Přecílkováno

Napadlo mě to v Budějovickém knihkupectví, co je na Lanovce takhle po pravé straně když se jde od nádraží. Vlevo vzadu tam mají regál, kde koncentrují knihy týkající se krajiny. Procházel jsem se všemi těmi tituly s názvy (skoro) jako Tajemné kameny okolí Horní Lhoty, Záhadná místa Střední Lhoty a Posvátná krajina Dolnolhotska, a přemýšlel, co se to stalo, že se tyhle knížky tak vyrojily. Krajina a genius loci - dřív jsem skupovával všechny knížky, které aspoň náznakem slibovaly nějak se dotknout jednoho nebo rovnou obou z těch pojmů, a hltal k tomu všechny články rozeseté všude možně. Pamatuju si třeba na rozčarování z Duše krajiny Radana Květa; ne z knížky - ta je nakonec fajn, dotýká se sítě pradávných stezek a metod, jak je v krajině "přečíst" - ale z názvu. Ten mohl klidně znít Odkryté stezky dávnověku nebo tak nějak, ale Duše krajiny - od knihy s takovým názvem bych čekal něco podstatně silnějšího, něco... co? Kundera kdesi psal, že jeho Nesmrtelnost by se měla správně jmenovat Nesnesitelná lehkost bytí, ale protože takhle už pojmenoval jednu knížku před tím, nedá se s tím nic dělat. Možná je vlastně dobře, že název Duše krajiny už je vyplácaný. Když vyšel Cílkův Makom a autor v úvodu psal, že je to teprve druhá knížka z plánované trilogie, trochu jsem se bál, že by se jeho třetí knížka mohla jmenovat právě Duše krajiny a tím by to všechno definitivně pohřbila...

Jo. Krajina a genius loci. Přijde mi, že nastala inflace v používání těchhle dvou pojmů. Jejich používání je teď IN (asi od doby, co se na Cílkových Krajinách vnitřních a vnějších objevila přeložka s nápisem Nejčtenější kniha roku) a začíná dosahovat momentu nasycení a přesycení, pro které jsem začal používat interní pojem "přecílkováno". (Doslova. Cíleně jsem četl od Cílka skoro všechno co napsal, a nad nedočteným Makomem jsem si uvědomil, že bych si měl dát pauzu. Přitom Cílek za to vlastně vůbec nemůže, píše skvěle... ale moc a o kde čem. Jeho smůla možná spočívá v tom, že ho začal číst kde kdo, získal přezdívku "filozofující geolog" a je přizván, aby se vyjádřil ke kde čemu. Myslím, že to tak sám ani nechtěl.) Vlastně, nikdy jsem nevěřil, že něco jako "móda" a spontánní proces "vycházení z módy" existuje - utvrzovaly mě v tom takové ty televizní módní přehlídky, ve kterých "přední světoví" módní návrháři vykládali o tom, jaké že jsou módní trendy na příští sezónu, co bude IN a co OUT, a člověk nevěřil tomu, že by se někdo v tom, co má příští sezónu frčet, mohl objevit v Třebíči na náměstí. Ale teď si říkám, že možná opravdu něco jako trendy existuje - možná je to založeno na nějaké síti podprahových impulzů, které v člověku vyvolají právě to nasycení a přesycení něčím a nutkavou touhu po změně, po skoku někam dál. U mě to je momentálně mimo jiné i nasycení a přesycení pojmy krajina a genius loci - a vida. Koupil jsem si nový Analogon 44-45/2005 (surrealismus - psychoanalýza - antropologie - příčné vědy), který je věnován tématu Genius loci - imaginace prostoru, a narazil v něm na články Václava Cílka a Jirky Sádla - autorů, kteří podle mě tu pozvolnou inflaci obou pojmů odstartovali sérií inteligentních textů o krajině (můj abych tak řekl "osobní vývoj" v tomhle směru kdysi dost ovlivnil Sádlův článek ve Vesmíru Krajina jako interpretovaný text a nakonec právě i ty Cílkovy Krajiny vň. vň.). Cílkův článek se jmenuje Genius loci jako otázka sublimace kultu mrtvých a začíná takto: "Z některých dříve milovaných pojmů, jako je krajina nebo genius loci, se mi už pomalu začíná dělat stejně špatně jako ze slov "smysluplný", "lidská práva" či "občanská společnost". Děje se tak se všemi pozitivními širokými slovy, které si přivlastňuje kdejaký verbální vekslák, mě (občas) nevyjímaje." Sádlův článek Synchronicita ve velkých heterogenních soustavách začíná podobně, jen přeloženo do sádlovštiny: "Zas už? Současný humbuk s krajinou leze krkem. Téma je rozpůjčováno a dnes už s ním hauzíruje každý švec. O krajině mělo naposledy smyl mluvit tak kolem roku 1992-1995, dokud ji předem nerozsajrajtovaly kongresy humanitních inženýrů".

Že by ten proces nasycení a přesycení opravdu fungoval, a to docela spontánně? A jakpak dlouho to asi tak potrvá, než bude veřejně ohlášeno, že pojmy "krajina" a "genius loci" vyšly z módy? Třeba se o nich pak bude dát zase normálně psát a číst...

PS - poznámka k Sádlovu textu: asi 20 až 30 procentům jeho textu nějak nerozumím (zkusím to přečíst za čas znovu, třeba to bude jinak). Dřív se mi to nestávalo, to jsem mu rozuměl víc... že by tohle byl ten surrealismus?

Jak by měl vypadat hezký les?

Seminář Člověk a les, který se konal na začátku listopadu na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně, u mě způsobil malou myšlenkovou poluci na téma, se kterým už nějakou dobu zápasím - přirozenost a ochrana přírody. Pokoušel jsem se k tomu napsat do notesu už jednou, ale dopadlo to špatně, vždycky se někde zaseknu... třeba to tentokrát vyjde.

Nejdřív k tomu semináři - téma i přednášející přitažliví (Komárek, Librová, Stibral a další), diskuse trochu nedemokratická (přednostně se mají ptát studenti doktorandi Mendlovy lesárny, z jejichž projektu byla diskuse financovaná... no jo, jenže lesáci se moc neptali, naopak nutkavou potřebu ptát se jsem měl já, není divu že jsem pak byl taktně ignorován), pro mě zároveň první zkušenost s povídáním o tématu, na které jsem zvyklý koukat z biologického hlediska, s lidmi, kteří biologií a ekologií moc nenačichli (což nemyslím v pejorativním slova smyslu, já zase nenačichl etikou, sociologií a psychologií). Od příspěvku paní prof. Librové jsem začal intenzivně přemýšlet nad otázkou, proč dneska, když se člověk zeptá "Jak by měl vypadat podle vás hezký les?", většina lidí (což nemám potvrzené, ale mám ten pocit) odpoví něco ve smyslu "prales, přirozený les, divočina" - prostě rozhodně ne opelichaný smrčák se stromky vysázenými v řadách. Co mě na tom štve je nejspíš to, že si pod pojmem pěkný les v podstatě představím to samé - ale proč vlastně? To je taky otázka, na kterou jsem se ptal v panelové diskusi - na jakém (historickém, estetickém, psychologickém nebo jiném) základě je vlastně založená naše představa hezkého lesa jako divočiny? Slečna hovořící slovensky mě nepřímo obvinila, že nemůže pochopit, jak člověk s biologickým vzděláním (které jsem tam někde nešťastně zmínil) může nechápat, že pěkný les je přece takový, kde všechno funguje, kde jsou zachovány všechny ekologické funkce a procesy a kde každé zvíře a rostlina najdou své útočiště (simultánně přeloženo do češtiny). Nahrála mi tak vlastně přesně na to, co si myslím a co mě štve, totiž - že moje představa krásných lesů je spojená s představou "správných" neboli funkčních, divokých, "přirozených" lesů a že to vše je nejspíš výsledek intenzivní informační masáže, kterou prodělávám dobře desítku let a která by se dala nejspíš shrnout do pojmu "ekologická výchova". Co jsem ale chtěl bylo dopídit se, jestli pod slupkou vzdělání není ten pravý důvod vedoucí k téhle představě někde jinde, třeba v historii, nebo jestli snad není zakódován přímo v přirozenosti člověka... tak trochu mi na to odpověděl Karel Stibral, který tuhle představu označil za v podstatě odvozenou od romantizmu. Jenže kde vlastně tuhle představu vzali romantici? V obraze reálné krajiny asi těžko - od vrcholného středověku se v intenzivně využívaném prostoru české kotliny té opravdické divočiny (ve smyslu lesa neovlivněného člověkem) vyskytovalo poskrovnu, a pokud vezmeme v úvahu fakt, že úplně největšího odlesnění bylo dosaženo kolem roku 1700, romantici mohli těžko zažít divočinu u nás. Stibral namítl, že romantici hodně cestovali, a tak si možná představu divočiny přivezli odjinud. To by znamenalo, že ta představa je prakticky import - z krajin s jinou historií využití, možná i s jinými přírodními poměry (tropy?), nebo třeba z pohraničních hor, které v té době ještě nebyly tak osídlené a vybízely k toulání. Možná se to má tak, že představa toho co je "krásné" prostě odráží to, co je exotické a co u nás nemáme nebo máme, ale musí se za tím jít hodně daleko a je to obestřeno tajemnem...
Jenže - přirozený les se zachovalými ekologickými funkcemi a procesy (kde si každé zvířátko a rostlinka najdou své útočiště) je věc krásná, ale v naší krajině v minulosti, v současnosti a nejspíš i v budoucnosti dost nepravděpodobná, skoro by se chtělo říct "nepřirozená". Jakou rozlohu má dnes les, který by se dal označit za opravdu přirozený? Podle mě - a vyvraťte mi to - minimální (zapomeňte na všechny ty rezervace, které na cedulích hrdě ohlašují ochranu posledních zbytků přirozené přírody - většina těchto lesů vymezených červenými značkami na stromech má do přirozenosti hodně daleko...). Ve středověku to lepší nebylo, spíš horší, na některých místech našeho malého kráteru (Polabí, jižní Morava) takový les neexistoval, alespoň v tomhle interglaciálu, pravděpodobně nikdy. Na jakém základě tedy stojí obecná představa, že správně by tady měl být přirozený les a správný "ochránce přírody" by měl bojovat o to, aby to tak bylo? Proč se nespokojit s lesem, tak jak ho vidíme dneska - sice antropogenním derivátem, ale marná sláva, jediným co si vlastně můžeme reálně přát...? Spokojit se s tím, že budou rezervace, kde si pro potěchu budeme "pěstovat divočinu", a na zbytku území budou produkční kultury... nakonec i kulturní les může při správné péči vypadat "hezky". Trochu mě v té souvislosti mrzí současná masová antipatie k lesákům coby lobistům kterým jde jenom o peníze, o "produkční" funkci lesa - takových je nejspíš spousta, stejně tak je ale spousta těch, kterým jde opravdu o les a kteří mu rozumí, nakonec možná líp než kdejaký fytocenolog, který to o sobě prohlašuje. Přijde mi, že tahle antipatie tak trochu souvisí i s představou lesníka, který kdysi (mizera) přišel (z Němec), vykácel naše původní (krásné, divoké a přirozené) lesy a na jejich místě (kvůli prachům přece!) začal sázet produkční smrčáky. Jak by se vám líbila jiná pohádka, o tom, že lesnictví u nás začínalo v době, kdy odlesnění sídelní krajiny dosáhlo vrcholu, kdy byla nouze o dřevo, lesy buď nebyly vůbec nebo měly podobu otevřené, vypasené a vyhrabané lesostepi, a lesníci se svým zalesňováním přinášeli spásu a východisko z nouze? Tahle verze má k realitě podstatně blíž...

Ještě jedna věc, která s tím tak nějak souvisí. Definitivně (a vlastně už docela dávno) jsem se rozloučil s označením sebe sama coby "ochránce přírody". Když jsem se ptal Hany Librové na to, kdo je vlastně "ochránce přírody", řekla něco ve smyslu "no my všichni, co se tou přírodou tak nějak zabýváme" - takže vzhledem k tomu že jsem botanik a přírodou se zabývám (řekl bych přímo hmatatelně), měl bych být automaticky ochránce přírody. Nejsem. (Když jsem to prohlásil, totiž že se napříč svému biologickému vzdělání - ach ano, tady byla ta má nešťastná zmínka o mém biologickém vzdělání - necítím jako ochránce přírody, bylo to okomentováno slovy že tím nejsem in, tohle frčelo před pěti lety...). Jako ochránce přírody se necítím z několika důvodů. Nejlacinějším z nich je současná situace ve státní ochraně přírody u nás (lidi a politika) a dogmata (sycená "vědeckými studiemi"), které hrají v ochraně pořád důležitou roli (o dogmatech v ochraně přírody by se dala napsat celá kniha, naštěstí už se o nich začíná mluvit i veřejně). Druhá věc je, že vlastně nevím, jakou přírodu mám chránit. Závidím všem, kteří v tom mají tak jasno! (slečně s útočištěm pro všechna zvířátka a rostlinky dvojnásob). Jasně že mě štve, že se staví supermarkety a dálnice, taky mám pořád ještě někde zakořeněnou takovou tu představu, že krásná krajina by měla vypadat jako z obrázku Josefa Lady, chaloupka s jablůňkou, mez s kozičkou, rozcestí s křížkem, pole louky háj a sem tam nějaká divočina v podobě lesa za humny, aby se bylo čeho bát. Jenže - co tohle má společného s ochranou přírody? Minulá i současná krajina je, marná sláva, lidský produkt, a jako taková reaguje na změnu životního stylu a filozofie člověka - z tohoto pohledu dneska nemá stará krajina naději na přežití. Její poslední relikty se dají jakž takž konzervovat, což vlastně dělá z velké míry právě ta dnešní ochrana přírody (třeba kosí louky, aby nezarostly, protože kdo by je jinak kosil?), v horším případě (okrašlovací spolky) se dají ještě trochu vylepšit. Nic proti tomu - možná je ale na čase začít nazývat věci pravými jmény...

Co si takhle konečně přestat lhát, že přírodu chráníme pro její přirozenost, stabilitu, diverzitu a kdesi cosi, a hromadně si připustit, že prostě chráníme to co se nám líbí a čeho je málo - protože vidíme, že když pro to něco neuděláme, časem to zmizí úplně. Ty termíny jako biodiverzita a přirozenost... co takhle třeba úplně vypustit slovo "přirozený" a "přirozenost" z ochrany přírody? To slovo má silný emoční náboj, a přitom mi přijde že v kontextu s jakým s ním zacházíme nemá opodstatnění, skoro bych řekl že ho prachsprostě zneužíváme ("přirozené porosty tohoto lesa je třeba chránit, aby se zachovala jeho přirozená funkce" - ta věta zní sofistikovaně, ale rozebráno slovo od slova v podstatě nemá smysl... co vlastně říká?). Přirození si představím, ale představit si přirozenost...
Že chráníme přírodu na základě vědeckých poznatků? Způsob, jakým někdy ochrana přírody pracuje s vědeckými studiemi (a jakým jsou některé "vědecké studie" generovány poplatně k užitku "ochrany přírody") občas hraničí s vědomou lží, překrucováním faktu, nebo prostě jenom zamlčením toho, že to může být i jinak. Věta "na základě vědeckých poznatků" je zrádná, vždycky - vědeckých poznatků je spousta a často jdou proti sobě, je jenom na nás, co si z bohaté nabídky vybereme a o čem taktně pomlčíme. Ty tzv. "vědecké poznatky" nám pomáhají k tomu, aby jsme věděli, jak tu ochranu vlastně dělat (když louku poseču, tak je hezká, když pohnojím, tak hnusná) - úplně stejně jako když zaměstnáte vědce aby zjistily, jak udělat jogurt tak, aby se v ledničce nekazil tak rychle. Věda nám může odpovědět na otázku "jak přírodu chránit", aby byla hezká. Nemyslím si ale, že může vyřešit otázku "proč ji chránit" - to si musíme vyřešit sami, a vědu do toho netahejme.
Mám pocit, že ochrana přírody u nás má tak trochu rysy náboženství - ať už proto, že je založená na celé řadě těžko dokazatelných nebo vyvratitelných dogmat, nebo proto, že se vzpírá kritické a racionální diskusi. Diskuse týkající se ochrany přírody jsou skoro vždycky naplněny především emocemi, pak dlouho nic a až potom pádnými argumenty. Těžko tomu může být jinak - když chcete něco chránit, nemůže vám to být putna, emoce jsou tady na místě. Ochrana přírody a "ochránci přírody" by se ale měly přestat považovat za privilegovanou skupinu, která má vždycky pravdu, už jenom z principu. Diskuse o ochraně přírody má často taky dost bipolární charakter - kdo přírodu chrání je klaďas (osvícený ekolog), kdo ji nechrání a nějak ji chce ohrozit je automaticky záporňák (kapitalista ničitel a znečišťovatel). Co když je to ale trochu jinak - co když argumenty ochrany přírody stojí často na vodě a některé kroky jejích úředníků hraničí se zeleným diktátem?
Napadá mě v tomhle ohledu třeba projekt Natura 2000 - jeden ze základních pilířů současných rozhodnutí ochrany přírody; přitom v některých regionech je jeho kvalita katastrofální, a to vinou jak špatných mapovatelů, tak laxních nebo neschopných koordinátorů (byl to fajn džob, sám jsem taky čtyři roky mapoval). Nebo projekty týkající se ÚSESů, Územních systémů ekologické stability. To že se ÚSESy mapují dodnes (a v jejich zadávání a vypracovávání se utopí balíky peněz) považuju za dokonalou ironii - podle mého názoru jsou z hlediska ochrany přírody k ničemu, a i pokud by k něčemu mohly být, jejich mizerná kvalita to nedovolí. I samotné personální obsazení státního aparátu ochrany přírody je parodie, hlavně lidi na vedoucích místech - ale o tom ví každý své. Našly by se taky desítky odstrašujících ukázek, co dokázala intenzivní činnost (resp. nečinnost) ochrany přírody na lokalitách, které se jí podařilo "zachránit" před vlivem člověka (ze slaniska vysoká rákosina, z podmáčené orchideové louky perspektivní olšinka, ze stepi mozaika třtiny a křoví). Obecně se tvrdí, že za to může nedostatek peněz (což se nakonec obecně tvrdí skoro o všem). Není to ale spíš chyba v koncepci, ve vlastní konzervační filozofii ochrany přírody? Na co chránit něco, co ochrana stejně zničí? Ochrana přírody, která nějaké území "zakonzervuje" (aby tím chránila přirozené procesy aneb sukcesi k bučině), způsobuje jenom další utlumení lidské činnosti v krajině, která sama z lidské činnosti vznikla a na lidské činnosti je závislá. Občas si říkám, jestli by se některá místa neměla před "ochranou přírody" spíš chránit... (V tomhle směru třeba nemám jasno, jestli bych vlastně chtěl, aby se z Boletic stalo chráněné území. Jasně že tam nechcu sjezdovku, ani ne proto, že to bude zásah do "přirozeného rázu krajiny" (další fráze, existuje vůbec něco takového? Tenhle barák do přirozeného rázu krajiny zapadá, ale tenhle ne! Aaa, děkuju, to nemuselo být, no teď už zapadl jako ulitý...), hlavně proto, že se mi to tam líbí tak jak to tam je - opuštěná krajina bez lidí, kam se dá při troše štěstí na chvilku proniknout a ztratit. Co se ale stane, když se území ujme mašinérie ochrany přírody? Na(ne)štěstí si při současné politické situaci - a v jižních Čechách zvlášť - nemá cenu nad tím lámat hlavu.)

Tak co s tím? Chtěl bych tady taky mít tu pěknou krajinu a přirozené lesy. Zároveň vím, že paradoxně takový stav je vlastně maximálně nepřirozený. Nevidím z tohoto životního dilematu východisko. Škoda že mám všechny nože tak neskutečně tupý...

P.S. Ten text je trochu nevyvážený. Když člověk kritizuje, měl by i chválit (pokud je co), jinak je ta kritika nefér, a v ochraně přírody jsou lidi, lokality a počiny, které si takovou pochvalu určitě zaslouží. Další nevyváženost kritiky vidím v tom, že když už teda člověk kritizuje, měl by každý výpad náležitě podložit - když třeba ochranu přírody obviňuju ze zeleného diktátu, úplně to volá po argumentech. Tady nutno dodat, že spousta věcí, o kterých tady píšu, je jenom věcí aktuálního pocitu a rozpoložení mojí maličkosti a jsou spíš podmětem k potenciální diskusi než nějakými hotovými tvrzeními. Proto je taky píšu sem (kde si je nikdo nepřečte) a nikam jinam. Amen.

Temporálie

Píše o nich Hana Librová ve své knize Vlažní a váhaví. Temporálie. Příjemné zbytečnosti, neužitečné činnosti které v duši zanechávají neformulovatelnou, ale důležitou stopu. Těžko to slovo vlastně přeložit, možná to ani nejde a možná to ani není třeba. Ležet na mezi, chodit se psem, jezdit na kole nikam, listovat v nějaké knize jen tak, číst básničky, psát si deník, vystřihovat články z novin, koukat na hvězdy, koukat do blba - to jsou podle mě temporálie. Vlažní a váhaví je fajn kniha, která rozhodně stojí za přečtení - sympaticky skeptický, pragmatický a zároveň optimistický a humorný pohled na "zelené" myšlení, pojmy jako dobrovolná skromnost, ekologický luxus, konzumerismus, devět dimenzí jednoduchosti. Kapitola o temporáliích se mi přesně trefila do momentálního mentálního rozpoložení - prázdniny, pohoda, a přesto nejsem schopný vypnout a užívat si. Typický byl v tomhle minulý týden strávený doma u rodičů - sobota, počítač a povinnosti práce daleko, ideální příležitost zalézt si s knížkou do nory nebo vypadnout někam ven... ne, celou sobotu jsem strávil nervózní jak pes, pobíháním po malém bytě přeplněném velkými maličkostmi a štěkáním na všechny strany s pocitem, že mi někde něco utíká, snad práce či co, prostě jsem ve špatný čas na špatném místě. Uklidnilo mě až posečení kousku odkvetlého trávníku na babiččině zahradě. Rozhodl jsem se. Zkusím se naučit pěstovat temporálie. Začal jsem hned včera. Vstal jsem jako vždycky, ale místo rychlého ranního kafe a úprku do laborky s dvěma koblihy v ruce jsem si uvařil kotel čaje, udělal si dobrou snídani, skočil si do pekařství pro koblížky, poslechl ranní zprávy, snědl koblížky, uvařil si kafe, přečetl kapitolu o baroku z Krajiny a revoluce, vypil kafe, vyměnil těsnící gumičku v benzínovém vařiči, dal vyprat prádlo a schválně nastavil místo quick programu program standardní, který trvá přes dvě hodiny (pračka taky vyznává temporálie, údajně je to účel, prodloužení doby praní dokáže ušetřit až dvě třetiny množství vody). Plynule jsem přešel k vaření oběda, brambory jsem uvařil nasporo a fish-fingers jsem poprvé v životě nepřipálil. Při obědě jsem koukal na dokument o žížalách, který spolukomentoval Ivan Mládek a zpíval k tomu o tom, jak žížaly hlínu papají a pak ji kakají. Pak jsem se šel natáhnout. Po dobré jídle si má jít člověk lehnout a po špatném už nevstávat. Vstal jsem ve tři, šel do města, shlédl vystoupení ukrajinského folklórního souboru na budějovickém náměstí a koupil si zmrzlinu a Divišovu sbírku Mé oči musely vidět. Pak jsem teprve došel do práce. Pěšky - za tuhle temporální vymoženost nemůžu, ukradli mi před týdnem kolo. Den plný temporálií, balzám na duši. Pravda, neprovozovatelné každý den, to by se další zápis v notesu jmenoval stejně jako Šimkovo-Grossmannova povídka Jak jsem se stal nezaměstnaný. Ale jednou za čas... Nechám vyklepat kosu a najdu opuštěnou louku, kterou nikdo nekosí. Ze tvaru kosy sálá dávnověk, každý pohyb odkrajuje zelenisko jak máslo, štráfek po štráfku vrací zarostlou a opuštěnou krajinu o vteřinu zpět do její barokní minulosti. Duše se chvěje pokorou a úpí blahem.
Byli jsme v Malé Vrbce na slavnostech zahájení kosení bělokarpatských luk. Novinářka, která nás z nějakého důvodu považovala za odborníky, chtěla vědět, jestli je rozdíl v tom, když se louka kosí kosou nebo třeba traktorovou sekačkou, jestli se to na té louce projeví. V tom okamžiku jsme na nic nepřišli, tak jsme tak nějak vysvětlovali, že hlavní rozdíl je mezi kosit a nekosit než mezi kosit kosou a sekat sekačkou. Od té doby mi to vrtalo hlavou - je v tom vlastně rozdíl? O jednom rozdílu jsem se dočetl - rozdílu pro obojživelníky a obratlovce, kteří na louce žijí, a kteří před kosou stihnou utéct, ale sekačka je dohoní. Teď jsem zase o něco moudřejší. Kosení kosou - to jsou temporálie.

Zrušme blbou náladu

Když jsem viděl podpisový arch petice „Zrušme komunisty“ poprvé, zařadil jsem si ho do kategorie nadšeneckých výkřiků – do tmy. Docela mě proto překvapilo, když jsem se na internetových stránkách www.zrusmekomunisty.cz (kterým vévodí fotky rudé hvězdy a kyselých budovatelských ksichtů) dočetl, že petici už podepsalo skoro 30.000 lidí, a mezi jmény vyzdviženými ze seznamu coby jména známých osobností i několik lidí, kterých si vážím.
Té petici bych vytkl jednu technickou, ale z mého hlediska docela zásadní chybu – název. Zrušme komunisty... pokud se chceme holedbat tím, že žijeme v demokratické společnosti, zní to zvolání jak z Absurdistánu. Jako by samo podkopávalo principy, ze kterých (nejspíš) v dobré víře vzešlo – demokracii jako svobody slova, názoru, vyznání, pohybu, orientace... Komunisté začínají být nebezpeční, volí je čím dál víc lidí... apelujeme na všechny rozumné spoluobčany, zrušme je, dokud je čas! Jenže takhle to přece nefunguje...
Když jsem překonal naštvání nad arogancí toho názvu, přečetl jsem si text petice – no, a ono to s tím Absurdistánem není zase tak žhavé. Nejde o zrušení komunistů jako takových, jde o zakázání komunistických symbolů jako nástroje propagandy, s argumentací srovnávající zločiny komunismu se zločiny nacismu. Těžko s tím srovnáním nějak polemizovat, nic moc nevím ani o jednom z nich. S tím zakazováním jsme ale trochu prošvihli dobu - s tím se mělo přijít hned po revoluci, v revolučním duchu a z revolučního nadšení, vždyť nacistické symboly byly zakázány také hned po válce. Mě osobně používání komunistických symbolů komunisty nevadí, alespoň je jasně vidět, o co jde – když jsem viděl jejich letáky před volbami do europarlamentu, kde je kruh bílých hvězd na modrém poli přetržen a hvězdy přecházejí v jednu velkou, rudou, bylo mi z toho jasné, co tím komunisti chtějí říct – dejte nám hlas a my se zasadíme o tu správnou cestu Evropské unie, směrem k lepším zítřkům v rudém objetí. Používáním těch symbolů se komunisti – aspoň podle mě – u rozumně myslícího člověka sami diskvalifikují - tak proč jim v tom bránit? Věci by se měly nazývat správnými jmény, a jak jinak nazývat komunisty než komunistickou stranou? Obávám se, že cestou zákazů se ničeho nedosáhne. A ještě víc se obávám, že se komunisti zreformují, že to přestane být stalinismem zavánějící partaj zapšklých staříků mávajících rudou hvězdou a zpívajících internacionálu, ale moderní strana s jiným názvem, která se od té zapšklosti a starých dogmat očistí a začne být přitažlivá i pro mladší a rozumnější voliče. Preference komunistů rostou – a ostatní strany by místo volání po jejich zrušení či zákazu měli zpytovat vlastní svědomí, jestli viníky nejsou ony samy – jestli to, že samy přestávají nabízet volitelnou alternativu, není právě důvod, proč se tak děje.

Zákon ©ykliky

Člověk se probudí, koukne z okna, protáhne se, dobré ráno pane Bože, venku se usmívá Oskar, tělo je osvěžené zaslouženým spánkem, vyběhnu ven, za skládkou udělám pár shybů na borovici, ptáčci zpívají, rozzáření pracující spěchají vstříc dalšímu pracovnímu dni, všechno je optimistické, červené, žluté, bleděmodré, prostě pohodička, pohoda.

Panebože, to už je zase ráno? Venku hnusně, svaly namožený tím včerejším aktivním během odmítají spolupráci, v zrcadle na mě civí čísi zmačkanej ksicht s napuchlýma očima, uklízečka musí naschvál vytírat záchod zrovna když tam sedím a unikám realitě novýho dne, rohlíky na snídani přes noc v otevřeným pytlíku ztvrdly, chleba okoral, salám zezelenal, mlíko se zdrclo, nenávidím všechny na potkání a všichni nenávidí mě, všechno je v háji, černé, nejčernější, pesimismus nejvyšší…

Kamarád. Známe se už od základky, vydrželo nám to celý roky, vycházíme spolu perfektně, když někam vyrazíme, vždycky je o čem si povídat, mlčení neznamená naštvání, ale vědomí, že není třeba slov, večer hrajeme šachy nebo nad láhví Vavřince přemýšlíme, kam na čundr, a kterak v tomto státě uskutečnit ideál demokracie a občanské společnosti…prostě přítel pro život.

Mizera. Člověk přijede domů jednou za tři tejdny a on si nenajde ani chvilku času, všechno je důležitější, a když už, tak o čem se s ním bavit, stejně se furt nevidíme, nechce se mi pořád poslouchat žblebty o tom, jak hrála Třebíč s Pískem, naše přátelství jde pomalu ale jistě do háje, nenaděláš nic…

Pořádek v pokoji. Čerstvě uklizeno, na stole ani flíček, nikde prach, vypucovaná lednička, umyvadlo se leskne, povlečení bílé a voňavé, prostě radost a radost. Postupně se věci navracejí do prapůvodního blaženého stavu kterým je CHAOS, hrneček na čaj chytá labužnickou patinu, knížky jsou všude a hned po ruce, z prostěradla konečně vyčuchla ta děsná vůně laciného pradla, na stole se píše kroužkovaná historie všech vypitých hrnečků kafe. Při pohledu na umyvadlo by jeden vrhl, Žižkův morčecí domeček strašně smrdí, po podlaze putují v průvanu jako stepní běžci chuchvalce vlasů, lednička zavání mrtvolou a za postelí se kupí hromada rozesmrkanejch kapesníků… nedá se svítit - je na čase uklidit…

…a tak je to skoro se vším. Kupuju Mladou frontu x Lidové noviny, baví mě čundrovat x nikam se mi nechce, mám rád kokosové Diskooplatky x nenávidím je, hltám knihu za knihou x nečtu, nejraděj mám léto x zimu x podzim x jaro, rád poslouchám Vlastu Redla x šmárja ať se s tím svojím Eeejdudýýýmojééé jde vycpat, miluju kafe x zvedá se mi z něj žaludek, nespím x zaspávám, miluju x nenávidím, žiju x přežívám. Přijde mi, že to všechno funguje i na vyšších úrovních - třeba lidské chyby, děláme je, bereme si z nich poučení a děláme je zas; názory, objeví se, vyniknou, zapadnou, pak je zas někdo vyšťourá; dějiny, opakují se ve věčné spirále… pravda, tenhle zákon cykliky nefunguje vždycky. Ty čtyři čtyřky, co mi MUDr.Lhotská kdysi tak brutálně vyrvala, už mi nenarostly. Kupodivu. A děda už nikdy nebude vyprávět pohádku o neposlušném zajíčkovi, co na Hradisku, v tom hlubokém lese nad Vlčatínem, utekl mamince a vlčák Ajda souseda Kříže ho málem zakousl. Bohužel. I když občas si tak říkám, co když ten zákon tak nějak funguje i tady…


(Zákon ©ykliky jsem napsal asi před pěti roky. Dokonce jednu dobu visel anonymně na internetu - použil jsem ho, když jsem zkoušel založit vlastní stránky na jakémsi webu zdarma, a už nikdy se mi nepodařilo zjistit, jak ty stránky zrušit. Uklízečku už ráno na záchodě nepotkávám, odstěhoval jsem se z kolejí na privát, a vlasy prořídly, takže jejich chuchvalce coby stepní běžci se už při průvanu pokojem nevalí. Morčák Žižka, o jehož domečku je tam řeč, odpočívá v pokoji ve Vlčatíně na zahradě vzadu u malin, hned vedle vlčáka Ajdy. Dilema jestli kupovat Mladou Frontu nebo Lidové noviny už nemám, nekupuju ani jedno, to budu radši koukat do zdi. Přátelství s mizerou kamarádem i přes několik období Temna vydrželo, a i když trošku zešedlo a polevilo, i přes nepřízeň osudu v podobě omezeného počtu dní dovolené ještě pořád každoročně na čundr vyjedem. Co se nezměnilo? ... snad ten zvyk udržovat v hrnečcích labužnickou čajovou patinu a házet rozesmrkané kapesníky za postel... )

Zem kde se nesouloží

Krásný život pod psa. Překvapilo mě, že autorem knížky s takovým názvem je Jiří Karas, poslanec za KDU-ČSL a třebíčský rodák. Pamatuju si na jeho moralistické sloupky v Třebíčských kozích rozhledech (Horácké noviny) - na téma rozvrácených rodin, potratů, homosexuality... Proslavil se tím, jak tvrdě v těchhle věcech vystupoval v parlamentu. Jeho názory mi vždycky zdravě přilévaly adrenalin do krve, takže když se mi dostala do ruky jeho knížka, bral jsem její čtení jako adrenalinový sport. Zvlášť její druhou část, ve které jsou kapitolky s názvy Ochrana lidského života, Eutanázie, Homosexualita, Feminismus. Ale zklamala mě. Pořád to samé, nic nového, nad čím by se člověk mohl zdravě naštvat. Registrované partnerství usiluje o rozbití tradiční rodiny, homosexuální lobbisté hrozí zkazit naši mládež propagací homosexuality jako něčeho, co je snad normální, hnutí homosexuálů chystají útok nejen na náboženství, ale i na svobodu slova! Opřel jsem tu knihu na poličce o Dům na konci světa od Micheala Cunninghama a sleduju, které z nich se začnou kroutit stránky dřív.

Je Karas homofob? Možná by stálo za to zeptat se ho. Člověk by si dal dokupy jeho názory a shrnul by je pod jedno slovo - prostě homofob. Nevím, jak vypadá takový správný homofob. Klidně to může být třeba moje babička. Homofob mi vlastně nevadí, naopak, oceňuju když si lidé nalepí viditelné nálepky, aby se v nich člověk vyznal. Homofob se předem diskvalifikuje z diskuse s homosexuálem na téma homosexuality, asi jako se nacista diskvalifikuje z diskuse s židem nebo skinhead z diskuse s cigánem. Je to boj mezi prosazením vlastního přesvědčení (homofob, nacista, skinhead) a prosazením vlastní přirozenosti (homosexuál, žid, cigán). Nerovná startovací pozice. Názor se dá změnit, přirozenost těžko.

Asi před rokem mě překvapil názor jednoho věřícího kamaráda. Hlavní problém s homosexualitou je podle něj v tom, že se o ní moc mluví, všichni o ní ví. Kdyby se o ní tolik nemluvilo, tak jak to bylo dřív, lidi by prý ani nepřišli na to, že "to mají". Napadla mě v té chvíli alegorie se svobodou - kdyby se o ní nemluvilo, lidi by třeba ani nepřišli na to, že jim chybí. Kamaráda si vážím, je to rozumnej člověk. Ten názor mě donutil vrátit se na zem z oblaku představ, že naše společnost vyrostla do tolerance. Nevyrostla. Jeden loňský průzkum veřejného mínění zjistil, že tři čtvrtiny Čechů nechce za sousedy cigány a třetina nechce sousedit s homosexuálem. Pořád jsme uvěznění v tom našem malém kráteru a nevidíme přes okraj. Ach, Čechy krásné, Čechy mé...


"... zem opatrnictví a záhybů, zem vojáků, kteří nebojují, zem kde se nesouloží, ale potmě prcá..." (Ivan Diviš / Moje oči musely vidět)

Boj proti konzumu?

Že lidi rádi tráví víkendy nakupováním v supermarketech a že by se jim v tom mělo zabránit, měli by přece chodit ven, do přírody... děsím se toho. Zakopávat v lese o navoněný autdóráky v Guratexu a Moiře, protože teď není IN trávit víkendy nakupováním v supermarketech, ale chozením ven, do přírody... Pak nezbude než chodit po zpustlých Kauflandech, toulat se mezi regály piškotů, za celý den potkat jen opuštěnou paní u stánku s ochutnávkou Nescafé... Asi začnu tajnou loby na podporu konzumu, ale potichu, nenápadně, aby mě mojí zelení kamarádi neukamenovali... :))