Nastala globalizace lidského těla

jak o ní (jinými slovy) píše Vaculík v Sekyře. Dřív se život člověka odehrával v koloběhu, který nepřesahoval jednu dědinu, nebo třeba jedno údolí. Voda z potoka, který tekl z kopců nad dědinou, úroda z políčka za humnama, jablka ze zahrady, mléko od krávy která se pásla na louce u potoka... atomy, které skládají tělo, pocházely z blízkého okolí místa, kde člověk celý život žil. Dneska? Nemusíte cestovat po světě, svět cestuje za váma. V Brně v Kauflandu koupíte mlíko z jižních čech, v Českých Budějovicích (kde by chtěl žít každý) pro změnu Jesenické máslo, brokolici a jahody ze Španělska, a pozor, dokonce i jablka dovezená z Jižní Ameriky! Můžeme být zaprdělí maloměšťáčci, ale naše těla, rozebraná na atomy a molekuly, jsou dokonale světová!

Největší tragédií vědy je, že ošklivá fakta zabíjejí krásné hypotézy! (T.A.Huxley)

Každá teorie má životnost patnáct, sedmnáct, maximálně dvacet let, málokdy déle. Řekl to tuším Ibsen a řekl to asi jinak, ale to je celkem jedno, stejně tak je celkem jedno že to ten dotyčný řekl se značnou nadsázkou a kdoví o čem. Člověk by to heslo měl mít v hlavě, když nad něčím přemýšlí a celou myšlenkovou konstrukci staví na tom, co vymysleli ti před ním. Ono to marná sláva ani jinak nejde než stavět myšlenky na myšlenkách druhých, ale člověk by měl vědět, jakou kvalitu mají stavební kameny, ze kterých základy celé konstrukce staví (takhle napsáno to zní jako do nebe volající domýšlivost, nejdřív suď sebe, pak ostatní, jenže sebereflexe vlastních myšlenek jde blbě, od toho je diskuse). Poslední dobou na to pořád narážím ve vegetační ekologii. Dogmata, teorie které se táhnou řadu let, a i když se tak nějak tuší, že s nima není něco v pořádku, z úcty ke stáří badatelů, kteří je zplodili, se recyklují pořád dál. Nejhorší je lpět na vlastním názoru desítky let a nepřipouštět diskusi o tom, že by to mohlo být jinak... nakonec, jak říkal jeden můj kamarád (ale taky možná už někdo před ním a jinak) - názory nemění jenom vůl a mrtvej. Kategorii ať si každý, koho se to týká, zvolí sám.

Patnáct deka tlačenky

Začínám se trochu děsit toho, co bude za rok, až vypadnu ze skleníku vysokoškolského studia a vlezu do reality všedního dne. S kamarádem, co shání marně práci, jsem nedávno vyrazil do terénu, protože v porovnáním s ním jsem držka nevymáchaná, navíc mi o nic nešlo, tak jsem se o to víc snažil vnucovat. Cíl: jistý velký podnik v jistém nevelkém městě, němci, tři velké závody, čtvrtý ve výstavbě, proslýchá se že tam berou spoustu lidí, a navíc i vysokoškoláka tam zaměstnají u pásu nebo ve vrátnici. Z jedné vrátnice nás poslali pryč, že personální záležitosti se vyřizují v tom jiném závodě, a pan vrátnej byl moc ochotnej, na rovinu řekl, že to stejně nemá cenu, že sice berou spoustu lidí, ale jedinej způsob, jak to místo sehnat, je přes známý, no prostě tlačenka. Vrátnej na té správné vrátnici říkal v podstatě to stejný: Sháníte práci? Tamhle vyplňte ty papíry a hoďte do tý schránky. Že už jste to udělal dvakrát, no jo, ono je to stejně k ničemu, co se s těma papírama děje nikdo neví, ne, na personální vás pustit nemůžu, to my nesmíme, jo to musíte přijít ve středu mezi jednou a třetí, to se tady scházijou lidi se zájmem o zaměstnání, ale nedělá se v podstatě nic jinýho než že se vyplňujou ty papíry a házijou do tej bedny, no jo, nemá to moc cenu, no já vám poradím... tlačenka.... tlačenka... tlačenka. Když jsem odcházel, měl jsem sto chutí sehnat ve městě patnáct deka tlačenky a rozmáznout mu ji po pleši... Holt, západní kapitál, německé nápisy, preciznost a čistota, jenže co je to platný, když se to nainstaluje na naše starý dobrý český poměry...

Štafeta

Tak jsem zjistil, že má škodárna slouží díky mírně popelnicóznímu stavu jako samoobsluha s náhradníma dílama, otevřeno nonstop, teda hlavně přes noc. Když jsem k ní tuhle ráno přišel na parkoviště před kolejema, koukám, že se do ní někdo vloupl, vytržené obložení u okýnka, vytažená zápatka. Ale nic neukradl. Nějak jsem to nechápal, sakra nevloupnu se přece někomu do auta abych tam nic neukradl, aspoň mohl vzít kanystr s benzínem, nebo vercajk, nebo příručku Údržba Škody 120 svépomocí, ale ono nic… ani uříznutá hlava mrtvý kočky tam nebyla narafičená jako rituální pomsta za to, že ničím životní prostředí benzínovejma splodinama. Tak jsem vyrazil do provozu, za chvilku smrad, zastavím, z motoru se kouří, a zjistil jsem co chybí - takovej ten špunt, co je na tom drátek a měří se tím olej v motoru. Když špunt chybí, olej šplíchá ven, a na rozpáleným motoru se připaluje a smrdí. Zkoušel jsem tam nacpat gumovej špunt, co jsem vysomroval od algologů, ale vyletěl hned při nastartování, tak nakonec nezbylo než shánět novou olejovou měrku… chlapík v autodílech mi vysvětlil, že jsem se stal účastníkem štafety - někomu někdo tu měrku ukradl, tak on vycvakl škodárnu hned vedle a ukradl ji mě, no a já že jsem trouba, protože jsem měl předat štafetu dál. Tak asi budu muset začít trénovat… na takovou štafetu člověk nepotřebuje svaly z ocele, musí na to mít akorát žaludek…

Začalo to...

... v Turangi, na výpadovce Highway no. 1. Po dvou měsících strávených v okruhu pár kiláků kolem Turangi jsem se na tohle všechno těšil - pocit nastávající svobody mi nedával spát (teda až na den před odjezdem, kdy jsem měl najednou pocit, že se mi totálně nikam nechce). První vztyčení palce levý ruky, nezvyk, plus obavy jestli řidiči vidijou, jak se mi celá ruka klepe... očekáváním? Člověk musí ignorovat kyselý ksichty otrávenejch řidičů a vztyčený prostředníčky týnejdžrů v nablejskanejch bourácích - a čekat na tu správnou spřízněnou duši, která mu "dá lift". Šlo to. V Taupu jsem si stopl červenou dodávku s maori-gypsy medicinmanem, kterej změnil můj plán stopovat na Northland, a po pár zastávkách, vzrušený konverzaci o maorským léčitelství s názornou ukázkou, po přibrání a vyhození několika dalších stopařů, po několika cigárech míru (se kterejma jsem mu raděj pomohl, říkal jsem si že poloviční dávka pro řidiče bude bezpečnější pro všechny) mě vyhodil na pláž Coromandelu - a já strávil jeden z prvních krásnejch večerů na břehu Pacifiku, s procházkou po zrcadle věrně odrážejícím hvězdy jižní noci a rozkvetlé stromy puhutukawy, krásně červenýho vánočního stromu. Bůh je ale spravedlivý - po téhle noci mě čekal den potu, krve, žízně a pokání, kterým jsem zaplatil za svou tvrdohlavou snahu dojít po pobřeží rozervaným útesama do (podle automapy) 6km vzdálené vesnice, s 1.5 litru pitný vody, za přílivu... nakonec nezbylo než šplhat po útesech nahoru, což by angličani označili nejspíš jako big chalenge - mě to ale několikrát přivedlo ke zcela vážným úvahám nad hodnotou mýho mizernýho chlípnýho života, když jsem s báglem vážícím cirka čtvrt metráku visel na plochý stěně se čtyřma "schodama do nebe", cestou bez návratu... musel jsem to pořádně rozdejchat, když jsem se vyškrábal úspěšně do úzkýho vyschlýho koryta potůčku... já vím, věděl jsem to a vždycky si to už budu pamatovat, že na Zélandě je cesta korytem potoka absolutní pitomost! Nezbylo mi než se vyškrábat po sesouvajícím se svahu na hřbet a absolvovat několikahodinový bushwalking - těžko popsatelnej adrenalinovaj sport, kdy se člověk rychlostí cca metr za minutu pokouší neprostupným zápojem bushe propasírovat nejdřív bágl, a pak sebe. Abych našel aspoň nějaký pozitivum, radoval jsem se že se nemusím takhle prodírat trnitou mediteránní macchií - to by ze mě byla po třech metrech kostřička v pohorkách... No, a zbytek dne jsem šlapal po lesních cestách zpátky k vesnici, odkud jsem den předtím vyrazil, odolal jsem pokušení urychlit si cestu jízdou ve stařičkým buldozeru, kterej jsem potkal s klíčkem v zapalování a kterej na třetí pokus nastartoval, a po koupeli v neuvěřitelně čistý vodě požární nádrže jsem dorazil na prašnou cestu a natřikrát dostopoval do Tairui. Tady jsem propadl v supermarketu nákupní hysterii a do báglu plnýho jídla jsem přikoupil další, plus ginger beer, který jsem do sebe záhy naklopil a postupně na slunku propadl blažené opilosti (s překvapením jsem o pár dnu pozdějc zjistil, že se jedná o nealkoholickou obdobu limošky - dokonalej placebo efekt). Další noc na pláži, stopem do Coromandel Town, "hlavního města" Coromandel Peninsula, a dva dny v místním backpackeru vonícím novotou, pobyt zakončenej novoroční oslavou v místní hospodě s fajnovou živou kapelou, s opuštěnou německou padesátnicí a izraelským klukem Onem, kterej se po dvou pivech opil a propadl v deprese ze starostí, který mi zněly exoticky a děsivě zároveň - strach o rodinu doma v Jeruzalémě kvůli chystající se válce s Írákem... dlouhá noc, nechtěl jsem ho nechat s hlavou plnou tohodle jít do postele... A pak na sever! V Colvile končila asfaltka a začal typ silnice typickej pro severní cíp Coromandelu - uzoučká klikatá prašná cesta, občas bez rozpaků a zábran oddělaná prudkým spádem od vln Pacifiku. Stop byl snadnej - po hodinách šlapání bez jedinýho auta většinou první auto zastavilo a namáčkli mě i tam, kde by se normálně nevešel ani můj bágl samotnej. Několik krásnejch žhavejch dní a nocí na plážích lemovanejch krvavě kvetoucí puhutukawou, ranní, polední a večerní koupele, noční zírání do nekonečna vesmíru nade mnou a vznešený úvahy o smyslu života a mýho počínání, jestli to vůbec nějakej smysl má... očista duše a těla. A pak, na jeden stop z prachu Coromandelu na Victoria Street uprostřed Aucklandu, hladová noc v neosobním ACB maxibackpackeru se zahořklým pocitem "být sám v přeplněném kupé", a následně dvě fajn noci v Homely & Cozy Downtown backpackeru, den strávenej s temperamentní Španělkou, vyplněnej kulturou a nadějí, a následující den zabitej zklamáním a pocitem vlastní nezajímavosti a šedivosti... Stopem na sever, kde začalo lejt, a lilo a lilo a lilo... s angličanem, kterej mě nabral kousek od Aucklandu a se kterým jsem strávil dva dny, protože se pomalu nedaly otevřít dveře od auta jak lilo a on neměl to srdce zastavit a vysadit mě do deště a beznaděje... a taky poučná zkušenost s pro mě totálně odlišným způsobem cestování - pronajatý luxusní auto a Lonely Planet s detailně podtrhanýma plánovitě navštívenejma zajímavostma, Lonely Planet = Bible. Obří stromy kauri, na který jsem se tak těšil, jsem nakonec viděl jenom ve zkratce přes zápoj provazců lijavce, a skončil v Kataia, bráně na nejsevernější cíp severního ostrova, který vypadá jako prst ukazující na pradávnou pravlast prvních maorskejch přistěhovalců - Polynésii. Za ty dva dny strávený v Kaitaia v jednom opravdu příjemným a útulným backpackeru přišla několikrát na přetřes v mejch úvahách má filozofie cestování, a taky samtoa, a co s ní. A zároveň se našlo řešení - Meik, němec se stejným plánem jako já, se kterým jsem pak strávil další tejden cestování. Dvoudenní tramping za krásnýho počasí po severních plážích a "dunelandu" kolem Cape Reigna, noc ve stanu s nejméně stovkou komárů, kteří se nějakým způsobem dostali skrz moskytiéru a pili mi celou noc krev, i napadení stanu oposumem někdy k ránu - když jsem ten příšernej škrábavej zvuk kterej prořízl noční ticho rozdejchal, vyrazil jsem s baterkou ze stanu a na nedalekým keříku našel sedící tuhle příšerně sympatickou potvůrku, jak na mě smutně vejrá a aby se neřeklo opatrně okusuje lístečky - můj první živej oposum, po desítkách jeho placatejch kamarádů, který jsou na silnicích všude kolem...

(z Novozélandského deníku, 2003)