Píše o nich Hana Librová ve své knize Vlažní a váhaví. Temporálie. Příjemné zbytečnosti, neužitečné činnosti které v duši zanechávají neformulovatelnou, ale důležitou stopu. Těžko to slovo vlastně přeložit, možná to ani nejde a možná to ani není třeba. Ležet na mezi, chodit se psem, jezdit na kole nikam, listovat v nějaké knize jen tak, číst básničky, psát si deník, vystřihovat články z novin, koukat na hvězdy, koukat do blba - to jsou podle mě temporálie. Vlažní a váhaví je fajn kniha, která rozhodně stojí za přečtení - sympaticky skeptický, pragmatický a zároveň optimistický a humorný pohled na "zelené" myšlení, pojmy jako dobrovolná skromnost, ekologický luxus, konzumerismus, devět dimenzí jednoduchosti. Kapitola o temporáliích se mi přesně trefila do momentálního mentálního rozpoložení - prázdniny, pohoda, a přesto nejsem schopný vypnout a užívat si. Typický byl v tomhle minulý týden strávený doma u rodičů - sobota, počítač a povinnosti práce daleko, ideální příležitost zalézt si s knížkou do nory nebo vypadnout někam ven... ne, celou sobotu jsem strávil nervózní jak pes, pobíháním po malém bytě přeplněném velkými maličkostmi a štěkáním na všechny strany s pocitem, že mi někde něco utíká, snad práce či co, prostě jsem ve špatný čas na špatném místě. Uklidnilo mě až posečení kousku odkvetlého trávníku na babiččině zahradě. Rozhodl jsem se. Zkusím se naučit pěstovat temporálie. Začal jsem hned včera. Vstal jsem jako vždycky, ale místo rychlého ranního kafe a úprku do laborky s dvěma koblihy v ruce jsem si uvařil kotel čaje, udělal si dobrou snídani, skočil si do pekařství pro koblížky, poslechl ranní zprávy, snědl koblížky, uvařil si kafe, přečetl kapitolu o baroku z Krajiny a revoluce, vypil kafe, vyměnil těsnící gumičku v benzínovém vařiči, dal vyprat prádlo a schválně nastavil místo quick programu program standardní, který trvá přes dvě hodiny (pračka taky vyznává temporálie, údajně je to účel, prodloužení doby praní dokáže ušetřit až dvě třetiny množství vody). Plynule jsem přešel k vaření oběda, brambory jsem uvařil nasporo a fish-fingers jsem poprvé v životě nepřipálil. Při obědě jsem koukal na dokument o žížalách, který spolukomentoval Ivan Mládek a zpíval k tomu o tom, jak žížaly hlínu papají a pak ji kakají. Pak jsem se šel natáhnout. Po dobrém jídle si má jít člověk lehnout a po špatném už nevstávat. Vstal jsem ve tři, šel do města, shlédl vystoupení ukrajinského folklórního souboru na budějovickém náměstí a koupil si zmrzlinu a Divišovu sbírku Mé oči musely vidět. Pak jsem teprve došel do práce. Pěšky - za tuhle temporální vymoženost nemůžu, ukradli mi před týdnem kolo. Den plný temporálií, balzám na duši. Pravda, neprovozovatelné každý den, to by se další zápis v notesu jmenoval stejně jako Šimkovo-Grossmannova povídka Jak jsem se stal nezaměstnaný. Ale jednou za čas... Nechám vyklepat kosu a najdu opuštěnou louku, kterou nikdo nekosí. Ze tvaru kosy sálá dávnověk, každý pohyb odkrajuje zelenisko jak máslo, štráfek po štráfku vrací zarostlou a opuštěnou krajinu o vteřinu zpět do její barokní minulosti. Duše se chvěje pokorou a úpí blahem.
Byli jsme v Malé Vrbce na slavnostech zahájení kosení bělokarpatských luk. Novinářka, která nás z nějakého důvodu považovala za odborníky, chtěla vědět, jestli je rozdíl v tom, když se louka kosí kosou nebo třeba traktorovou sekačkou, jestli se to na té louce projeví. V tom okamžiku jsme na nic nepřišli, tak jsme tak nějak vysvětlovali, že hlavní rozdíl je mezi kosit a nekosit než mezi kosit kosou a sekat sekačkou. Od té doby mi to vrtalo hlavou - je v tom vlastně rozdíl? O jednom rozdílu jsem se dočetl - rozdílu pro obojživelníky a obratlovce, kteří na louce žijí, a kteří před kosou stihnou utéct, ale sekačka je dohoní. Teď jsem zase o něco moudřejší. Kosení kosou - to jsou temporálie.
7/23/05
4/5/05
Zrušme blbou náladu
Když jsem viděl podpisový arch petice „Zrušme komunisty“ poprvé, zařadil jsem si ho do kategorie nadšeneckých výkřiků – do tmy. Docela mě proto překvapilo, když jsem se na internetových stránkách www.zrusmekomunisty.cz (kterým vévodí fotky rudé hvězdy a kyselých budovatelských ksichtů) dočetl, že petici už podepsalo skoro 30.000 lidí, a mezi jmény vyzdviženými ze seznamu coby jména známých osobností i několik lidí, kterých si vážím.
Té petici bych vytkl jednu technickou, ale z mého hlediska docela zásadní chybu – název. Zrušme komunisty... pokud se chceme holedbat tím, že žijeme v demokratické společnosti, zní to zvolání jak z Absurdistánu. Jako by samo podkopávalo principy, ze kterých (nejspíš) v dobré víře vzešlo – demokracii jako svobody slova, názoru, vyznání, pohybu, orientace... Komunisté začínají být nebezpeční, volí je čím dál víc lidí... apelujeme na všechny rozumné spoluobčany, zrušme je, dokud je čas! Jenže takhle to přece nefunguje...
Když jsem překonal naštvání nad arogancí toho názvu, přečetl jsem si text petice – no, a ono to s tím Absurdistánem není zase tak žhavé. Nejde o zrušení komunistů jako takových, jde o zakázání komunistických symbolů jako nástroje propagandy, s argumentací srovnávající zločiny komunismu se zločiny nacismu. Těžko s tím srovnáním nějak polemizovat, nic moc nevím ani o jednom z nich. S tím zakazováním jsme ale trochu prošvihli dobu - s tím se mělo přijít hned po revoluci, v revolučním duchu a z revolučního nadšení, vždyť nacistické symboly byly zakázány také hned po válce. Mě osobně používání komunistických symbolů komunisty nevadí, alespoň je jasně vidět, o co jde – když jsem viděl jejich letáky před volbami do europarlamentu, kde je kruh bílých hvězd na modrém poli přetržen a hvězdy přecházejí v jednu velkou, rudou, bylo mi z toho jasné, co tím komunisti chtějí říct – dejte nám hlas a my se zasadíme o tu správnou cestu Evropské unie, směrem k lepším zítřkům v rudém objetí. Používáním těch symbolů se komunisti – aspoň podle mě – u rozumně myslícího člověka sami diskvalifikují - tak proč jim v tom bránit? Věci by se měly nazývat správnými jmény, a jak jinak nazývat komunisty než komunistickou stranou? Obávám se, že cestou zákazů se ničeho nedosáhne. A ještě víc se obávám, že se komunisti zreformují, že to přestane být stalinismem zavánějící partaj zapšklých staříků mávajících rudou hvězdou a zpívajících internacionálu, ale moderní strana s jiným názvem, která se od té zapšklosti a starých dogmat očistí a začne být přitažlivá i pro mladší a rozumnější voliče. Preference komunistů rostou – a ostatní strany by místo volání po jejich zrušení či zákazu měli zpytovat vlastní svědomí, jestli viníky nejsou ony samy – jestli to, že samy přestávají nabízet volitelnou alternativu, není právě důvod, proč se tak děje.
Té petici bych vytkl jednu technickou, ale z mého hlediska docela zásadní chybu – název. Zrušme komunisty... pokud se chceme holedbat tím, že žijeme v demokratické společnosti, zní to zvolání jak z Absurdistánu. Jako by samo podkopávalo principy, ze kterých (nejspíš) v dobré víře vzešlo – demokracii jako svobody slova, názoru, vyznání, pohybu, orientace... Komunisté začínají být nebezpeční, volí je čím dál víc lidí... apelujeme na všechny rozumné spoluobčany, zrušme je, dokud je čas! Jenže takhle to přece nefunguje...
Když jsem překonal naštvání nad arogancí toho názvu, přečetl jsem si text petice – no, a ono to s tím Absurdistánem není zase tak žhavé. Nejde o zrušení komunistů jako takových, jde o zakázání komunistických symbolů jako nástroje propagandy, s argumentací srovnávající zločiny komunismu se zločiny nacismu. Těžko s tím srovnáním nějak polemizovat, nic moc nevím ani o jednom z nich. S tím zakazováním jsme ale trochu prošvihli dobu - s tím se mělo přijít hned po revoluci, v revolučním duchu a z revolučního nadšení, vždyť nacistické symboly byly zakázány také hned po válce. Mě osobně používání komunistických symbolů komunisty nevadí, alespoň je jasně vidět, o co jde – když jsem viděl jejich letáky před volbami do europarlamentu, kde je kruh bílých hvězd na modrém poli přetržen a hvězdy přecházejí v jednu velkou, rudou, bylo mi z toho jasné, co tím komunisti chtějí říct – dejte nám hlas a my se zasadíme o tu správnou cestu Evropské unie, směrem k lepším zítřkům v rudém objetí. Používáním těch symbolů se komunisti – aspoň podle mě – u rozumně myslícího člověka sami diskvalifikují - tak proč jim v tom bránit? Věci by se měly nazývat správnými jmény, a jak jinak nazývat komunisty než komunistickou stranou? Obávám se, že cestou zákazů se ničeho nedosáhne. A ještě víc se obávám, že se komunisti zreformují, že to přestane být stalinismem zavánějící partaj zapšklých staříků mávajících rudou hvězdou a zpívajících internacionálu, ale moderní strana s jiným názvem, která se od té zapšklosti a starých dogmat očistí a začne být přitažlivá i pro mladší a rozumnější voliče. Preference komunistů rostou – a ostatní strany by místo volání po jejich zrušení či zákazu měli zpytovat vlastní svědomí, jestli viníky nejsou ony samy – jestli to, že samy přestávají nabízet volitelnou alternativu, není právě důvod, proč se tak děje.
2/1/05
Zákon ©ykliky
Člověk se probudí, koukne z okna, protáhne se, dobré ráno pane Bože, venku se usmívá Oskar, tělo je osvěžené zaslouženým spánkem, vyběhnu ven, za skládkou udělám pár shybů na borovici, ptáčci zpívají, rozzáření pracující spěchají vstříc dalšímu pracovnímu dni, všechno je optimistické, červené, žluté, bleděmodré, prostě pohodička, pohoda.
Panebože, to už je zase ráno? Venku hnusně, svaly namožený tím včerejším aktivním během odmítají spolupráci, v zrcadle na mě civí čísi zmačkanej ksicht s napuchlýma očima, uklízečka musí naschvál vytírat záchod zrovna když tam sedím a unikám realitě novýho dne, rohlíky na snídani přes noc v otevřeným pytlíku ztvrdly, chleba okoral, salám zezelenal, mlíko se zdrclo, nenávidím všechny na potkání a všichni nenávidí mě, všechno je v háji, černé, nejčernější, pesimismus nejvyšší…
Kamarád. Známe se už od základky, vydrželo nám to celý roky, vycházíme spolu perfektně, když někam vyrazíme, vždycky je o čem si povídat, mlčení neznamená naštvání, ale vědomí, že není třeba slov, večer hrajeme šachy nebo nad láhví Vavřince přemýšlíme, kam na čundr, a kterak v tomto státě uskutečnit ideál demokracie a občanské společnosti…prostě přítel pro život.
Mizera. Člověk přijede domů jednou za tři tejdny a on si nenajde ani chvilku času, všechno je důležitější, a když už, tak o čem se s ním bavit, stejně se furt nevidíme, nechce se mi pořád poslouchat žblebty o tom, jak hrála Třebíč s Pískem, naše přátelství jde pomalu ale jistě do háje, nenaděláš nic…
Pořádek v pokoji. Čerstvě uklizeno, na stole ani flíček, nikde prach, vypucovaná lednička, umyvadlo se leskne, povlečení bílé a voňavé, prostě radost a radost. Postupně se věci navracejí do prapůvodního blaženého stavu kterým je CHAOS, hrneček na čaj chytá labužnickou patinu, knížky jsou všude a hned po ruce, z prostěradla konečně vyčuchla ta děsná vůně laciného pradla, na stole se píše kroužkovaná historie všech vypitých hrnečků kafe. Při pohledu na umyvadlo by jeden vrhl, Žižkův morčecí domeček strašně smrdí, po podlaze putují v průvanu jako stepní běžci chuchvalce vlasů, lednička zavání mrtvolou a za postelí se kupí hromada rozesmrkanejch kapesníků… nedá se svítit - je na čase uklidit…
…a tak je to skoro se vším. Kupuju Mladou frontu x Lidové noviny, baví mě čundrovat x nikam se mi nechce, mám rád kokosové Diskooplatky x nenávidím je, hltám knihu za knihou x nečtu, nejraděj mám léto x zimu x podzim x jaro, rád poslouchám Vlastu Redla x šmárja ať se s tím svojím Eeejdudýýýmojééé jde vycpat, miluju kafe x zvedá se mi z něj žaludek, nespím x zaspávám, miluju x nenávidím, žiju x přežívám. Přijde mi, že to všechno funguje i na vyšších úrovních - třeba lidské chyby, děláme je, bereme si z nich poučení a děláme je zas; názory, objeví se, vyniknou, zapadnou, pak je zas někdo vyšťourá; dějiny, opakují se ve věčné spirále… pravda, tenhle zákon cykliky nefunguje vždycky. Ty čtyři čtyřky, co mi MUDr.Lhotská kdysi tak brutálně vyrvala, už mi nenarostly. Kupodivu. A děda už nikdy nebude vyprávět pohádku o neposlušném zajíčkovi, co na Hradisku, v tom hlubokém lese nad Vlčatínem, utekl mamince a vlčák Ajda souseda Kříže ho málem zakousl. Bohužel. I když občas si tak říkám, co když ten zákon tak nějak funguje i tady…
(Zákon ©ykliky jsem napsal asi před pěti roky. Dokonce jednu dobu visel anonymně na internetu - použil jsem ho, když jsem zkoušel založit vlastní stránky na jakémsi webu zdarma, a už nikdy se mi nepodařilo zjistit, jak ty stránky zrušit. Uklízečku už ráno na záchodě nepotkávám, odstěhoval jsem se z kolejí na privát, a vlasy prořídly, takže jejich chuchvalce coby stepní běžci se už při průvanu pokojem nevalí. Morčák Žižka, o jehož domečku je tam řeč, odpočívá v pokoji ve Vlčatíně na zahradě vzadu u malin, hned vedle vlčáka Ajdy. Dilema jestli kupovat Mladou Frontu nebo Lidové noviny už nemám, nekupuju ani jedno, to budu radši koukat do zdi. Přátelství s mizerou kamarádem i přes několik období Temna vydrželo, a i když trošku zešedlo a polevilo, i přes nepřízeň osudu v podobě omezeného počtu dní dovolené ještě pořád každoročně na čundr vyjedem. Co se nezměnilo? ... snad ten zvyk udržovat v hrnečcích labužnickou čajovou patinu a házet rozesmrkané kapesníky za postel... )
Panebože, to už je zase ráno? Venku hnusně, svaly namožený tím včerejším aktivním během odmítají spolupráci, v zrcadle na mě civí čísi zmačkanej ksicht s napuchlýma očima, uklízečka musí naschvál vytírat záchod zrovna když tam sedím a unikám realitě novýho dne, rohlíky na snídani přes noc v otevřeným pytlíku ztvrdly, chleba okoral, salám zezelenal, mlíko se zdrclo, nenávidím všechny na potkání a všichni nenávidí mě, všechno je v háji, černé, nejčernější, pesimismus nejvyšší…
Kamarád. Známe se už od základky, vydrželo nám to celý roky, vycházíme spolu perfektně, když někam vyrazíme, vždycky je o čem si povídat, mlčení neznamená naštvání, ale vědomí, že není třeba slov, večer hrajeme šachy nebo nad láhví Vavřince přemýšlíme, kam na čundr, a kterak v tomto státě uskutečnit ideál demokracie a občanské společnosti…prostě přítel pro život.
Mizera. Člověk přijede domů jednou za tři tejdny a on si nenajde ani chvilku času, všechno je důležitější, a když už, tak o čem se s ním bavit, stejně se furt nevidíme, nechce se mi pořád poslouchat žblebty o tom, jak hrála Třebíč s Pískem, naše přátelství jde pomalu ale jistě do háje, nenaděláš nic…
Pořádek v pokoji. Čerstvě uklizeno, na stole ani flíček, nikde prach, vypucovaná lednička, umyvadlo se leskne, povlečení bílé a voňavé, prostě radost a radost. Postupně se věci navracejí do prapůvodního blaženého stavu kterým je CHAOS, hrneček na čaj chytá labužnickou patinu, knížky jsou všude a hned po ruce, z prostěradla konečně vyčuchla ta děsná vůně laciného pradla, na stole se píše kroužkovaná historie všech vypitých hrnečků kafe. Při pohledu na umyvadlo by jeden vrhl, Žižkův morčecí domeček strašně smrdí, po podlaze putují v průvanu jako stepní běžci chuchvalce vlasů, lednička zavání mrtvolou a za postelí se kupí hromada rozesmrkanejch kapesníků… nedá se svítit - je na čase uklidit…
…a tak je to skoro se vším. Kupuju Mladou frontu x Lidové noviny, baví mě čundrovat x nikam se mi nechce, mám rád kokosové Diskooplatky x nenávidím je, hltám knihu za knihou x nečtu, nejraděj mám léto x zimu x podzim x jaro, rád poslouchám Vlastu Redla x šmárja ať se s tím svojím Eeejdudýýýmojééé jde vycpat, miluju kafe x zvedá se mi z něj žaludek, nespím x zaspávám, miluju x nenávidím, žiju x přežívám. Přijde mi, že to všechno funguje i na vyšších úrovních - třeba lidské chyby, děláme je, bereme si z nich poučení a děláme je zas; názory, objeví se, vyniknou, zapadnou, pak je zas někdo vyšťourá; dějiny, opakují se ve věčné spirále… pravda, tenhle zákon cykliky nefunguje vždycky. Ty čtyři čtyřky, co mi MUDr.Lhotská kdysi tak brutálně vyrvala, už mi nenarostly. Kupodivu. A děda už nikdy nebude vyprávět pohádku o neposlušném zajíčkovi, co na Hradisku, v tom hlubokém lese nad Vlčatínem, utekl mamince a vlčák Ajda souseda Kříže ho málem zakousl. Bohužel. I když občas si tak říkám, co když ten zákon tak nějak funguje i tady…
(Zákon ©ykliky jsem napsal asi před pěti roky. Dokonce jednu dobu visel anonymně na internetu - použil jsem ho, když jsem zkoušel založit vlastní stránky na jakémsi webu zdarma, a už nikdy se mi nepodařilo zjistit, jak ty stránky zrušit. Uklízečku už ráno na záchodě nepotkávám, odstěhoval jsem se z kolejí na privát, a vlasy prořídly, takže jejich chuchvalce coby stepní běžci se už při průvanu pokojem nevalí. Morčák Žižka, o jehož domečku je tam řeč, odpočívá v pokoji ve Vlčatíně na zahradě vzadu u malin, hned vedle vlčáka Ajdy. Dilema jestli kupovat Mladou Frontu nebo Lidové noviny už nemám, nekupuju ani jedno, to budu radši koukat do zdi. Přátelství s mizerou kamarádem i přes několik období Temna vydrželo, a i když trošku zešedlo a polevilo, i přes nepřízeň osudu v podobě omezeného počtu dní dovolené ještě pořád každoročně na čundr vyjedem. Co se nezměnilo? ... snad ten zvyk udržovat v hrnečcích labužnickou čajovou patinu a házet rozesmrkané kapesníky za postel... )
Zem kde se nesouloží
Krásný život pod psa. Překvapilo mě, že autorem knížky s takovým názvem je Jiří Karas, poslanec za KDU-ČSL a třebíčský rodák. Pamatuju si na jeho moralistické sloupky v Třebíčských kozích rozhledech (Horácké noviny) - na téma rozvrácených rodin, potratů, homosexuality... Proslavil se tím, jak tvrdě v těchhle věcech vystupoval v parlamentu. Jeho názory mi vždycky zdravě přilévaly adrenalin do krve, takže když se mi dostala do ruky jeho knížka, bral jsem její čtení jako adrenalinový sport. Zvlášť její druhou část, ve které jsou kapitolky s názvy Ochrana lidského života, Eutanázie, Homosexualita, Feminismus. Ale zklamala mě. Pořád to samé, nic nového, nad čím by se člověk mohl zdravě naštvat. Registrované partnerství usiluje o rozbití tradiční rodiny, homosexuální lobbisté hrozí zkazit naši mládež propagací homosexuality jako něčeho, co je snad normální, hnutí homosexuálů chystají útok nejen na náboženství, ale i na svobodu slova! Opřel jsem tu knihu na poličce o Dům na konci světa od Micheala Cunninghama a sleduju, které z nich se začnou kroutit stránky dřív.
Je Karas homofob? Možná by stálo za to zeptat se ho. Člověk by si dal dokupy jeho názory a shrnul by je pod jedno slovo - prostě homofob. Nevím, jak vypadá takový správný homofob. Klidně to může být třeba moje babička. Homofob mi vlastně nevadí, naopak, oceňuju když si lidé nalepí viditelné nálepky, aby se v nich člověk vyznal. Homofob se předem diskvalifikuje z diskuse s homosexuálem na téma homosexuality, asi jako se nacista diskvalifikuje z diskuse s židem nebo skinhead z diskuse s cigánem. Je to boj mezi prosazením vlastního přesvědčení (homofob, nacista, skinhead) a prosazením vlastní přirozenosti (homosexuál, žid, cigán). Nerovná startovací pozice. Názor se dá změnit, přirozenost těžko.
Asi před rokem mě překvapil názor jednoho věřícího kamaráda. Hlavní problém s homosexualitou je podle něj v tom, že se o ní moc mluví, všichni o ní ví. Kdyby se o ní tolik nemluvilo, tak jak to bylo dřív, lidi by prý ani nepřišli na to, že "to mají". Napadla mě v té chvíli alegorie se svobodou - kdyby se o ní nemluvilo, lidi by třeba ani nepřišli na to, že jim chybí. Kamaráda si vážím, je to rozumnej člověk. Ten názor mě donutil vrátit se na zem z oblaku představ, že naše společnost vyrostla do tolerance. Nevyrostla. Jeden loňský průzkum veřejného mínění zjistil, že tři čtvrtiny Čechů nechce za sousedy cigány a třetina nechce sousedit s homosexuálem. Pořád jsme uvěznění v tom našem malém kráteru a nevidíme přes okraj. Ach, Čechy krásné, Čechy mé...
"... zem opatrnictví a záhybů, zem vojáků, kteří nebojují, zem kde se nesouloží, ale potmě prcá..." (Ivan Diviš / Moje oči musely vidět)
Je Karas homofob? Možná by stálo za to zeptat se ho. Člověk by si dal dokupy jeho názory a shrnul by je pod jedno slovo - prostě homofob. Nevím, jak vypadá takový správný homofob. Klidně to může být třeba moje babička. Homofob mi vlastně nevadí, naopak, oceňuju když si lidé nalepí viditelné nálepky, aby se v nich člověk vyznal. Homofob se předem diskvalifikuje z diskuse s homosexuálem na téma homosexuality, asi jako se nacista diskvalifikuje z diskuse s židem nebo skinhead z diskuse s cigánem. Je to boj mezi prosazením vlastního přesvědčení (homofob, nacista, skinhead) a prosazením vlastní přirozenosti (homosexuál, žid, cigán). Nerovná startovací pozice. Názor se dá změnit, přirozenost těžko.
Asi před rokem mě překvapil názor jednoho věřícího kamaráda. Hlavní problém s homosexualitou je podle něj v tom, že se o ní moc mluví, všichni o ní ví. Kdyby se o ní tolik nemluvilo, tak jak to bylo dřív, lidi by prý ani nepřišli na to, že "to mají". Napadla mě v té chvíli alegorie se svobodou - kdyby se o ní nemluvilo, lidi by třeba ani nepřišli na to, že jim chybí. Kamaráda si vážím, je to rozumnej člověk. Ten názor mě donutil vrátit se na zem z oblaku představ, že naše společnost vyrostla do tolerance. Nevyrostla. Jeden loňský průzkum veřejného mínění zjistil, že tři čtvrtiny Čechů nechce za sousedy cigány a třetina nechce sousedit s homosexuálem. Pořád jsme uvěznění v tom našem malém kráteru a nevidíme přes okraj. Ach, Čechy krásné, Čechy mé...
"... zem opatrnictví a záhybů, zem vojáků, kteří nebojují, zem kde se nesouloží, ale potmě prcá..." (Ivan Diviš / Moje oči musely vidět)
1/31/05
Boj proti konzumu?
Že lidi rádi tráví víkendy nakupováním v supermarketech a že by se jim v tom mělo zabránit, měli by přece chodit ven, do přírody... děsím se toho. Zakopávat v lese o navoněný autdóráky v Guratexu a Moiře, protože teď není IN trávit víkendy nakupováním v supermarketech, ale chozením ven, do přírody... Pak nezbude než chodit po zpustlých Kauflandech, toulat se mezi regály piškotů, za celý den potkat jen opuštěnou paní u stánku s ochutnávkou Nescafé... Asi začnu tajnou loby na podporu konzumu, ale potichu, nenápadně, aby mě mojí zelení kamarádi neukamenovali... :))
12/20/04
Člověk neví, jak se zachová
Název pro tenhle list z notesu jsem ukradl z nadpisu rozhovoru s generálporučíkem Tomášem Sedláčkem z jednoho listopadového čísla Respektu. Výstřižek s ním mi leží na stole už asi čtrnáct dní, a jak kolem něj chodím, pokaždé si pro sebe říkám - jojo, člověk fakt neví, jak se zachová. Kdysi na to téma byla nějaká anketa kdesi, ptali se myslím na to, co dotyčný dotázaný udělá, když najde peněženku s dvaceti tisíci a občankou. Připojená byla řada anketních odpovědí, kde dotyční dotázaní detailně popisovali, jak velké úsilí vyvinou k tomu, aby dotyčného majitele kontaktovali a peněženku mu vrátili, samozřejmě bez nároku na odměnu, nebo naopak co všechno si dotyční dotázaní za obnos, který jim zrovna zázračně spadl z nebe do klína, pořídí sobě a svým pěti dětem. Zaujala mě tam jediná odpověď - slečna, asi v mých letech, řekla cosi ve smyslu - víte, je snadné vám tady teďka říct, že bych peněženku samozřejmě vzala a majiteli doručila. Přála bych si, aby to tak bylo. Ale mám strach, že v okamžiku, kdy bych byla před takovou situaci postavená, zachovala bych se úplně jinak... Mluvila mi z duše.
V souvislosti s listopadovýma oslavama výročí pádu komunismu jsem kolikrát přemýšlel nad tím, jak by můj život vypadal, kdyby režim nepadl. Zařadil bych se do šedivý masy pracujících, kteří se nikam nehnali, nikde se moc neukazovali, protože kdo nic nedělá, nic nepokazí... nebo bych byl odpůrce režimu, demonstroval bych, přepisoval samizdat a účastnil se disidentských večírků... nebo bych byl vášnivý komunista, s touhou po funkci a moci? Byl jsem pionýr, jezdil na pionýrské srazy, účastnil se různejch oddílovejch soutěží, přísahal český pionýrský... někde v pátý třídě jsem byl zvolen předsedou pionýrské organizace v naší třídě, nějak nevím proč, asi proto že jsem byl bezkonfliktní šprt se samejma jedničkama, všichni mi k tomu gratulovali, jeli jsme za odměnu do Brna na slet pionýrů a zpíval nám tam Pavel Horňák... nevadilo mi to, proč? Po letech jsem se pohádal s jedním spolužákem, se kterým jsme byli kdysi v jednom pionýrským oddíle, když v mírném ovínění rozkřikoval, že on nikdy pionýr nebyl, vždycky byl totiž proti režimu... Z domu jsem si žádnou protirežimní výchovu nepřinesl, táta řadovej komunista, kterej si dodělával vejšku a byl rád, že je rád, máma bez politickýho názoru, babička sice na bolševika nadávala a oprašovala schovanej obrázek Masaryka, ale z toho člověk moc rozumu nepobral. Z informací, co se člověk dovídal ve škole, v televizi i z četby (Neználek na Měsíci a ve Sluneční městě) jsem měl celkem jasnou a homogenní představu o tom, jaký ráj na zemi pro lidi představuje socialismus a že jedinou jeho hrozbou je rozpínavý, prohnilý a válkychtivý imperialistický kapitalismus. Pak byla revoluce. Celý podzim 89' jsme se učili nazpaměť brožuru s životopisem Lenina na jakousi soutěž - něco ve smyslu Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít - jenže soutěž po listopadu z nějakýho důvodu zrušili a tím nás všechny naštvali. Místo "soudružko učitelko" jsme nějakou dobu říkali "paní souško učitelko", než jsme se dostali ke kýženému "paní učitelko". A místo ruštiny jsme se začali učit angličtinu, na kterou nás měla naše ruštinářka - tipnul bych si, že byla tak dvě lekce před náma. První zájezd do Rakouska, do Vídně, obchody přeplněné věcma, které jsme si stejně nemohli koupit, a nápisy v supermarketech "Češi, nekrást tady"...
Vadí mi paušalizování. Kdo říká "všichni komunisti jsou svině" si podle mě nevidí na špičku vlastního nosu. Moc nechápu taky názor typu "za to, jak to u nás teďka vypadá, můžou komunisti". Patnáct let po revoluci? Cože, a že v posledních volbách zase komunisti posílili? Strhla se kolem toho diskuze, že je na čase tu stranu konečně zakázat, začíná být nebezpečná... není to demokracie postavená na hlavu? Nebyl by zákaz komunistů trochu jako léčení nemoci Brufenem? Potlačím nejbolestivější příznaky a nezajímá mě, že bolest a celá nemoc má kořeny někde úplně jinde... jestli by se politici, kteří volají po zákazu komunistů, neměli spíš podívat sami na sebe - jestli celý problém není v tom, že sami třeba nenabízejí pražádnou alternativu... Nedávno se vášnivě debatovalo nad tím, když prezident Klaus kdesi u příležitosti státního svátku řekl, že je třeba udělat tlustou čáru za minulostí, aby nám nezpůsobovala neurózu. Šel jsem do zdrojů a Klausův projev si přečetl - a i když nemám Klause z různých důvodů zrovna v lásce, musel jsem se ho v duchu sám před sebou zastat. Nevolal po žádné tlusté čáře, jak to kdosi kdesi překroutil - mluvil o smíření, smíření s náma samýma a s naší minulostí. Dělat tlustou čáru je ošemetná věc - jako by tím někdo říkal: nebuď trapnej a už se v tom nehrab, přestaň vytahovat kostlivce ze skříně a starej se sám o sebe. Smířit se znamená něco dočista jiného: co se stalo, nedá se odestát, smiř se s tím, klidně nad tím přemýšlej a diskutuj o tom, ale jinak koukej spíš před sebe, přestaň plakat nad mlíkem rozlitým před čtyřiceti lety a starej se spíš o to, abys to mlíko pořádně utřel a nesmrdělo tady další půlstoletí.
V souvislosti s děláním tlusté čáry za minulostí mě vždycky napadne ještě jedna naše historická záležitost, dost neoblíbená a nerada vzpomínaná - poválečný odsun Němců. Tahle událost mi trochu kazí zdravou mysl, když přemýšlím nad důvody pro moje vlastenectví a hrdost z toho, že jsem Čech (tedy respektive Moravák). Já vím - zvěrstva a křivdy, které se při odsunu děly, se kvantitou nedají srovnat se zvěrstvama a křivdama, které Němci dělali za války na nás. Když si ale o tom odsunu člověk čte, jde na něj hrůza z toho, čeho všeho jsou mírumilovní chudáčci Češi (respektive Moraváci) ve jménu spravedlivé odplaty schopní. Je správné na jedné straně vesele inkasovat peníze od Němců jako rehabilitaci jejich válečných zločinů, a na druhé straně veřejně prohlašovat, že za poválečným odsunem je potřeba konečně udělat tlustou čáru? Smrdí to pokrytectvím - jako by jsme se báli, že - když se bude veřejně mluvit o tom, že to co se tenkrát dělo nebylo zrovna košér - mohl by po nás někdo něco chtít - třeba omluvu, nebo nedejbože nějaké rehabilitace... Kdysi mi jeden můj německej kamarád říkal, že trpí čímsi jako syndromem "být Němcem" - pocitem, že by se měl stydět za to, co jeho předci ve světě provedli, a že když cestuje po světě, má tak nějak divně provinilej pocit - ze svého němectví. Když jsme se o tom pak bavili dál, došli jsme k tomu, že část jeho rodiny pochází ze Sudet, odkud byli odsunutí po válce... ptal jsem se sám sebe, jestli bych vlastně taky neměl trpět syndromem "být Čechem"...
Suma sumárum, abych se dostal k tomu co jsem vlastně chtěl říct: jsem rád, že mě revoluce připravila o nutnost rozhodnout se, jestli se komunistou stanu, nebo nestanu. Celkem jednoduše teď můžu prohlašovat, že bych samozřejmě komunista nebyl, protože je mi jasný, že ten režim byl špatnej, že bych proti němu určitě bojoval... jenže zároveň se bojím, že nepadnout komunismus, bylo by to možná všechno jinak. Jsem tak vlastně potenciální komunista... suďte mě za to!
Omlovám se za délku a rádobymoralistickej tón... nějak jsem si nemohl pomoct.
V souvislosti s listopadovýma oslavama výročí pádu komunismu jsem kolikrát přemýšlel nad tím, jak by můj život vypadal, kdyby režim nepadl. Zařadil bych se do šedivý masy pracujících, kteří se nikam nehnali, nikde se moc neukazovali, protože kdo nic nedělá, nic nepokazí... nebo bych byl odpůrce režimu, demonstroval bych, přepisoval samizdat a účastnil se disidentských večírků... nebo bych byl vášnivý komunista, s touhou po funkci a moci? Byl jsem pionýr, jezdil na pionýrské srazy, účastnil se různejch oddílovejch soutěží, přísahal český pionýrský... někde v pátý třídě jsem byl zvolen předsedou pionýrské organizace v naší třídě, nějak nevím proč, asi proto že jsem byl bezkonfliktní šprt se samejma jedničkama, všichni mi k tomu gratulovali, jeli jsme za odměnu do Brna na slet pionýrů a zpíval nám tam Pavel Horňák... nevadilo mi to, proč? Po letech jsem se pohádal s jedním spolužákem, se kterým jsme byli kdysi v jednom pionýrským oddíle, když v mírném ovínění rozkřikoval, že on nikdy pionýr nebyl, vždycky byl totiž proti režimu... Z domu jsem si žádnou protirežimní výchovu nepřinesl, táta řadovej komunista, kterej si dodělával vejšku a byl rád, že je rád, máma bez politickýho názoru, babička sice na bolševika nadávala a oprašovala schovanej obrázek Masaryka, ale z toho člověk moc rozumu nepobral. Z informací, co se člověk dovídal ve škole, v televizi i z četby (Neználek na Měsíci a ve Sluneční městě) jsem měl celkem jasnou a homogenní představu o tom, jaký ráj na zemi pro lidi představuje socialismus a že jedinou jeho hrozbou je rozpínavý, prohnilý a válkychtivý imperialistický kapitalismus. Pak byla revoluce. Celý podzim 89' jsme se učili nazpaměť brožuru s životopisem Lenina na jakousi soutěž - něco ve smyslu Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít - jenže soutěž po listopadu z nějakýho důvodu zrušili a tím nás všechny naštvali. Místo "soudružko učitelko" jsme nějakou dobu říkali "paní souško učitelko", než jsme se dostali ke kýženému "paní učitelko". A místo ruštiny jsme se začali učit angličtinu, na kterou nás měla naše ruštinářka - tipnul bych si, že byla tak dvě lekce před náma. První zájezd do Rakouska, do Vídně, obchody přeplněné věcma, které jsme si stejně nemohli koupit, a nápisy v supermarketech "Češi, nekrást tady"...
Vadí mi paušalizování. Kdo říká "všichni komunisti jsou svině" si podle mě nevidí na špičku vlastního nosu. Moc nechápu taky názor typu "za to, jak to u nás teďka vypadá, můžou komunisti". Patnáct let po revoluci? Cože, a že v posledních volbách zase komunisti posílili? Strhla se kolem toho diskuze, že je na čase tu stranu konečně zakázat, začíná být nebezpečná... není to demokracie postavená na hlavu? Nebyl by zákaz komunistů trochu jako léčení nemoci Brufenem? Potlačím nejbolestivější příznaky a nezajímá mě, že bolest a celá nemoc má kořeny někde úplně jinde... jestli by se politici, kteří volají po zákazu komunistů, neměli spíš podívat sami na sebe - jestli celý problém není v tom, že sami třeba nenabízejí pražádnou alternativu... Nedávno se vášnivě debatovalo nad tím, když prezident Klaus kdesi u příležitosti státního svátku řekl, že je třeba udělat tlustou čáru za minulostí, aby nám nezpůsobovala neurózu. Šel jsem do zdrojů a Klausův projev si přečetl - a i když nemám Klause z různých důvodů zrovna v lásce, musel jsem se ho v duchu sám před sebou zastat. Nevolal po žádné tlusté čáře, jak to kdosi kdesi překroutil - mluvil o smíření, smíření s náma samýma a s naší minulostí. Dělat tlustou čáru je ošemetná věc - jako by tím někdo říkal: nebuď trapnej a už se v tom nehrab, přestaň vytahovat kostlivce ze skříně a starej se sám o sebe. Smířit se znamená něco dočista jiného: co se stalo, nedá se odestát, smiř se s tím, klidně nad tím přemýšlej a diskutuj o tom, ale jinak koukej spíš před sebe, přestaň plakat nad mlíkem rozlitým před čtyřiceti lety a starej se spíš o to, abys to mlíko pořádně utřel a nesmrdělo tady další půlstoletí.
V souvislosti s děláním tlusté čáry za minulostí mě vždycky napadne ještě jedna naše historická záležitost, dost neoblíbená a nerada vzpomínaná - poválečný odsun Němců. Tahle událost mi trochu kazí zdravou mysl, když přemýšlím nad důvody pro moje vlastenectví a hrdost z toho, že jsem Čech (tedy respektive Moravák). Já vím - zvěrstva a křivdy, které se při odsunu děly, se kvantitou nedají srovnat se zvěrstvama a křivdama, které Němci dělali za války na nás. Když si ale o tom odsunu člověk čte, jde na něj hrůza z toho, čeho všeho jsou mírumilovní chudáčci Češi (respektive Moraváci) ve jménu spravedlivé odplaty schopní. Je správné na jedné straně vesele inkasovat peníze od Němců jako rehabilitaci jejich válečných zločinů, a na druhé straně veřejně prohlašovat, že za poválečným odsunem je potřeba konečně udělat tlustou čáru? Smrdí to pokrytectvím - jako by jsme se báli, že - když se bude veřejně mluvit o tom, že to co se tenkrát dělo nebylo zrovna košér - mohl by po nás někdo něco chtít - třeba omluvu, nebo nedejbože nějaké rehabilitace... Kdysi mi jeden můj německej kamarád říkal, že trpí čímsi jako syndromem "být Němcem" - pocitem, že by se měl stydět za to, co jeho předci ve světě provedli, a že když cestuje po světě, má tak nějak divně provinilej pocit - ze svého němectví. Když jsme se o tom pak bavili dál, došli jsme k tomu, že část jeho rodiny pochází ze Sudet, odkud byli odsunutí po válce... ptal jsem se sám sebe, jestli bych vlastně taky neměl trpět syndromem "být Čechem"...
Suma sumárum, abych se dostal k tomu co jsem vlastně chtěl říct: jsem rád, že mě revoluce připravila o nutnost rozhodnout se, jestli se komunistou stanu, nebo nestanu. Celkem jednoduše teď můžu prohlašovat, že bych samozřejmě komunista nebyl, protože je mi jasný, že ten režim byl špatnej, že bych proti němu určitě bojoval... jenže zároveň se bojím, že nepadnout komunismus, bylo by to možná všechno jinak. Jsem tak vlastně potenciální komunista... suďte mě za to!
Omlovám se za délku a rádobymoralistickej tón... nějak jsem si nemohl pomoct.
7/10/04
Smrt prokrastinaci!
Prokrastinace. Odpudivý to zvyk, který neznepříjemňuje život ani tak jeho nositeli, jako spíš nositelově okolí. Prokrastinace = chorobné odkládání věcí na příště. Co nemusíš udělat hned, odlož na pozítří a máš rázem dva dny volna. Výsledek: člověk před sebou jako hrdobec koulí kuličku odložené práce, na kterou se pak postupně nabaluje další a další odložená práce, až hrozí, že koule takto nabalená hrdobce zavalí. Už tisíckrát jsem si dal předsevzetí, že nebudu věci odkládat na příště a deníky i zápisníky si popisuju revolučním heslem Smrt prokrastinaci! Teď jenom přemýšlím, jestli taky neexistuje nějaký odborný termín pro chorobné ukládání předsevzetí a jejich ještě chorobnější neplnění...
Subscribe to:
Posts (Atom)