Murakami a recyklace

Haruki Murakami. Četl jsem od něj skoro všechno, co vyšlo v českém překladu, a to zhruba v tomhle pořadí: Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Afterdark, Kafka na pobřeží (té knížky jsem se bál, hlavně proto, že byla tak tlustá - ale když za ni dostal Kafkovu cenu v roce 2006, tak jsem si ji koupil a rozhodně nelitoval), a někde mezi tím Sputnik, má láska. Pokoušel jsem se taky přečíst Hard-Boiled Wonderland and the End of The World, ale neuspěl jsem, možná proto, že anglicky psanou beletrii moc nezvládám (dlouho jsem pak ještě měl tu knížku nachystanou vedle postele, jestli se nechytne, ale odolal jsem). Poslední knížka, kterou jsem od něj otevřel, byla What I Talk About When I Talk About Running. Něco na způsob deníkových zápisků, uvažování o všem možném, hlavně o psaní a taky o běhání. Bylo to v době, kdy jsem sám začal běhat, i když ve srovnáni s Murakamiho běháním je to spíš pobíhání - a v knížce, no přiznejme si to, jsem viděl velkou inspiraci. Bylo to vloni v létě, přesně si na to pamatuju - v letadle s Pittsburghu do Seattlu, letěli jsme s mezipřistáním v Milwaukee, slunce zapadalo nad Michiganským jezerem a já měl pocit, že je to nejlepší knížka po dlouhý době, kterou čtu. Tím to ale skončilo. Už jsem ji nedočetl, a nerozečetl jsem ani žádnou jinou od Murakamiho. Prostě mě to najednou přešlo.

Přemýšlím, k čemu tady vlastně došlo. Napadají mě dvě možnosti. Buď se dostavil efekt nasycení - přesycení, asi jako když měsíc jíte pořád vaše oblíbený jidlo a najednou se vám z něj začne dělat špatně. Nebo jsem Murakamiho načapal při recyklaci sebe sama a to mě zklamalo?

Co se pocitu recyklace týče, něco podobnýho jsem zažil už několikrát. Poprvé snad někdy na gymplu, když jsem začal číst detektivky od Jiřího Švejdy - naši jich měli v knihovně několik, a já si je tak zamiloval, že jsem je konzumoval hltavě jednu za druhou. Jednou jsem takhle hned po dočtení jedné rozečetl další (přijde mi, že v tom textu sjížděl hlavní hrdina autem po serpentinách někde kolem Litvínova a slunce buď vycházelo nebo zapadalo, ale to se možná pletu) a najednou jsem začal mít pocit, že už jsem všechno tohle četl už před tím v jiných jeho knížkách, knížku jsem zavřel a tím Švejda skončil. Časem, ale o hodně později, jsem něco podobného zažil s Milanem Kunderou. Poprvé jsem od něj četl Unbearable Lightness of Being, kterou jsem dostal od kamaráda na Zélandu - knížka byla přeložená do angličtiny, ale ta angličtina byla tak krásně jednoduchá, že jsem ji bez problémů přečetl a úplně mě dostala. Unbearable Lightness of Being - znělo mi to v hlavě pořád dokola, a tou dobou mi to přesně sedlo k tomu, co jsem sám cítil - toulal jsem se po Zélandu a dělal si iluze, že to takhle budu dělat celej život. Zpátky v Čechách jsem pak od Kundery přečetl všechno, na co jsem narazil, včetně nelegálního překladu Totožnosti, kolem kterého se tenkrát strhl takový humbuk - to bylo někdy v roce 2006. Jako poslední jsem četl jeho Nesmrtelnost - a tady jsem začal Kunderu podezřívat z recyklace. Vlastně jsem pak od něj už nic nečetl - nedlouho potom vyšel český překlad Nesnesitelné lehkosti bytí, ale už jsem si ho nekoupil, i když jsem se na něj dřív tak těšil a štvalo mě, že Kundera s jeho vydáním dělá takové cavyky. V roce 2008 pak Respekt přišel s reportáží o údajné spolupráci Kundery s STB. Vlastně doteď nevím, jestli je to pravda nebo ne, a navíc - proč je tolik rachotu kolem něčeho, co možná provedl, když mu bylo dvacet? Člověk přece celý život nemusí pikat za blbiny svého mládí (aspoň já se tím uklidňuju, když ty blbiny dělám). Pak jsem ale slyšel Kunderův rozhovor pro Český rozhlas (nebo Respekt?) - vlastně poprvé, co jsem Kunderu slyšel mluvit (zkoušel jsem na to audio najít odkaz, ale neuspěl jsem - odkaz na Respektu už nefunguje). Pamatuju si na to velké zklamání - čekal jsem, že bude nad věcí, že to vysvětlí, ale on to všechno považoval jen za spiknutí proti němu, které je načasované přesně před vydáním jeho nové knihy. V tom okamžiku pro mě byl Kundera mrtev, a zbyl jenom starej ješita - už nic, co od něj v českém překladu vyšlo, jsem pak nečetl.

On možná efekt recyklace a nasycení/přesycení spolu souvisí. Zřejmě platí, že když člověk čte jednoho autora moc dlouho, dřív nebo později ho začne podezřívat z recyklace sebe sama. Nakonec co je na tom vlastně špatnýho - člověk přece nemůže přicházet pořád s něčím novým. S knihama a jejich autorama je to asi stejný jako s jídlem - když jsem byl na vejšce a jezdil domů na víkendy, mamina vždycky vařila slepici na paprice, protože jsem ji měl nejradši. Díky tomu to jídlo dneska skoro nemůžu vidět. Nebo muzika - kdysi jsem dostal k narozeninám od Zdenky CD s Tracy Chapman. Zamiloval jsem si ji, sehnal od ní i ostatní alba a poslouchal je pořád dokola, hlavně při řízení v autě. Výsledek se dostavil asi po roce - musel jsem všechny její cédéčka z auta vyhodit, protože se mi při poslechu zvedal žaludek. Přitom muzika je to skvělá...

Murakami vydal novou trilogii - 1Q84, v Asii vyšly už všechny tři knihy, v Evropě se očekává vydání anglického překladu třetí knihy někdy za dva měsíce. Z knihy prý byla senzace hned při jejím prvním vydání v Japonsku - vyprodalo se během jednoho dne, a během jednoho měsíce se prodalo milión výtisků (tak to aspoň píše Wikipedie). Trochu mě ty čísla děsí, ale možná je na čase dát mu další šanci. Uvidíme.

Frekvence slov v knihách

O službě Google Books teď člověk slyší hlavně v souvislosti s tím, jak nakladatelé lamentují, že je to od Googlu prachsprostá zlodějina. Těžko říct, možná mají pravdu a možná ne. Nakonec v knihkupectví má přece taky člověk možnost do knihy se nejdřív podívat, než ji koupí, a to ne jenom na obsah a rejstřík na konci, jak to nabízí třeba Amazon. Navíc, myšlenka o možnosti vyhledávat ve všem, co bylo kdy napsáno, má taky svoje kouzlo. S něčím takovým nedávno Google přišel ve svých Google Labs - jmenuje se to Google Ngram Viewer a sleduje frekvenci výskytu nějakého slova v knihách za posledních cca 200 let. Narazil jsem na to při čtení článku v Respektu a souhlasím s jeho autorkou, že je to zábava a taky docela zabiják času...

Častost výskytu slova war v anglické literatuře za posledních 200 let...

Častost výskytu slov gay, queer a lesbian. V minulosti se gay používalo ve smyslu barevný, rozzářený, rozjásaný, křiklavý, prostopášný - nakonec Frank Sinatra v písničce South of the Border zpívá 'Cause it was fiesta and we were so gay'. A queer se používalo ve smyslu divný, podezřelý.

Laptop. Nemají tam ale kolem roku 1900 nějakou chybu? Podobný mikrohrbečky se v těch letech vyskytují i u slov computer nebo cellphone. Že by o tom psal Jules Verne?

Páteční kantýna

aspoň jednou za čas servírujou něco optimistickýho... :)

Specializace ≠ úspěch

Narazil jsem na kratičký článek ve Frontiers in Ecology and the Environment, ve kterém analyzovali vztah mezi vědeckou specializací a akademickým úspěchem. Občas přemýšlím nad specializací u kytek a jakou s sebou ekologická specializace nese výhody, a v tomhle kontextu mi ten článek přišel jako zajímavá analogie.

Jak vyjádřit vědeckou specializaci člověka? Autoři článku k tomu použili klíčová slova, která ke článkům jednotlivých autorů přiřadí Web of Science. Klíčová slova by měla vyjadřovat heslovitou podstatu sdělení, o kterém článek je, přičemž použita nejsou klíčová slova vybraná samotnými autory článku (asi proto, že člověk má tendenci vybírat pořád ta samá), ale klíčová slova, která byla k článku přiřazena (moc nevím jak) právě na Web of Science. Pro každého autora se pak spočítá míra, která porovnává součet klíčových slov ze všech článků a počet unikátních klíčových slov v těchto článcích (obrázek a). Čím je vztah strmější (modrá křivka), tím širší vědecký záběr autor má - každý článek je tak trochu o něčem jiném, a autor je spíš vědecký generalista, jack-of-all-traits (česky asi všeuměl, nebo spíš všeználek). Teď ještě jak vyjádřit akademický úspěch člověka. Autoři článku k tomu použili k tomu tzv. H-index, který dává dohromady počet publikací, které vědec vyprodukoval, a jejich ohlas, tedy počet jejich citací. Člověk může psát spousty článků, ale pokud je nikdo nečte (třeba proto, že jsou o ničem), H-index mu to nezvedne.

Studie zahrnula články téměř 4000 ekologů a evolučních biologů z let 1980 až 2000. A výsledek? Vztah mezi mírou vědecké specializace a akademickým úspěchem je unimodální (obrázek b). Interpretace je taková, že pokud se člověk moc specializuje (má úzkou "vědeckou niku", research breath), ostatní jeho článkům moc nerozumí, nečtou je a necitují. Navíc, pokud se člověk moc specializuje, není pro něj jednoduché změnit téma v případě, že to původní už jaksi vyschlo. Na vědecké všeználky pak nejspíš platí pravidlo jack-of-all-traits is master of none, tedy kdo dělá všechno, pořádně nedělá nic (nebo taky "kecá do všeho, ale ve skutečnosti ví houby"). Doporučení, které z toho podle autorů studie plyne, je - správný vědec by se neměl přespříliš specializovat, a pokud už se specializuje, měl by alespoň udržovat kontakty s vědci odjinud, aby si udržoval přehled.

Otázkou teda ještě je, co vlastně přesně je ten akademický úspěch. Je to opravdu H-index? A dá se vlastně akademický úspěch skloubit se štěstím v osobním životě?

A co je to vlastně štěstí? Muška jenom zlatá...

Googlování obrázků

Stačí nahrát obrázek (případně jenom odkaz na něj), zmáčknout čudlík a během chvilky vidíte, kde všude na webu se daný obrázek a jeho různé obměny vyskytují. Původně jsem myslel, že tuhle službu bude určitě nabízet Google - a taky že jo, jenom jim to nějak moc nefunguje a možná ani fungovat nebude (viz http://similar-images.googlelabs.com/). Ale pak jsem našel www.tineye.com, který funguje přesně tak, jak píšu nahoře. Člověk teda nesmí očekávat zázraky - program je schopen najít jenom fotky, které jsou prakticky úplně stejné, případně mají nějakou společnou část - nemůžu tím pádem očekávat, že nahraju svou fotku Eifelovky a vyskočí mi ostatní fotky s Eifelovkou. Není to taky program na rozeznávání podobných obličejů. Ale i tak, je to hračka, kterou se dá zabít spousta času a zjistit spousta zajímavých věcí - třeba že fotka zatmění Slunce, která se objevila ve včerejších zprávách na ihned.cz, je ve skutečnosti už minimálně rok stará, a nemá tím pádem s včerejším ranním šerem nic společného... nebo třeba že tenhle hezoun není ve skutečnosti soused, ale počítačová  simulace sexy mužského obličeje (jak vypadá nejmíň sexy obličej zjistíte na té samé stránce hned vedle).

Artefakt?

Nakonec - proč ne... :)

Ostrůvky acidofilních trávníků na Třebíčsku

O co jde: na Třebíčsku, hlavně v Přírodním parku Třebíčsko (ale zdaleka ne jenom tam), jsou v krajině roztroušeny různě velké ostrůvky acidofilních trávníků - uprostřed polí, kolem cest, na okrajích vesnic nebo na údolních svazích. Za jejich existencí stojí specifická místní geologie, která se odráží i v geomorfologii. Podloží je v této oblasti tvořené žulosyenitem - tmavou horninou s velkými bílými vyrostlicemi živců, které jí dodávají charakteristickou strakatost. Jak tahle hornina vypadá zjistíte snadno třeba při pohledu na třebíčskou baziliku, nebo na staré kamenné stodoly a kamenné plotní sloupky, roztroušené po vesničkách v okolí Třebíče. Žulosyenit zvětrává nerovnoměrně, a vyvíšené pahrbky v polích, které tvoří ony ostrůvky, jsou právě místa, kde zvětrává hůř. Často se na nich vyskytují i různě velké žulosyenitové balvany, někdy nazývané bludné kameny - kdysi dávno se věřilo, že je sem dopravil kontinentální ledovec ze severu, který ale ve skutečnosti až na třebíčsko nezasahoval. Balvany vznikly jako důsledek zvětrávání žulosyenitu a představují špatně zvětrávající odolná jádra, která při zvětrávání okolí postupně "vyplavala" na povrch.

Ostrůvek acidofilního trávníku u Valdíkova (okres Třebíč).

Půda, vzniklá na žulosyenitech, je lehká a písčitá, a na vypouklých pahrbcích navíc poměrně mělká a proto poměrně neúživná. Díky tomu tady člověk narazí na kytky, které jinak v okolní zemědělské krajině přecpané hnojivy nemají šanci. Bezkonkurenčně nejznámější a taky nejatraktivnější jsou koniklece - na jaře, když rozkvetou, se na ně v okolí Ptáčova a Trnavy o víkendech doslova stojí fronty. Koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis) přitom není jediná kytka, která stojí za zmínku. K těm zajímavějším patří například smil písečný (Helichrysum arenarium), žlutá slaměnka, která se na ostrůvcích vyskytuje v malých populacích. Smil za poslední desetiletí z české krajiny rychle vymizel, a na třebíčsku má dnes nejhojnější výskyt v České republice. Ta kytka je pro mě tak nějak záhadná, kolikrát jsem si říkal, že by možná stálo za to sbírat její semena a dosévat ji zkusmo na ostrůvky, kde neroste, aby člověk zjistil, jestli tam neroste čistě kvůli tomu, že se tam nedostala, nebo jí tam prostě něco vadí. Vzácně je na ostrůvcíh možné narazit i na vstavač kukačku (Orchis morio), drobnou purpurově kvetoucí orchidej, která jako jedna z mála orchidejí u nás roste na suchých trávnících. Co moje botanická paměť sahá do minulosti, rostla malá populace kukačky severně od Židlochu na kraji modřínové vysadby. Chodil jsem ji pravidelně okukovat, někdy tam bylo i přes dvacet kytek, někdy jediná. Asi před čtyřmi roky to tam zemědělec z Pocoucova oplotil a začal pást krávy. Nejdřív jsem si říkal fajn, pastva na ty ostrůvky přece patří, kytkám to prospěje. Letos na jaře jsem se tam byl znovu podívat - po kukačce ani památky, trávník zruderalizovaný, koláče kravinců na každém kroku. Nevím přesně kde je chyba - nejspíš se tam prostě pase těch krav moc a navíc už trochu moc dlouho.

Otázkou je, jak vlastně vypadal historický management těchto trávníků a co by se s nima mělo dělat dneska, aby nezarůstaly. A že zarůstají člověku před očima - buď křovím (trnkou a růží), nebo porosty klonálních trav, jako ovsíku, pýru a třtiny křovištní. V rezervacích, které AOPK více méně pravidelně kosí a které třeba právě díky koniklecům prošlápnou výletníci, to zas takový problém není, ale jinde ano. V minulosti se na ostrůvcích páslo, i když asi ne nijak extenzivně - nejspíš ne ovce, protože těch jednak na Třebíčsku moc nebylo, navíc uhlídat ovce na ostrůvcích roztroušených v polích (i když v minulosti pospojovaných mezema) asi nebylo úplně zvládnutelné. Možná tady fungovala individuální pastva, koza a kravka, kterou hlídala děvečka sedící na mezi, a občas někdo místa s vyšší trávou pokosil. Chtělo by to pořádně se poptat pamětníků, co se dělo třeba na Ptáčovském kopečku před druhou světovou válkou, že se tam dodnes udržela největší populace konikleců široko daleko. A otázkou je, co by se mělo na těch ostrůvcích dít v budoucnu, aby úplně nezarostly. Uvažovat o obnově pastvy je asi romantický naivismus. Občas jsem viděl dědu, jak na ostrůvcích kosí trávu - ale těch dědů už taky ubývá. Spoléhat na to, že se o ostrůvky postará ochrana přírody, je nejspíš naivismus ještě větší (nejsou peníze ani lidi, navíc většina ostrůvků není nijak chráněná, a vyjednat jejich individuální ochranu při jejich roztroušenosti napříč katastry je asi nereálné). Možná by ale stačilo zavést jednoduchá pravidla, třeba aby se zemědělci při hnojení polí granulovanými anorganickými hnojivy snažily ostrůvky nezasáhnout, aby na nich nedělali skládku hnoje, aby se na nich páslo jenom extensivně a příležitostně někdo odstraňoval nálet dřevin. Zarůstání klonálními trávami je jiná kapitola a skutečný problém, na který kromě pravidelného kosení nejspíš není jedoduchý recept. Občas si ale říkám, že je vlastně s podivem, že ty trávníky už dávno nezarostly. Zvlášť v okolí Ptáčova a Budišova člověk často narazí na krásné porosty, které evidentně nikdo neudržuje, možná už celá desetiletí. Určitou roli v tom možná hraje pastva "divoké zvěře", hlavně srnčí a zající - není vzácností narazit na zaječí bobky nebo záleh. Netuším, jak podstatný jejich vliv je, ale možná při dnešní přezvěřenosti krajiny ne úplně nepodstatný.