ostrov o velikosti zhruba poloviny České republiky, leží asi 150 km východně od pobřeží kontinentální Číny a údajně má tvar sladké brambory. Pokud jste, stejně jako já, sladkou bramboru nikdy před tím neviděli, jeho tvar údajně také připomíná tvar tabákového listu. A pokud jste neviděli ani tabákový list, mě osobně tvarem připomíná buchanku pod binokulárem. Dvacet milionů obyvatel, hlavní město Taipei, nejvyšší hora skoro čtyři tisíce metrů, subtropické klima ovlivňované v létě tajfuny a v různých částech roku monzuny. Taiwan se oficiálně jmenuje Čínská republika a prakticky jde o zemi nezávislou a demokratickou, která má ale tu smůlu, že ji komunistická Čína považuje za svou momentálně trucující provincii. Zbytek světa se k tomuto problému staví pragmaticky - kontinentální Čína je přece jen větší obchodní partner než maličký Taiwan, takže samostatnost ostrova uznává všeho všudy 23 států světa (z Evropy jenom Vatikán). Českou republiku ale Taiwanci považují za nadprůměrně přátelskou, za což asi částečně může Václav Havel, který se v roce 1995 na půdě OSN přimlouval za znovupřijetí Taiwanu do této organizace. Taiwanci také z nějakého důvodu doslova milují Prahu. Pokud na Taiwanu řeknete, že jste z České republiky, lidé moc netuší, kde to je. Jakmile ale řeknete „Praha“, všichni už vědí a buď tam už byli, nebo se tam příští rok s celou rodinou chystají.

Hory

Pokud si chcete udělat obrázek, jak vypadá osídlení Taiwanu, je potřeba k údaji o rozloze (polovina ČR) a počtu obyvatel (dvojnásobek ČR) přidat ještě třetí údaj – totiž že téměř dvě třetiny ostrova tvoří řídce osídlené nebo prakticky nepřístupné hory. Většina populace je tím pádem namačkaná v pásu aglomerací, který se táhne od severu k jihu podél západního pobřeží ostrova. V horách najdete sem tam nějakou vesničku, ve které většinou žijí potomci původních obyvatel, kteří jsou, na rozdíl od v nížinách převládající čínské populace, snědí Polynésané s velkýma tmavýma očima. Ještě hlouběji do hor vedou už jenom úzké klikaté silničky, dost často kvůli sesuvům nesjízdné. Pokud máte auto, je všechno snazší, pokud tedy nemáte půjčenou nízkou Toyotu Corrollu tak jako my, se kterou každou chvíli dřete spodkem. No a pokud auto nemáte, musíte se prostě spolehnout na stopa, přičemž není problém že by vás nikdo nevzal, ale spíš že tam nic nejede.

Naše studovaná oblast leží ve střední části ostrova, blízko dvacáté čtvrté rovnoběžky. Dostat se tam z Taipei znamená řídit tři hodiny po dálnici na západním pobřeží, a pak odbočit na silnici, která vede skrz hory napříč ostrovem. Pokud máte silný žaludek na nekonečné zatáčky a strmé svahy, můžete po ní přejet ze západního pobřeží na východní, což mimo jiné obnáší vystoupat během nějakých sedmi hodin od moře do výšky téměř 3500 metrů a zase zpět. Na východním pobřeží vás za odměnu čeká průjezd úzkým a téměř kilometr hlubokým vápencovým kaňonem Národního parku Taroko, který vážně stojí za to. My ale v nějakých 1500 metrech odbočujeme na malou prašnou silničku, která se klikatí kolem přehradní nádrže až do zastrčené rekreační oblasti Ao-Wanda. Odsuď už se musí pěšky dál proti toku řeky Wanda do jejího horního údolí. Wanda znamená v překladu „rozbahněná řeka“, a na první pohled je jasné proč. Ještě před třemi roky vedl z rekreační oblasti na začátek horského treku lanový mostek, natažený nějakých deset metrů nad řekou. Nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl na fotkách z internetu – my tam totiž poprvé dorazili asi dva týdny po tajfunu, který tuto oblast silně zasáhl. Výsledkem bylo mimo jiné přes deset metů čerstvě nahromaděných sedimentů, které pohřbily most i s hrází nedaleké přehrady. Nezbývá nám tedy než brodit. Na konci září je ještě vody po pás, s blížící se zimou a obdobím sucha je ale vody čím dál míň, takže v prosinci už člověk nemusí ani do trenek. Dál se pokračuje po dřevěných schůdcích vedoucích do prudkého svahu, minete opuštěné toalety, naučné cedule a altánek k romantickému posezení. Pokud víte kde hledat, najdete zarostlou cestu s cedulí Zákaz vstupu a obrázkem jedovatého hada. Dál už pokračují jenom skupinky horolezců, protože za tři dny chůze se dá napojit na trek, vedoucí ve výšce přes 3.000 metrů po hřbetě centrálního masivu. A taky skupinky lovců, veskrze domorodců, kteří si k živobytí přivydělávají občasným lovem všeho, co se v lese šustne.

Lov je samozřejmě nelegální, ale úplně stejně samozřejmě patří i k původní aboriginské kultuře a není úplně jednoduché udělat si na něj jasný názor. Pravdou je, že na konci sezóny 2008, možná i v důsledku začínající hospodářské krize, bylo v lesích pořádně rušno, v noci se často pro samou střelbu nedalo spát. Když lovce potkáte ve dne, má mačetu a nůši na zádech. V noci vytáhne halogenovou čelovku, napájenou z autobaterie na zádech, a úzkým kuželem světla systematicky pročesává les kolem. Hledá oči zvířat, které se nechají ostrým světlem úplně paralyzovat, takže pak jenom sedí, civí a čekají na ránu z brokovnice. Tady někde začíná ten rozpor mezi tím, jak na lovce vlastně koukat. Ano, lov byl součástí jejich kultury tisíce let. Jenže přístup dnešních lovců se posouvá už někam úplně jinam – dřív lovci věděli, kolik zvířat můžou v lese nalovit, aby se uchovala rovnováha a aby se měli kam vracet oni i jejich synové. Dnešní technologie ale došla tak daleko, že na konci sezóny v lese nezbude doslova ani živáčka. Při naší poslední loňské výpravě jsme dokonce narazili na lovce, kteří šli po stopách medvěda. Za ulovení hrozí žalář, jenže – za jednu medvědí tlapu by dostali na černém trhu v přepočtu statisíce korun, a zajistili by tak rodinu na několik let dopředu. Kolik ochranářského cítění by měl člověk požadovat od někoho, kdo byl vychováván v tradiční lovecké kultuře domorodých kmenů a který dnes má na vybranou mezi dojížděním do města za podřadnou prací, nelegálním lovem nebo hledáním útěchy na dně flašky s destilátem z čiroku?

Celá studovaná oblast leží v nadmořské výšce mezi 1500 a 2500 metrů nad mořem, ve které se na Taiwanu vyskytují horské mlžné lesy. A nám jde o to zjistit, jaký vliv má frekvence mlhy na druhové složení vegetace v těchto lesích. Ukazuje se totiž, že mlžné lesy (a nejen na Taiwanu) mají nejen velké druhové bohatství rostlin, ale i vysoké zastoupení endemických druhů. Díky globálnímu oteplování ale mlhy v mlžných lesích ubývá, a otázkou je, co se vlastně s těmi druhy bude dít. Naše oblast leží západně od centrálního masivu, který se táhne od severu k jihu přes skoro celý ostrov a vytváří výrazný předěl mezi vlhkou východní částí ostrova, výrazně ovlivňovanou monzuny a tajfuny, a západní částí, ve které je na podzim a v zimě období sucha. V té době sem proniká vzdušná vlhkost jenom jedním horským sedlem a vytváří se zde tak poměrně výrazný mlžný gradient. My pak podél tohoto gradientu v nadmořské výšce přesně 2000 metrů studujeme vegetaci, instalujeme vlhkostní čidla, odebíráme půdní vzorky a děláme vůbec ledasco. Oblastí v minulosti procházela japonská stezka, kterou používali japonští vojáci za okupace ke kontrole horských domorodých kmenů. Stejnou stezku používali později i lesníci, a kde to šlo, vysazovali kultury cypřišků a kryptomérií japonských. Najít lesy s nedotknutou vegetací znamená vylézt tam, kam nevede žádná cesta. Neocenitelnou pomocí jsou tady lovecké stezky, na které člověk občas v lese narazí. Lovci se kolem sebe při chůzi neustále ohánějí mačetou, a při troše cviku se dá jejich cesta dobře sledovat. Zároveň jsou jediní, kdo oblast dokonale znají, a jejich stezky tak představují nejlepší variantu ze všech možností, kudy se dá lesem projít. Několikrát se nám už podařilo v lesích zoufale zabloudit, a když jsme pak konečně narazili na zářez mačety ve stromě nebo useknutou větev, neskutečně jsme si oddechli. Taiwanské hory jsou ale díky kombinaci specifické geologie, nárazovým srážkám v průběhu tajfunů a častým zemětřesením dost dynamické, a každou chvíli se tak někde objeví větší či menší sesuvy půdy. Často se pak stane, že cesta lesem, kterou jste loni pracně našli, je najednou fuč i s tím lesem.

Spíme buď pod plachtou, nebo v některé ze zastrčených loveckých chajdek, které se v oblasti občas najdou. Jde v podstatě o různě komfortní přístřešek zbudovaný z několika kmenů a potažený igelitovou plachtou. Našli jsme jeden, který vypadá jako čerstvě opuštěný, nebo aspoň minimálně využívaný. Před chajdou roste několik velkých taro a kolem vchodu je nasázený jeden keř z čeledi lilkovitých, který prý jednak odrazuje zvěř, a jednak si z jeho listů lovci balí cigára. Uvnitř je ohniště a místo na spaní, pytle s různým vybavením, spacáky, karimatky, dokonce i nástěnné hodiny, do kterých jsme předloni dali baterku a vloni ještě šly, i když s pětihodinovým zpožděním. Pod střechou jsme našli dokonce i v plachtě zabalenou pušku a pod stolem velké zavařovačky s naloženým tofu, prostě luxus. Večerní oheň je nutnost, protože je potřeba okolní divočině jasně oznámit, že jsme tady, navíc to z chajdy vypudí potenciální hady a hlodavce. Večeře bývá většinou v taiwanském stylu – rýže nebo nudle, a v ní zavařená nějaká zelenina, kterou táhnem v baťohu, čínské houby, nějaké koření a pokud ještě je, tak nějaké maso. Náš český čundrácký styl vaření, založený na instant polévce od Vitany s chlebem, tomu může jen stěží konkurovat, i když někdy dojde i na něj. Chleba v našem smyslu ale na Taiwanu nemají, což je snad jediná věc, která mi opravdu chybí – marná sláva, dát si na svačinu krajíc chleba se sýrem je přece jenom něco jiného než žvýkat sladké krekry se sušeným masem nebo narychlo na prudkém svahu vařit nudle. Než jdeme spát, musíme ještě založit nasbírané kytky do novin, dopsat záznamy k jednotlivým plochám, zazálohovat klimatická data stažená přes den z vlhkostních senzorů a nachystat vercajk na další den. Pokud ještě máme, popíjíme gauleang, silný destilát z čiroku. Bývá většinou dost odporný a člověk při tom nesmí myslet na naši slivovici. Desinfekce je ale desinfekce.

Ještě k té zvířeně. Výhodou horského mlžného lesa v porovnání s tím subtropickým nížinným je, že v něm prakticky nepotkáte jedovaté hady ani pavouky. Z velkých zvířat nejčastěji narazíte na létající veverky a různé ptactvo, občas na partu divočáků a vzácně se korunama stromů prožene skupinka makaků nebo vás ze skály pozoruje kamzík. Z malých potvor občas chytnete klíště, které je v porovnání s tím naším obří a jeho kousnutí bolí jak čert, a někdy vám pije krev malá pijavice. Jednou se nám podařilo utábořit v místě, kde zřejmě před tím nocovali kamzíci, protože nás do rána pokousalo cosi, čemu prý domorodci říkají kamzičí blechy – desítky krvavých pupínků pak neskutečně svědily další dva týdny. Na co si ale člověk musí dát opravdový pozor jsou killer bees, zabijáčtí sršni. Ty větší mají tak pět centimetrů, a když kolem vás proletí, získají si značný respekt. Na podzim hledají místo k přezimování, většinou v okolí sesuvů půdy, ve kterých si budují hnízda pod zemí. Jedno takové bylo přímo na hlavním treku do našich hor, a několik lidí na to zle doplatilo. Štípnutí způsobuje v horším případě dočasné ochrnutí a v úplně nejhorším smrt udušením; pomáhá na ně prý rychlé přiložení kořene taro, pokud teda víte, kde ho honem najít. Domorodci jejich hnízda naopak vyhledávají a loví je – jejich těla naložená v gauleangu platí jako výborná tradiční medicína, jejíž účinky se shrnují jako good for man, dobrý pro chlapy. Zkoušel jsem to a evidentně to funguje – stály mi pak hrůzou i ty vlasy, které už dávno nemám.

Taipei

Donedávna byla Taipei po Tokiu nejhustěji obydlené město na světě. Fakt, že už žebříček v hustotě obyvatel nevede, je sice částečně způsoben zahušťováním jiných, hlavně čínských a indických velkoměst, ale také šikovným tahem místní samosprávy, která nově do výměry města počítá i přilehlé neobydlené sopečné pohoří Yamingshan, a tím se podle tabulkového průměru obyvatelstvo naředilo. V praxi ale ne. Bydlíme ve čtvrti Jong-He v malém domku, který máme na tři měsíce pronajatý. Je to taková vertikální nudle – základy o výměře jen o něco větší než jakou má moje brněnská garsonka, zato ale vytažené do čtyř pater a terasy na střeše, to vše propojené uzoučkým schodištěm. Původně tu stály malé domky, které dostávali vojáci Čankajškovi armády, a které postupně a neorganizovaně narůstaly do výšky. I když bydlíme ve vlastním domě, v podstatě bydlíme všichni dohromady, protože domy nemají prakticky žádnou zvukovou izolaci. Ráno mě pravidelně budí něčí zvracení, i když se mě za celou dobu nedaří zjistit, z které strany se to ozývá, možná pokaždé z jiné. Libo-li snídani? Stačí v papučích sednout na motorku a máte bohatý výběr toho, co si dát, pokud si o to tedy umíte říct nebo se aspoň nestydíte na to ukázat. Oblíbil jsem si jeden snídaňový obchůdek kousek odsuď, už mě tam znají a vaří výborně, postupně jsem se propracoval k tomu, že si snídani objednám i bez taháku s výslovností. S obědem nebo večeří je to ale horší, možností je sice spousta, ale pravděpodobnost, že bez znalosti čínštiny dostanete to, co chcete, je docela nízká. Když už musím jíst sám, zkouším najít restauraci, kde si jídlo sám naberu do misky a pak jenom zaplatím. A na večeři občas zajdu na nedaleký noční trh – otevírá každý den po šesté večer, a při procházení kolem desítek stánků se vším možným i nemožným se nakonec nacpete k prasknutí i bez čínštiny. Úplně v nejhorším zajdu na roh do Seven-Eleven, non stop obchůdku se vším možným, koupím si rýžový závitek s jogurtem a zbaštím ho na stojáka. Taiwanské jídlo a láska taiwanců k jídlu by si zasloužily celou jednu kapitolu, ale radši slintající čtenáře ušetřím, člověk odkázaný na naši českou hospodskou realitu pak totiž snadno dostane hlubokou depresi.

Co se týče organizované a cílevědomé kulturní turistiky, nejsem na to ten správný typ. Lonely Planet jsem si sice půjčil, ale prakticky neotevřel. Ze začátku jsem se i občas dokopal k tomu, že jsem sedl na metro a zajel se podívat třeba na Čankajškův nebo Sunjetsenův památník, většinu času ve městě ale trávím tak nějak „normálně“, jím, spím, sedím za počítačem, nakupuju, chodím do knihovny nebo plavat a připravuju se duševně i prakticky na další výpravu do hor. Brzo jsem zjistil, že tady čas plyne nějak podstatně rychleji než v Čechách, a tím pádem si sice můžete nakrásně něco naplánovat, ale neměli byste počítat s tím, že to nakonec opravdu stihnete. Možná je to tím, že člověk podstatnou část času ve městě stráví přesunem od někud někam. Můžete jet metrem, které je výborně zorganizované, ale neřeší všechno, protože nevede všude. Můžete jet i autobusem, pokud se vám ale podaří zjistit, kam jede, což není z těch čínských nápisů vždycky úplně jasné. Nebo taxíkem, kterých jezdí všude stovky a které nejsou nějak zvlášť drahé, ale zase – musíte být aspoň trochu schopní řidiči vysvětlit, kam že to chcete. Já jsem nakonec propadl jinému, úplně nejběžnějšímu způsobu cestování – na motorce. Mám ji půjčenou od kamarádovy švagrové, malý automatický skůtr, u kterého stačí jenom přidávat plyn a brzdit. Motorku tady má v podstatě každý, a podle toho to taky na silnících vypadá – pokud se vám podaří uvíznout v jedné ze čtyř dopravních zácp denně, to, že sedíte na motorce, vám stejně moc nepomůže. Taiwanský způsob řízení jakéhokoliv dopravního prostředku má jasná pravidla – snaž se být všude první, nikoho nepouštěj a nedávej nikomu přednost, pokud tedy bezpodmínečně nemusíš. Se svým evropským přístupem jsem ze začátku několikrát málem způsobil dopravní nehodu, když jsem třeba v zácpě pouštěl před sebe někoho, kdo přijížděl z vedlejší silnice – zatímco dotyčný nevěřícně kroutil hlavou, řidiči za mnou mohli zešílet. Člověk se ale přizpůsobí rychle. Vymyslel jsem si na to chování i svou teorii, která neplatí jenom na silnicích, ale i třeba v metru – uctivě ohleduplný způsob, kdy pouštíte pořád někoho před sebe a někomu se vyhýbáte, funguje jenom do určité hustoty provozu. Když ale provoz danou míru překročí, nezbývá než se prostě jenom usilovně pořád někam tlačit. Jinak, mimo silnice, jsou totiž Taiwanci fajn – přijímají vás s tradiční asijskou uctivostí a pohostinností. Pokaždé, když kamarádovi z Taiwanu pomáhám v Česku vyřídit vízum na cizinecké policii, ten kontrast mezi chováním Evropanů k Asiatům a Asiatů k Evropanům mi přijde k pláči. To by ale bylo na dlouhé povídání.

Říká se, že obyvatelé Taipei se poznají podle toho, že i při návštěvě příbuzných na venkově vdechují vzduch do plic jen krátce a mělce. Pokud stojíte v Taipei na autobusové zastávce a před vámi je zacpaná silnice se stovkami čmoudících výfuků, začnete vdechovat vzduch úplně stejně. Co se životních podmínek týče, jsou na tom v Taipei opravdu bledě a většina místních si to taky plně uvědomuje. Nejoblíbenějším taiwanským filmem roku 2008 je Cape no. 7, o mladíkovi, který uteče z Taipei na jih ostrova a tam dělá pošťáka. K oblíbenosti filmu prý přispěla hned první scéna, ve které mladík vyjde ze svého bytu, zakřičí něco nepublikovatelného na adresu Taipei, rozmlátí kytaru o sloup pouličního osvětlení, sedne na motorku a odjede na jih. Přesně tohle je sen tisíců mladých lidí, kteří sem přišli za prací a které velkoměsto doslova semlelo. Jenže – pokud se narodíte na venkově a nechcete pracovat na rýžovém poli, musíte za prací do města, a Taipei tady platí za město měst, stát ve státě. Nezbývá než si pronajmout miniaturní byteček v některém z obřích paneláků, pracovní den strávit kombinací dopravní zácpa – práce – dopravní zácpa a o víkendech a státních svátcích odjet z města pryč. Naše česká každodenní realita nemá do té taiwanské zase tak daleko, jen na Taiwanu jde všechno tak nějak víc do extrémů.

Pokud někdy poletíte na Taiwan, nezůstávejte v Taipei. Získali byste pak dost pokřivený obrázek o tom, jaký Taiwan vlastně je. Kdybych měl říct, co mě na Taiwanu nejvíc fascinuje, asi bych to shrnul (možná i díky svojí profesní deformaci) do slova diverzita. Nejen ta přírodní, ale i ta kulturní a sociální. Taiwan je zemí s tisíci barvami, chutěmi, vůněmi, zvuky, pocity. Člověk z toho má zákonitě při prvním setkání obrovský kulturní šok. Pokud ho ale přečkáte, čeká vás nezapomenutelný zážitek. A po návratu do Česka, země smažených sýrů, pak taky hluboká deprese z naší jednobarevné reality.

(redakčně neupravovaná verze textu, který jsem napsal pro Ekolist)

Ne cizinci a zvířata

Pátek. Dostáváme padáka z bytu, majitel se ho rozhodl prodat. Tušil jsem to předem, takže už ve čtvrtek zběžně probírám internet, co se nám tak rýsuje za budoucnost. V pátek je to jasné, všechno začíná naostro - sice máme podle smlouvy dva měsíce na vystěhování, v praxi to ale znamená, že někdy v pondělí přijde realitka udělat fotky a pak sem začnou vodit klienty.

Mám blbou vlastnost, že když něco dělám, pohltí mě to na 100%, ať je to sebevětší pakárna a ať si nadávám jak chci. Sedím na internetu celej večer a hledám, dělám si seznam odkazů, kde se dá co najít, probírám se nekonečnějma fotkama různejch hajzlíků, kredenců, obýváků s příšernejma gaučema, obývacíma stěnama, v kuchyni nové linoleum, v obýváku plovoucí podlaha, luxusní zařízení, s pračkou, bez pračky, s kabelovou televizí, s internetem, majitelka požaduje 1-2 nájemníky, ne zvířata a cizince, ne děti, ne studenty, ano děti, ne cizince, ano děti a zvířata, ne cizince, cizinci vítání, ale nájem 9500 Kč za měsíc plus inkaso, plocha 40 metrů čtverečních, ale do toho počítají obří sklep a dva balkony, takže ve výsledku je to místnůstka narvaná gaučema a k tomu pidikuchyňka, z bytu je ale krásný výhled a celkově je to klidná lokalita, hned vedle supermarketu Lidl. Je pátek odpoledne, máme první prohlídku - Řečkovice, 1+1, nezařízený, čekáme na makléře realitní agentury, nemám s tím vůbec žádnou zkušenost, nevím jestli tu realitku platíme my nebo majitel toho bytu, ale tuším, že zadarmo to celé nebude, byt nevypadá špatně, respektive vůbec nic v něm není, kromě nelogicky umístěné police vedle koupelny, do které se nejdřív praští makléř, pak já. Situace je jasná - my jsme dva, z toho jeden cizinec, situace se tím komplikuje, makléř s malinou na vizitce nám nic nezakrývá, majitel bytu je podle svých vlastních slov rasista a bude to chtít trochu se přimluvit, deset tisíc na ruku by to ale mělo vyřešit, samozřejmě nikdo nic neslibuje, kdyby jsme na ty peníze chtěli stvrzenku, bude to o daň dražší. Vypoklonkujeme se, ani jednomu z nás se ten byt stejně nelíbí, je v přízemí hned vedle chodníku, jak má člověk větrat aniž by měl jistotu, že někdo nepřijde oknem na kafe, navíc lešení na sousedním bloku dává tušit, že rekonstrukce je blízko, i když v inzerátu bylo už vizionářsky napsáno, že dům je zrekonstruovaný a s plastovými okny. Není. Tak tudy ne. Zkusíme to bez realitky, celej šťastněj najdu inzerát „Kohoutovice bez RK", vypadá to na fajn místo, pronajímá přímo příbuzná majitele, ještě večer se jedeme podívat kde to tak je, je to dost do kopce, přemejšlím jak se člověk nadře jezdit nahoru na kole z práce, ale aspoň zhubnem. Neděle, jedeme se na byt podívat, a všechno je fajn, byt malej, ale útulnej, s pračkou a ledničkou, skříně v obýváku po babičce, ale dají se do nich dát knihy, výhled z okna na město, hned vedle baráku les, obří univerzálová skříň v pokoji bude trochu překážet, ale aspoň bude kam dávat věci, idylka. Plácneme si, jedeme do Tesca koupit nejdražší slivovici na oslavu, na večeři je lepší varianta špaget ze sklenice, slivovice teče proudem, do toho telefon, nezlobte se, musím vás zklamat, ale je to problém, na rovinu, byt pronajímáme na černo, majitel s cizincem v bytě nesouhlasí, potřebujete notářsky ověřenou smlouvu kvůli cizinecké policii, jenže když je to na černo, tak do toho prostě nepůjdem, tak se nezlobte, je to hloupý, dobrou noc. Tak všechno znovu.

Snažím se na to jít sofistikovaně, odhadnout, co může být na černo a co ne, a dohodnem se, že ač neradi, zaplatíme za realitku, snad lidi nebudou pronajímat byt na černo a ještě přes realitku, to dá rozum. Z hledání ideálního bytu v ideální lokalitě, odkud není daleko nikam a kde je přitom klid a dá se zaparkovat a uskladnit kola, se stává hledání majitele, kterej nemá nic proti cizincům a nepronajímá to na černo. Čtvrtek, začíná další tour po kamrdlíkách v Brně. 1+1 u Výstaviště, čekáme na slečnu makléřku, obcházíme dům, je hned vedle bordelu, vysvětluju Woodymu, že červená lucerna čouhající z fasády a nápis Red house, to je prostě tutovka bordel, přijíždí majitelka i slečna makléřka, zároveň přicházejí i další zájemci, byt je dlouhá nůdle s vysokými stropy, rozhodně nevypadá na 47 metrů čtverečních z inzerátu, aha, patří k němu i obří sklep, tak to jo. Byt se mi nelíbí, Woodymu taky ne, vysvětlujeme majitelce situaci, potřebujeme notářsky ověřenou nájemní smlouvu kvůli cizinecké polici, no tak to je problém, samozřejmě že to dělám na černo, kdo by dneska platil daně, do toho bych nešla, proč bych šla tou složitější cestou, když můžu jít jednodušší, řekla to naprosto přesně. Slečna z realitky je trochu překvapená, do telefonu se mi dušovala, že paní majitelka je právnička a že s bytem nebude rozhodně problém, a vida, poklonkujeme se ven, nakonec v nůdli fakt bydlet nechci, slečna makléřka ještě vymýšlí, jakou právní smyčkou by to šlo udělat, aby mohl cizinec bydlet v bytě pronajímaném na černo a nikdo na to nepřišel, ale mě stačí pohled majitelky, která koukla na svou sestru a směrem k Woodymu udělala poznámku ve smyslu „však vidíš že ten není od nás". Tak sem ne. Odpoledne, jih Brna, stojíme venku před barákem v miniparčíku plným psích hoven a čekáme na makléře, barák vypadá příšerně, podle atypických oken je mi hned jasné, o který dům a patro jde, hned vedle rušné křižovatky, zaparkovat tady nejde, soused nahoře má v oknech pověšené deky, to ten náš soused v garsonce na Lesné má taky, obden buší do papundelkového jádra a křičí nereprodukovatelné nadávky, tohle taky nevidím. Makléř je sympaťák, dům je nájemní, správce vypadá jako správnej správce, byt smrdí zatuchlejma kobercema, ale místnosti jsou obří, má to opravdu 47 metrů čtverečních, špajzku, balkón s dvojitýma dveřma, je nově vymalováno, ale jinak je to ruina. Byt je legální, na balkóně se dá sedět a je tam výhled na dvorek, smradlavej koberec v chodbě se dá vyhodit, v místnosti není topení, ale wafky z kuchyně při otevřenejch dveřích by to měly vytopit. Začínám mít pocit, že to není špatný, ale máme ještě bejvák na Lesný, přejezd stíháme tak tak, na místě už na nás čekají dvě různé realitky, nechápu to, ale nějak se tady sešly a teď není asi ani jim úplně jasný, ke komu vlastně patříme, takže do toho jdeme všichni čtyři, první patro, syn s otcem zrovna malujou kuchyň a spárujou linku, všechno tip ťop, je to malý, ale útulný, sklep není, ale to nevadí, tak budem dávat kola na balkon, koberec je novej, gauč se může vyhodit, byt je v osobním vlastnictví a vlastník platí daně, alespoň se dušoval, takže se smlouvou snad nebude problém, ale mám pocit, že majitel se na to moc netváří, makléři mu slíbili pár, jenže ten prej vybouchl a máme akorát tohle, stojíme tam a provinile se usmíváme, no jo, jenom tohle, to jsme my. Tak to prej nebude problém, ale najednou se ukazuje, že vlastně včera tady byli zájemci, kteří se úplně nevyjádřili, takže když nám to nebude vadit, dali by nám vědět zítra, až se zájemci vyjádří, vřele se loučíme, počkáme do zítra, ano ano, děkujeme děkujeme, je mi to jasné, prostě ne, nakonec, když jsem viděl, jak se tatík se synem na nás koukali, měl jsem pocit, jako bych se měl stěhovat do vězení, když jsem otevíral balkón, klika málem odřela čerstvě vymalovanou zeď, tatík po mě hodil pohled, který mluvil za všechno. Volám zpátky na adresu smradlavého koberce na jihu Brna, je to ještě volné, v noci sepisujeme smlouvu, ještě to není na sto procent, ale když se majitel domu vrací, souhlasí a my můžeme slavit, tentokrát teče proudem fernet a medovina, zpětně tu kombinaci moc nedoporučuju. Celkově to byla zkušenost k nezaplacení, je mi z toho všeho mírně na blití, ne jenom z kombinace fernet medovina, spíš ze všech těch majitelů bytů s luxusním zařízením nebo aspoň krásným výhledem a zánovní sedačkou v obýváku, kteří jdou jednodušší cestou a neplatí daně, protože kdo by dneska platil, když neplatí nikdo... Dovezem matraci, starej kuchyňskej stůl od babičky, vyhodíme smradlavej koberec, do obýváku přišroubujem žárovku, otevřem dveře, aby se to vytopilo - a budem bydlet!

'Selfish' HOF response curves

Generally speaking, when searching for most suitable model describing relationship between variables, two types of criteria have to be taken into consideration - criterion of 'goodness' from statistical point of view and criterion if interpretability from ecological point of view. When these criteria go against each other, we have to face the decision: which of them to prefer?

Modeling species response curves (describing shape of species response along particular ecological gradient) represents quite special statistical problem. These curves are usually examined in terms to answer these questions: Where is the optimum of species (if any) along gradient? What is the species tolerance (or width of niche, respectively) along this gradient? And, what's the shape of species response - is it monotonous, symmetric or asymmetric?

Not all modeling strategies are suitable for answering these questions - e.g. most commonly used models - GLM and GAM - gives often quite inappropriate and unrealistic response curves (see Oksanen & Minchin, 2002a). A promising option seems to be Huisman-Olff-Fresco (HOF) models, which were designed specially with respect to flexibly express species response along gradient in ecologically meaningful and interpretable way (Huisman et al., 2003). They constitute a hierarchical set of five models with increasing complexity in terms of number of parameters and shape of resulting response curve (see Fig. 1, taken from Huisman et al., 2003). For fitting these models, Jari Oksanen wrote the program HOF and also developed library 'gravy' for R statistical environment (for more info, see website of Jari Oksanen). The algorithm of the model fitting is in these routines based on maximum likelihood method and selection between models can be done using criterion of deviance or some of more complex criteria (AIC or BIC).

However, flexibility of HOF models goes too far, causing in some cases the fail of ecological interpretability of resulting curves. Problem is with existence of 'sharp shapes', which can be produced by these models (see Fig. 2, comparing response curve of Alchemilla vulgaris along gradient of pH, as drawn by GAM and HOF). HOF model 'V' was selected on the base of the lowest 'AIC' criterion from all HOF models, which means that from statistical point of view is it the most suitable model. However, the species optimum is unrealistically shifted to the extreme position.

More detailed inspection of this problem reveals the reason. Fig. 3 shows cumulative deviances for particular curves; at the end of gradient, HOF 'V' model will have the lowest deviance, which results from the flat section of its cumulative curve in final stage. Its flatness is caused by the ability of response curve to produce fast decline from maximum to zero and to stop further increase of deviance. This sharp shape is enabled by the parametric nature of the models and occurs, when some of the four equation parameters rise to extreme values (over 100 and more). This represents the selfish behavior of HOF response curve - it gives way to lowering of deviance even in cost of unrealistic shift of optimum and losing ecological interpretability.

'Correction for sharp shapes', as introduced in JUICE procedure for species response models

'gravy' package is susceptible to produce these 'sharp shapes' in HOF model 'III' and 'V'. According to my personal communication with Jari Oksanen, this behavior is caused due to improvement of fitting mechanism - fitting of model 'V' starts with symmetric model 'IV' and moves position of optimum in terms of minimizing log-likelihood, and this improvement enables to shift optimum to more extreme position than previous, less effective algorithm published in Oksanen & Minchin (2002b). It means that the older algorithm is far less susceptible to produce 'sharp shapes' and from this point of view seem to me to be more appropriate for fitting of HOF models.

'Correction of sharp shapes', as introduced here, is a simple mechanism removing sharp shapes. 'gravy' package is used for fitting of curve and selection of the best model (based on AIC criterion). If any of the four parameters (a, b, c, d) included in model equation exceeds value 100, curve is regarded to be too sharp. In this case, fitting is processed again using older algorithm for particular model. If even the older algorithm results into sharp curve shape, correction procedures search between other HOF models for the one with nearest higher AIC value and non-sharp shape. It needs to be said, that the way how the correction is done is not too 'pretty' - but works.

This is example, how this correction works. Models calculated from bootstrap selection from original data are included in graphs (black color is for curve based on original data, different colors are used for different models based on bootstrap data). The idea of bootstrapping the data was invented to me by J. Oksanen.

For more information about species response curves in JUICE see http://sci.muni.cz/botany/zeleny/hof.php

References

Huisman, J., Olff, H., Fresco, L.F.M., 1993. A hierarchical set of models for species response analysis. J. Veg. Sci. 4, 37-46.

Oksanen J., Minchin P.R., 2002a. Continuum theory revisited: what shape are species responses along ecological gradients? Ecological Modelling 157: 119-129.

Oksanen J., Minchin P.R., 2002b. Non-linear maximum likelihood estimation of Beta and HOF response models. URL: http://cc.oulu.fi/~jarioksa/softhelp/hof3.pdf

Neděle s ředkvičkou

Vstávám o půl osmé. V hlavě mi ještě trochu hučí ta kombinace černohorské vodky, whisky, fernetu a piva, kterou jsme včera s Michalem zapíjeli fakt, že se po x měsících zase vidíme. Za týden odjíždím na dva měsíce pryč, tak splácím poslední sociální resty, ještě pobejt s našima a babičkou a tradá zpátky do Brna.

Je neděle a Bůh zakázal práci, ale já mám smůlu - zakládáme ředkvičkový experiment, něco ve smyslu pěstování ředkviček v půdě z různých stanovišť k porovnání jejich úrodnosti, nekonečnou řadu pytlíků s hlínou je potřeba přehnat přes zednické síto. Škoda Forman je plná přepravek s hlínou, chci spojit příjemné s užitečným, sociální kontakt s prací, budu přesívat u babičky na dvoře. Přijíždím do vsi, je půl jedenácté, Terezka poctivě hlídá barák a vesele mě vítá, beru ji na vyvenčení, nikde ani noha, všichni jsou v kostele v sousední vsi - kdybych jel loupit, nedělní poledne je zaručeně nejlepší volba. Z Terezky postupně vyprchává nadšení běhat za hozeným klackem, vracíme se zpátky, vesnice pořád prázdná, jenom pes štěk. Usedám za vrata, rozkládám si fidlátka, síto, fotomisky, noviny, pytlíky s půdou, a začínám přesívat. Ta práce má nádech jakéhosi rituálu, hroudu mateřské prsti v rukách mnouti, vybírám kameny a kořínky, balzám na nervy, teda aspoň prvních několik pytlíků - pohled na přepravky čekající v řadě mě ale vrací do reality, musím začít makat. Slyším přijíždět traboš spodních sousedů, první vlaštovky se vrací z kostela, soused otevírá bránu a najednou se ozve křik, jeho, pak ječák, sousedky, pak zase jeho a tak na přeskáčku, cosi o měšťácích doprovozené nevypsatelnými slovy. Tentokrát se nás to snad netýká, říkám si, ale pro jistotu to jdu omrknout - soused čeká za brankou, aha, asi na souseda uprostřed, pořád se hádají, tak ne, prostřední soused prošel a nic se nestalo - že by... zamykám barák a chystám se houpnout do auta, abych vyzvedl babičku, která se vrací z kostela, ale už je pozdě - slyším sousedův křik a vidím babičku, jak kvapně zamyká vrata, tak jsem to zase slízla, mě z toho jednou klepne. Jdu se podívat co se stalo - táta o víkendu sekal trávu před vratama a v rozmáchlosti zasekl i zhruba 25 cm na sousedově straně, sice je to všechno obecní, ale tady to znamená, že to patří jim. Soused mi nadává do parchantů a mě nenapadá nic jiného než se usmát, vytáhnout z kapsy mobil a vyfotit si ho - vyjekl, zařval že ho ten .... fotí a zmizel doma, je klid. Už dlouho se nic nedělo, naposledy na mě v zimě přišel s holí, když jsem před naše vrata vyvážel kotouč sněhu ze dvora, podle jeho nejlepšího svědomí a starých německým map totiž náš dům stojí na jeho pozemku, a tím pádem tam nemáme co dělat. Není nic horšího než srážka s volem, sedím, přesívám a přemýšlím nad odvetou, babička kolem nervózně běhá s práškama na uklidnění a čeká co bude, většinou to má dohru, naštěstí (říkám si) jsem tady já. Vymýšlení odvety mě uklidňuje, dospěl jsem k závěru, že se v noci vplížím na jejich zahradu a na fasádu jim nastříkám kosočtverec s vykřičníkem, škoda že mají tři psy. Oběd, slepice na paprice, po obědě sousedka odshora přináší talíř koláčů, že čerstvě napekla a viděla, že má babička návštěvu, tak ať si dáme, koláče jsou vynikající, sousedka je anděl. Dám si další rundu pytlíků s hlínou a vymýšlím program na odpoledne, dostat na chvilku babičku odsuď, pod záminkou odebrání dalších vzorků z jiných trávníků nasedáme do auta a uděláme okruh po kraji, zajdeme i k 600-letému javoru, vrací se nedělní pohoda. Zpátky doma, přesívám poslední bednu, babička posedává na špalku a povídáme si, v tom se vedle strhne hádka mezi sousedem uprostřed a sousedem nahoře, soused uprostřed si pořídil další auto a parkuje před vratama horního, ten se ale nevytočí s traktorem, no ale soused nahoře zase odpoledne vařil brambory a kouř šel přímo do oken souseda uprostřed, kamenem hoď kdož jsi bez viny, nedělní pohoda je vtahu, řvou na sebe přes silnici, až to sousedka shora jde žehlit. Poslední pytlíky, poslední kafe, vajíčka na česneku aby nekručelo v břiše, nakládám přesátou hlínu a vyrážím zpátky do Brna, až za tmy, abych se vyhnul nedělní zácpě. Na dálnici se mi honí hlavou klasické dálniční myšlenky - jak to, že když jedu 130, jsem stejně zaručeně nejpomalejší? U Rosic míjím první kolonu kamionů, už vyjely - kouknu dozadu, čisto, předjíždím, je jich pět, najednou blesk v zrcátku, řítí se ke mně auto a dálkovými světly signalizuje abych vypadl, to stihnu, mačkám z auta co to dá, ale on musí dělat aspoň 200, na poslední chvíli to strhnu do mezery mezi náklaďáky a Fiat přede mnou dělá to samé, černé cosi na vysokých kolech prosviští spokojeně kolem, skvěle, nemusel ani zpomalit. Vzpomínám na to, jak mě v sobotu kontrolovali dva policisté v areálu naší školy jestli zastavím na stopku před vrátnicí. Naštěstí tam stál vrátný - normálně mává, ať jedem a nestavíme, tentokrát ale stál jinak a rukou mi nenápadně ukazoval, ať zastavím, a já koukám, za ním dvě uniformy, zapíchl jsem to přesně na čáře, vrátný na mě spiklenecky mrkl a pustil mě. Chápu, že když mají páni policisté spoustu práce s podobnými kontrolami, na ostatní nezbývá čas ani lidi. Dorážím domů, je pozdě, ale stejně ještě stihnu dozvuky hádky u sousedů, dneska je asi den zúčtování. Na Skype potkávám Woodyho, za týden za ním letím na Taiwan, domlouváme jestli mám vzít stan a vařič, chce poslat nějaké knihy, možná se mi ještě vlezou do baťohu, ve zkratce mu vypovím dnešní ředkvičkovou story, on má ráno, já se toho potřebuju před spaním zbavit, ukazuje mi fotky guláše, co se pokoušel vařit pro rodinu z českého koření, nějak to nedopadlo, prý jim slíbil, že až přijedu já, uvařím lepší. Jenže já umím jenom buřtguláš, tak jdu radši spát.

Brno cyklistům

Pravé poledne, vyrážím na kole do města. Beru to zkratkou kolem Tesca, málem si rozbíjím ústo o podélnou ďuru přes cestu, která zbyla po ukradeném kovovém roštu. Na křižovatce u Lužánek je to trochu boj o život, nejsou tam nakreslené pruhy, auto mě při odbočování vytlačuje kamsi doleva, už už jsem na něj chtěl zařvat, když si uvědomuju, že mu vlastně nic jiného nezbývá.

Projíždím Lužánkama a oddechnu si, i když pohled jednoho postaršího pána mi začíná vrtat hlavou, může se do toho parku vůbec kolmo? Další křižovatka u Moravského náměstí, úzké pruhy kolem tramvajových ostrůvků, auta mě vytlačují do vydlaždičkovaných krajnic s vyčnívajícími dekly kanálů a perlu tomu dodává řidič zeleného Oplu, který mě nejdřív agresivně předjede, pak na to dupne a začně couvat, aby zaparkoval, a já radši slejzám z kola a pokračuju dál po chodníku. Uzrává ve mě předsevzetí, že hned po příchodu domů napíšu na brněnský magistrát, jenom nevím co a komu... marná sláva, jsem zhejčkán skoro desetiletím stráveným v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý cyklista, a to nejen proto, že je to město úplně placatý... Dojíždím k rektorátu, vyřizuju cesťák a nechávám kolo zamčené před budovou - dál už musím pěšky, protože cestou na Svoboďák je všude vjezd pro kola přes den zakázán. Úspěšně prokličkuju mezi všema, kteří na České něco nabízejí, rozdávají nebo vybírají a mám trošku špatný svědomí, že jsem zase na nic nepříspěl. Co má vlastně člověk říct smysluplného, když ho třikrát někdo odchytne a chce příspěvek na děti v dětských domovech, boj proti rakovině nebo na stavbu domu pro mentálně postižené? Člověk by měl dávat část peněz někomu, kdo je potřebuje, už jenom proto, že třeba jednou bude potřebovat sám - jenže jak to dělat tak, aby se to neminulo účinkem a aby je dostal opravdu ten, kdo ty peníze potřebuje? Kolik z peněz, které ty holky v potištěných tričkách a kšiltovkách vyberou na České na darech, se vlastně dostane tomu, pro koho je to všechno určené, a kolik zblajzne vlastní propagace, práce všech těch, co oslovují kolemjdoucí, tisk propagačních materiálů, potisk triček... vždycky když nad tím takhle začnu přemýšlet, dojdu k tomu, že nejlepší bude prostě jednorázově poslat z konta peníze na konto nějaké charity a úplně ten cirkus obejít. A pak, když dojde na věc, tak to stejně neudělám. Nebylo teda vlastně lepší dát padesátikorunu do kasičky na Svoboďáku než si vygenerovat předsevzetí a pak nedat nic? Procházím dál a zastavuje mě mladík s visačkou Hnutí Duha na krku. Představí, co že vlastně Hnutí duha je a co dělá, recyklace odpadů, ochrana lesa atd., a nakonec mi vysvětlí, že vzhledem ke statutu neziskové organizace je jejich existence závislá na individuálních darech jednotlivých dárců, stačí vyplnit příkaz k úhradě a za padesát korun měsíčně člověk třikrát do roka dostane jejich propagační časopis a každých tuším čtrnáct dní informační email s novinkama. Nechal jsem ho domluvit a na oplátku mu řekl svoji zkušenost s Hnutím duha - jednak kdysi dávno v Českých Budějovicích, kdy jsem s nima sympatizoval, dokonce několikrát byl i v jejich Budějovické centrále a málem i na blokádě Temelána a šumavských prvních zón. Nějak už nedokážu přesně zrekonstruovat, co mě vlastně tenkrát nakonec od té organizace odradilo - asi pocit, že těm lidem víc záleželo na tom být "v akci" než se snažit nějak vyargumentovat důležitost svého názoru. Viz nekonečné blokády Temelína, které mi teď jako dejavú připomínají svými blokádami hranic rakouští protiatomoví aktivisti - mají názor, o kterém se musí diskutovat, ale v okamžiku kdy kvůli propagaci vlastního názoru omezím osobní svobodu druhého, začíná to být trochu postavené na hlavu. Druhá moje zkušenost s Hnutím Duha je podstatně novodobější, z doby kdy se asi před rokem objevilo Stanovisko k ochraně lesů ČR a následné diskuse o lesním zákoně. Na Stanovisku mě tenkrát fascinovalo, jak jednostranně bylo napsáno a jak dovedlo celou problematiku schematicky zjednodušit a vypíchnout hlavní příčinu "špatného" nebo "katastrofálního" stavu naších lesů - totiž lesníky. Zpětně musím ale uznat jednu věc - Stanovisko tenkrát způsobilo to, že se o celém problému začalo mluvit, a to zrovna v době, kdy se připravoval nový lesnický zákon - v tomhle směru vlastně splnilo účel. Předplatitelem časopisu Hnutí Duha jsem se tedy nestal, ale popřál jsem mladíkovi hodně štěstí v lapání potenciálních Duháků - nakonec, svou práci odvedl dobře. Koupil jsem si kalhoty do lesa a po rizotu v čínské restauraci se vydal zpátky - kolo jsem našel tam, kde jsem ho nechal, což není zas tak úplná samozřejmost, a tak abych to oslavil, koupil jsem si v knihkupectví vedle Moulin Rouge knihu esejů od Martínka - Olej do ohně, a nové číslo Hostu; o Martínkovi jsem četl teď někdy v Respektu, co si budu nalhávat, vlastně jsem se zachoval čistě předvídatelně a po recenzi v novinách jsem si knížku koupil; Host jsem si kdysi občas koupil, a protože je na křídovém papíru a nedají se v něm lisovat kytky, všechna čísla mi pořád ještě zůstala - občas někde některé vykoukne, já ho otevřu a skoro vždycky v něm něco najdu, co se ještě dá číst. Mám v tomhle směru rozdělené noviny na dvě kategorie: rychle čtené a pomalu čtené. Do první patří třeba Respekt: vyjde, já ho za dva tři dny projedu, většinou po večerech na záchodě nebo cestou do práce v šalině, délka článků je k tomu účelu přesně uzpůsobená; po týdnu je potenciál novin vyčerpaný a já je můžu s čistým svědomím vyhodit do sběru nebo v nich vylisovat ty kytky. V druhé kategorii mám třeba Literární noviny, nebo onen Host - když je koupím, prolistuju je, ale málo kdy je přečtu víc jak z 20%; vracím se k nim až za nějaký čas, jako by potřebovaly nejdřív trochu dozrát - nechám je někde ležet, občas do nich kouknu a něco přečtu, nejlíp při takových těch příležitostech, kdy má člověk trpělivost číst i článek, který potřebuje trochu energie na přelouskání - jeho hodnota mi dojde až s mírným zpožděním, ale pak jsem rád, že jsem si ho přečetl. Pak je vlastně ještě třetí kategorie, a to jsou texty na webu. Mám v tomhle trochu komplex - všude člověk píše o neomezených možnostech, které internet přináší, ale když pak hledám něco, co by mě nějak trklo, moc se mi to nedaří - možná jsou ty možnosti dobře schované, nebo prostě nejsou pro mě.

Vracím se Lužánkama zpátky, všude plno lidí, maminek s kočárkama, psů, hrajících si dětí, iluze pohody, nebo že by opravdu pohoda? Kritickou křižovatku u Lužánek tentokrát přetlačím po přechodech, projedu kolem Tesca, dám si pozor na díru po ukradeném roštu a vyšlapu nahoru zpátky na Lesnou. Energie na psaní dopisu se stížností magistrátu, že Brno zapomělo na cyklisty, mě pomalu opouští. Jsem doma, sousedka se sice dívá škaredě, že zamykám kolo v nepoužívaném rohu sklepa, protože od oficiální kolárny má podle domovníka klíč několi set lidí a místnost kvůli tomu nejde pojistit, ale já hraju mrtvého brouka; chci navázat přátelskou konverzaci, tak jí říkám, že jsem si pořídil samozalívací truhlík na rukolu. Začala mi na oplátku vykládat o tom, že mladí před náma taky pěstovaly kytky, pak je hodili na chodbu a zmizeli, ona se o ně starala, a pak se mladí najednou odkudsi vrátili a odstěhovali se i s těma kytkama, o které se celou dobu starala, aniž by aspoň poděkovali! Umím já si ale naběhnout na vidle...

Diskuse kolem "Stanoviska vědců a odborných pracovníků k ochraně lesů v ČR"

V pátek 28. července 2006 se v Průhonicích konala schůzka, po které se volalo od okamžiku, kdy bylo vydáno Stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů. Zjednodušeně šlo o setkání lesníků s biology - dvou skupin, které si po vydání Stanoviska mediálně vjely do vlasů. Schůzka ukázala, že obě skupiny k sobě nemají názorově ani zdaleka tak daleko, jak by se mohlo zdát při četbě novinových článků z poslední doby. Diskuse byla zajímavá, dokonce z ní vylezly i některé dílčí závěry, i když většinou poměrně obecné - krátká zpráva by snad měla časem vyjít v časopise Lesnická práce.

Na úvod krátké shrnutí, o co vlastně jde. Začátkem března 2006 bylo vydáno Stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů, pod kterým se postupně nashromáždilo přes dvě stě podpisů a které bylo představeno a medializováno na tiskové konferenci 10. května. Stručně: jde o kritiku současného stavu našich lesů, které podle autorů Stanoviska chřadnou, jsou ve špatném stavu a jejich stav se bude nejspíš ještě zhoršovat. Můžou za to holoseče, pěstování smrkových monokultur, vápnění, nedostatek rezervací, přezvěření, absence tlejícího dřeva v lesích. Stanovisko vyvolalo poměrně rozporuplné reakce, ze strany lesníků se ozývaly hlasy, že se situace zbytečně dramatizuje, že některé údaje jsou vytrženy z kontextu a použity účelově, a hlavně že vina za špatný stav lesa padá na hlavu lesníků příliš zprudka. Můj vlastní názor na Stanovisko prošel několika fázemi - po prvním přečtení přišlo rozčarování z toho, že text není dvakrát propracovaný a nesnaží se jít do hloubky. Nejdřív jsem autory Stanoviska podezříval, že jenom mírně modifikovali a podepsali text sepsaný aktivisty Hnutí Duha, kterým byla loni zahájena kampaň za reformu lesního zákona; nicméně i když text Stanoviska má nápadně shodnou strukturu, je na rozdíl od textu HD přece jen propracovanější. Taky mě popíchl odstavec Stanoviska, který důsledně požadoval zastavení jakýchkoliv hospodářských aktivit v lesních rezervacích různého stupně - to mě taky vedlo k tomu, že jsem se připojil k sepisování textu Paralelního vyjádření ke stavu lesů, které mimo jiné poukazuje na to, že v některých lesních porostech je hospodářská činnost člověka naopak nutná k udržení jejich diverzity. V druhé fázi názoru na Stanovisko jsem musel uznat, že přes všechny negativa opravdu splnilo svoje poslání - totiž že se o pěstování a ochraně lesů začalo poměrně intenzivně diskutovat, díky okurkové sezóně i v novinách a televizi.

Že diskuse začala nešťastně a od počátku se zbytečně ostře bipolarizovala na dva tábory - lesníci versus biologové - není snad ani tolik záležitostí Stanoviska samotného, které sice kritizuje lesníky za špatné hospodaření v lesích, ale poukazuje i na další příčiny špatného stavu lesů. Média v tom však měla podstatně jasněji, a tak do světa vypluly novinové články typu Vědci: Nejvíce škodí lesníci (Lidové noviny) nebo České lesy vymírají, varují vědci (Mladá Fronta Dnes). Ani Respekt, který - možná mylně - považuji za jedny z mála novin, které se dneska dají ještě číst, se tentokrát moc nevyznamenal a se zpožděním přišel s katastrofickým scénářem v podobě článku Vědci varují: lesy hynou. A zachránit se je zdá tak snadné (pro představu cituji, i když je mi jasné, že vytrženo z kontextu to zní ještě hůř: ...Oslabené a stále nemocnější smrkové porosty nemohou do budoucna vzdorovat změnám klimatu, valnou část jich zničí vichřice a zbytek padne za oběť škůdcům; opuštěnou lesní půdu pak spláchnou záplavy... Šedovlasý muž v bílé košili s pronikavým pohledem působí v záplavě zelených uniforem nepatřičně. Josef Fanta... "Pořád jim nedochází ta cesta do pekel," říká na adresu přítomných. "A vlastně se není proč divit: jsou to špatně vzdělaní lidé, které vede jenom ekonomický kalkul."... Pohrdání přírodou a nevědomost nakonec přivedly české lesy na pokraj zkázy... Pěstitelé katastrof...). Nakonec, jeden z mála textů, který se pokusil o vyvážený pohled, byl článek Jana Stejskala v Ekolistu Vědci: Změňme hospodaření v lesích, a potom rubrika Spor v Literárních novinách, moderovaná Ondřejem Kobzou, kde na otázku Jsou české lesy zdravé? odpovídal Jan Farkač NE a Petr Zahradník ANO. Suma sumárum, sledovat odraz reality v médiích je taková sranda, až by z toho jeden zaplakal (plakat můžete na konci stránky - najdete tam chronologicky uspořádaný seznam odkazů, vztahujících se k tomuto tématu - bez ambice být vyčerpávajícím a úplným).

Vedle mediálního podání celé "kauzy lesy" mě ještě zaujal jiný její aspekt - roli, jakou v celém problému sehráli různí "významní vědci a experti". V článku na serveru aktuálně.cz jsem se dočetl argument, na který jsem narazil už dřív, hlavně v souvislosti s problematikou kůrovce na Šumavě: totiž přeměřování kompetence jednotlivých lidí k vyjadřování se k nějakému problému jejich publikační aktivitou, nejlépe počtem impaktovaných článků dohledatelných na Web of Science. Server aktuálně.cz ve článku České lesy stále trpí, varují vědci k tomu píše: ...[Petr Zahradník, ředitel Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti] zpochybnil i vědeckou erudici autorů a signatářů stanoviska. "Je patrná téměř stoprocentní absence lidí, kteří v oblasti lesního hospodářství vědecky pracují," napsal Zahradník a přirovnal vědce k občanským aktivistům. Jenže ze záznamů v mezinárodně uznávané, celosvětové databázi vědeckých prací (Web of Science) vyplývá, že autoři vědeckého stanoviska zde mají mnohonásobně více "položek" než ředitel Zahradník.Ten má v databázi dva záznamy, ovšem například Jakub Hruška z České geologické služby 29 záznamů, profesor Karel Prach z Biologické fakulty Jihočeské univerzity 35 a profesor Josef Rusek z Ústavu půdní biologie Akademie věd dokonce 41 záznamů... Popravdě řečeno, pokud je podle tohoto metru prof. Rusek ze všech autorů Stanoviska nejkompetentnější k tomu, aby se k problematice vyjadřoval, při diskusi v Průhonicích svým několikerým zmateným vystoupením na téma "nebojte se diverzity" úspěšně přesvědčoval o opaku. V souvislosti s kůrovcem na Šumavě o tomto srovnávání psal kdysi Martin Konvička v Respektu: ...jen málokdo dnes ví, co rozhoduje, zda někdo je či není odborníkem. Nejsou to tituly před jménem - ty vinou bídné kvality mnoha našich vysokých škol znamenají jen málo -, ale výhradně vědecká aktivita dotyčného. Tu lze poměřovat počtem publikací ve vědeckých časopisech nebo citačním indexem, jenž ukazuje, nakolik práce toho kterého autora znají a citují jiní pracovníci. Podívejme se tedy, jak by z hlediska své odbornosti obstáli zastánci a odpůrci kácení... a následuje seznam lidí a počty publikací, ve kterých "vědci" "obyčejné lesníky" zoufale drtí, např. František Sehnal (49/493) versus Vladimír Zatloukal (0/0) (první číslo znamená počet impaktovaných článků, druhé počet ohlasů na ně). Pohled na list publikací profesora Sehnala je skutečně omračující (rozumějte, mluví ze mě holá závist: David Zelený 0/0), při bližším pohledu ale nemám pocit, že by se právě ony impaktované články vztahovaly k diskutované problematice. Nedělám si iluze o úrovni našich lesnických vysokých škol, stejně jako si nedělám iluze o úrovni některých našich vědeckých pracovišť; přesto věřím, že zkušený lesník s dlouholetou praxí má i přes ty dvě nuly v citačních indexech minimálně stejné právo přispět do diskuse se svým názorem, jako renovovaný vědec s 49/493. Mimochodem, výroky profesora Sehnala mě svého času fascinovaly arogantností vědce, vědomého si své "kvalifikační převahy". Systém hodnocení vědecké činnosti skrz brýle impaktovaných článků lesníky nutně hendikepuje, stejně jako zoufale hendikepuje jiné obory s nedostatkem impaktovaných časopisů k publikování článků nebo s větším důrazem na praktickou práci místo odborných výstupů. Navíc, vědecký poznatek, vytržený z kontextu, může sice působit bombasticky, ale sám o sobě nemá valnou hodnotu (zkuste si na www.idnes.cz zadat ve vyhledávání slovo vědci; vedle toho, že "České lesy vymírají, varují vědci" se taky dozvíte, že vědci tvrdí: přísní rodiče mají tlusté děti, sex v těhotenství porod neurychlí, drby upevňují přátelství...). Věda je především diskuse, hledání nových poznatků, které je potřeba promptně zasadit do mozaiky poznatků už známých. Věda nepřináší spasení pro ty, kteří hledají jasnou odpověď na svou otázku; vědci se totiž málokdy shodnou, většinou proti sobě stojí dva nebo více různých, často protichůdných názorů. Není nic snazšího než si z mozaiky názorů vysbírat ty, které nejlépe vyhovují vašim potřebám, poskládat je do přehledné řady a dodat jim punc slovy "renovovaní odborníci v oboru tvrdí"... a nevinná, nicméně úspěšně medializovatelná lež je na světě. Neubráním se pocitu, že způsob, jakým probíhala a ještě probíhá diskuse kolem Stanoviska, má v mnohém paralely právě v diskusi kolem kůrovce na Šumavě, a není proto možná od věci si tu diskusi připomenout - pokud k tomu máte chuť, vřele doporučuji zajímavý text Terezy Stöckelové Příroda jako kolektivní experiment: Případ managementu kůrovce v Národním parku Šumava, hlavně kapitolu 3. Kdo je odborník? Ostatně celá práce stojí za přečtení, hlavně díky vyváženému přístupu k argumentům protistran ve sporu a střízlivým komentářům.

Ale abych se dostal k samotnému setkání v Průhonicích. Zúčastněných bylo - i přes další den s tropickými teplotami - nečekaně hodně, asi šedesátka lidí, a diskutovalo se v poměrně konstruktivním duchu. Po trochu vleklém počátečním sezení, na kterém se četly znovu jednotlivá stanoviska a víceméně se ujasňovalo, kdo je tady za koho a s čím, se rozjela moderovaná diskuse v jednotlivých sekcích. Každá sekce byla zaměřená na jedno téma: diverzita v lesích, zvyšování podílu tlejícího dřeva v lesích, snížení stavu spárkaté zvěře, omezení holosečí a problematika lesních půd. Já se připojil do sekce Biodiverzita lesa, kterou moderoval Radim Hedl; diskuse v podstatě ukázala, že lesníci nemají s biologickým pohledem na diverzitu v lesích zásadní problém. Pro mě osobně jako víceméně pasivního pozorovatele byla nejzajímavější přímá interakce názorů biologa se zkušeností lesníka, totiž - biolog má nějakou ideu, myšlenku, přání, a lesník s praxí tu myšlenku vrátí do reality a přizpůsobí tak, aby vůbec šla uskutečnit. Jako příklad může sloužit pařezení v lesích: co jsem nevěděl je to, že pařezení je v lesním zákoně ukotvené jako jeden z možných způsobů hospodaření, a důvod proč se neprovádí je skutečnost, že není ekonomicky efektivní. Vladimír Zatloukal k tomu ale ještě dodal, že pro menší vlastníky lesů, kteří z lesa vytahují dřevo na otop, může být tento způsob hospodaření výnosný a realizovatelný, možná by stačilo trochu osvěty a mohlo by se pařezit i mimo rezervace. (To, že se nepařezí v rezervacích, není podle všeho problém lesníků, ale problém ochrany přírody - dokud bude ochranářská doktrína operovat s diktátem bezzásahovosti kvůli udržení "přirozených procesů", pařezit se nebude a z druhově bohatých pařezin zůstanou chudé tmavé porosty "přirozených lesů"... vida, když si tu větu po sobě čtu, mám pocit, že začínám být infikován správně "aktivistickým" jazykem). Po skončení diskuse v oddělených sekcích proběhla závěrečná hromadná diskuse, kde se ujasňovalo, k jakým závěrům se vlastně došlo; hlavním závěrem je asi to, že se v podobných setkáních bude pokračovat i v budoucnosti, protože na spoustu věcí nezbyl čas. Shrnuto podtrženo: domů jsem odjel s pocitem, že úplně ztracený čas to nebyl.

Stanoviska, prohlášení, vyjádření, diskusní příspěvky...

08.03.06 Stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů (medializováno na tiskovce 05.05.06)

24.03.06 Ve "Stanovisku" leccos chybí (reakce Martina Konvičky, Silvarium. cz, převzato Ekolist)

18.04.06 Stanovisko ke Stanovisku vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů. (Jan Zahradník za Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti)

15.05.06 Paralelní vyjádření ke stavu lesů: biologický pohled

15.05.06 Potřebují naše lesy ochranu vědců a odborných pracovníků? (Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR)

01.06.06 Vyjdření M. Košuliče ke kritice SVOL (diskuse na Silvarium. cz)

09.05.06 Jaký je zdravotní stav našich lesů? (vyjádření Ladislava Půlpána z Lesů ČR pro Ekolist)

09.06.06 Souborné prohlášení lesníků, vlastníků lesů a vědců ke „Stanovisku vědců..." (sněm lesníků, konaný v Hradci Králové, převzato Biom. cz)

29.06.06 Stav lesů v ČR z ekologické perspektivy (doplněné původní "Paralelní vyjádření...")

Novinové články

09.05.06 Vědci: Změňme hospodaření v lesích (Ekolist)

12.05.06 České lesy stále trpí, varují vědci (aktuálně. cz)

13.05.06 Vědci: Nejvíce škodí lesníci (Lidové noviny)

15.05.06 České lesy vymírají, varují vědci (Mladá Fronta Dnes)

20.05.06 České lesy potřebují uzdravit (Lidové noviny)

10.07.06 Vědci varují: lesy hynou. A zachránit je se zdá tak snadné (Respekt, převzal Biom. cz)

17.07.06 Jsou české lesy zdravé? (odpovídají Jan Farkač a Petr Zahradník, Literární noviny)

Taiwan - jiná kulturní dimenze

Co je to za blbost... jiná kulturní dimenze? Jasně, že když člověk jede na Taiwan, čeká exotiku, i tu kulturní, a jasně že ji tam najde (Taiwanec ji u nás taky najde - vždycky jde přece o úhel, ze kterého se člověk dívá). Nakonec pro to, aby člověk zažil exotiku, třeba jazykovou, netřeba jezdit nikam daleko, stačí zajet vedle k Maďarům. Nedávno jsem někde četl, že jedno z nejběžnějších klišé je napsat o nějaké zemi, že je to "země kontrastů". Tak prosím, abyste věděli, Taiwan je taky země kontrastů - v létě tam prší, a v zimě taky, což by člověk nečekal, v létě je tam vedro a v zimě není zima, což je teda taky kontrast. Nechci psát o tom, jak mě ta exotika a kontrasty překvapily (a to teda překvapily, jenže člověk se na to nikdy dost nepřipraví, zkuste si doma dopředu nacvičovat používání hůlek místo příboru). Co mě ale fascinovalo byl způsob, jak se dá to této kulturní dimenze proniknout. Přes internet.

Chvilku trvalo, než mi došlo, v čem ten fígl vězí. Na Taiwanu se mluví mandarínskou čínštinou a taiwanštinou - což je taky čínština, jenom jiný dialekt, který má s tím mandarínským zvukově pramálo společného (když ovládáte mandarínskou čínštinu, zdaleka nemusíte rozumět taiwanštině a naopak). Velké množství velmi rozdílných dialektů v čínštině byl hlavní problém, se kterým se museli potýkat tvůrci čínského písma. Vyřešili to originálně - obrázky. Většina slov má svůj symbol, odvozený od zjednodušeného obrázku, který často nějakým způsobem ono slovo vyjadřuje. Písmo je významové, ne zvukové - zatímco třeba v češtině při čtení sestavujeme z hlásek slovo, které má nějaký význam (který, pokud neumíte česky, těžko nějak odvodíte), v čínštině má každý obrázek přímo svůj význam - nemusíte umět čínsky, abyste pochopili, co je tam psáno (symbol pro strom vypadá jako strom, symbol pro les jsou tři stromy naměstnané u sebe, některá slova jsou vyjádřena kombinací několika znaků - třeba žena s ústy + další ústa = hádka). Je s tím spojená jedna komplikace, o které píše Störich v Malých dějinách filozofie - totiž to, že při překladech čínských textů (zvláště starších filozofických děl) se často ztrácí jejich myšlenková hloubka, protože abstraktní pojmy, které čínské písmo dokáže vyjádřit doslova "obrazně", se prakticky nedají přeložit- překlad, který potřebuje tvrdě definovaná slova, jen klouže po povrchu. Ztraceno v překladu - ten film jsem neviděl, ale představuju si, že by mohl být právě o překladu z čínštiny třeba do češtiny - to, co je napsáno "mezi řádky", je při překladu ztraceno.
S tím písmem je spojené i to, co jsem chtěl napsat o tom internetu. Ten průnik do jiné dimenze mi totiž zprostředkovala taková maličkost - nainstaloval jsem si na počítači čínštinu, protože jinak se mi na internetových stránkách a v souborech, které jsem si s Taiwanci vyměňoval, objevovaly jenom chuchvalce otazníků. Klávesnice počítače, na kterém pracuje Číňan, resp. Taiwanec, vypadá stejně jako ta naše. Až když mi to ukázali, pochopil jsem, jak se jednotlivé znaky píší - každý znak se dá sestavit z kombinace několika málo jednoduchých symbolů, něco jako tahů tužkou - každá klávesa představuje jeden takový symbol, a když začnete psát, třeba ve Wordu, objeví se malé políčko, do kterého postupně vpisujete jednotlivé tahy, a vedle se vám zobrazují čínské znaky, které daná kombinace tahů vyjadřuje. Pokud je jich víc, musíte si vybrat ten, který jste chtěli napsat - tohle se trochu podobá používání systému automatické tvorby slov při psaní SMS (T9), kdy přepínáte mezi slovy, které vzniknou ze stejné kombinace kláves. Zdá se to být strašně pomalé, ale není, pokud s tím tedy člověk umí. A teď ten slíbený fígl s internetem - když do vyhledávače začnete psát čínsky, najde vám najednou obrovské množství internetových stránek, o kterých by jste se jinak, při používání naší abecedy, neměli možnost vůbec dozvědět. Protože - jak taky? Pokud na té stránce v čínštině není napsáno ani slovo jinak než čínskými znaky, vyhledávač používající naši abecedu o ni nezavadí - nemá o co. Někde v té obrovské síti zvané internet existují milióny internetových stránek, jakoby další dimenze obsahující obrovské množství informací, ale my se na ně nemůžeme dostat - dokud si nenainstalujeme čínštinu. A nenapíšeme v ní něco smysluplného, což je ale zároveň dost nepravděpodobné.

Tak nějak mi z toho myšlenkového procesu vyšlo, že bych se měl naučit číst čínské znakové písmo, které je jednou z hlavních bariér mezi západním a východním myšlením. Podle odhadů má čínština asi 40 tisíc znaků, pro čtení novin prý člověk vystačí s dvěma až třemi tisíci. Takže - do důchodu o zábavu postaráno...